Bůh maličkostí
Arundhati Roy
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/306369/bmid_buh-malickosti-vzx-306369.jpg
4
172
172
První román Arundhati Roy si oblíbili lidé po celém světě a lze jej směle přirovnat ke klasikům, jako Faulkner či Dickens. Najdeme zde vše: rodinnou ságu, zakázaný milostný příběh, politické drama... Autorka rozehrává příběh bohaté indické rodiny, jejíž osud se navždy změnil jednoho dne v roce 1969. Život sedmiletých dvojčat Estha a Rahel se navždy změnil příchodem jejich krásné mladé sestřenice Sophie. Tato událost povede k nepovolenému spojení a tragédii. Příběh, v němž dětská nevinnost svádí nerovný boj s tradicemi a krutými „zákony lásky“ uchvátí čtenáře od první stránky. Román obdržel Booker Prize a nastartoval autorčinu kariéru spisovatelky a politické komentátorky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , OmegaOriginální název:
The God of Small Things, 1997
více info...
Přidat komentář
Tohle nebyl můj šálek (indického) čaje. Kniha je krásně napsaná, ale k čemu jsou všechny ty lyrické popisy, když se tam vůbec nic neděje? Doporučuju pro milovníky pomalé literatury, já u toho usínala. Nedočteno.
Úžasně, čtivě a mistrovsky napsaná kniha. Příběh je silný, místem i dobou nevšední. Nemohu ale říct, že na mě kniha dobře zapůsobila. Zřejmě barvitým vyprávěním ze světa plného hnusu, špíny, strašného zacházení s lidmi v Indii 60. let 20. století, jsem knihu přečetla rychle, ale spíše s určitým rozhodnutím, že už to tedy dočtu, než s opravdovou chutí a radostí. Ale nechci zůstávat v čtenářské bublině stále stejného typu knih a tento román mohu rozhodně doporučit jako zajímavý a neobvyklý.
Naprosto výjimečná kniha (ale náročná, asi ne pro všechny čtenáře).
Dlouho jsem nečetla tak silný lidský příběh. Nejsem ,,brečící typ", ale ano, tentokrát jsem plakala. Překvapí však, že něco tak smutného a drásajícího může být napsáno s humorem - kolikrát jsem se zasmála - a to díky dětským postavám, protože ač, nebožátka, přišly o dětství, dívají se na svět dětským, rozkošným způsobem.
Na knize mě krmě samotného příběhu zcela uchvátil jazyk. Každá věta by se dala číst dvakrát, ať už kvůli kráse slov, nebo hloubce myšlenek. Je v ní hodně popisů prostředí, ale knize to naopak přidává, protože taková je Indie - Indie se musí žít všemi smysly, vidět barvy, čichat vůně, slyšet zvuky, a autorce se podařilo, že ač knihu čteme kdekoli, při obracení stránek jsme jedině tam.
Po dočtení jsem zhluboka se slzami v očích vydechla a měla jsem sto chutí se znovu nadechnout a přečíst si ji ještě jednou, tentokrát možná klidněji a pozorněji. Rozhodně jsem ji v ruce nedržela naposled.
Boha maličkostí připisuji na seznam top tří nejzajímavějších knih, které jsem letos četla. V průběhu celé knihy mě provázel palčivý pocit. Je to poutavě napsaný příběh o lidech, kteří zoufale chtějí být milováni, a zároveň se jim té lásky tak zoufale nedostává. Příběh o tom, že Historie vyrovnává své účty, i když do jaké míry jsou vedeny spravedlivě, ať čtenář posoudí sám... "Zákony lásky" jsou napsány prazvláštním jazykem, kterému často nerozumíme ani my sami.
Příběh stejnou měrou zdlouhavý jako překotný, stejně strohý jako košatý, bolestivý i úlevný, intenzivní v každém použitém slově a barvitý až k hranici slepoty; nečte se snadno, jak už zmínilo několik čtenářů přede mnou. Některé popsané události byly lepkavé, hutné a sladké jako banánový džem (ilegální), jiné protekly myslí rychleji než rozvodněná řeka. Nesměsitelná směs.
Neskutečná kniha, která vás připraví o všechna slova. Možná bych měla napsat "avols anhcešv o" ..?
A pozor na Baby Kochammu - v knize i v životě.
Pro mne působivá četba, způsob psaní a vyprávění je osobitý, podmanivé popisy jsou tak obrazné,že vyvolávají nejen pocity,ale rovnou i čichové a sluchové vjemy. Plně jsem vnímala nejen prostředí,náladu ve vzduchu ,ale i tíseň a bezmoc dospělých i dětí .
Málokdy se mi stane, že se knihou doslova prokousávám. Tady jsem si připadala, jako bych se brodila hlubokým sněhem - pomaloučku, krok za krokem, potom zastavit, hluboký nádech a výdech. K tomu silný a urputný protivítr, snad uragán - mám na mysli obrovské jazykové bohatství příběhu; místo aby mi posloužilo jako sněžnice nebo jako vítr v zádech, působilo přesně opačně: brzdilo mě, na každém kroku mě donutilo zastavovat, opakovat, ujišťovat se, že jsem neztratila směr a že se opravdu blížím k cíli, i když zřejmě velkou oklikou.
Přesto jsem to nevzdala, ačkoli jsem byla unavená, vyčerpaná, místy i nejistá - to většinou v místech, kde mi nepostačoval překlad. (Nevím, jak se s ním vypořádala překladatelka MF v 1.vydání a uznávám, že to musel být opravdu náročný oříšek, ale myslím, že ani 2.vydání není dokonalé, i když nepochybuju, že si Veronika Křemenová dala na své práci záležet. A přivítala bych mj. třeba slovníček výrazů používaných v běžném textu bez jakéhokoli vysvětlení.)
Jsem sama na sebe pyšná: došla jsem do cíle, a teď zjišťuju pocity těch, kterým se podařilo totéž. Děkuju za jejich komentáře, sdílíme společný a troufám si říct nezapomenutelný zážitek, jsme jaksi na dálku spříznění touhle velmi zvláštní a exotickou četbou. Naprosto úchvatný komentář napsala Riccia!
Skláním se před autorkou, která dokázala napsat takovou knihu.
"Nebyla výhradně jeho chyba, že žil ve společnosti, ve které smrt člověka mohla být přínosnější, než kdy vůbec byl jeho život.
. . . . .
A bylo to tu zase. Další náboženství se obrátilo samo proti sobě. Další budova postavená lidskou myslí a zničená lidskou přirozeností."
Tuhle knížku jsem zaznamenala krátce po českém vydání v novinové recenzí. Od té doby jsem na ni často myslela a měla ji zařazenou mezi tituly, které chci přečíst. No, a přečetla jsem ji až teď, skoro v jednom zátahu. Asi mělo důvod na ni tak dlouho čekat. Teď jsem si ji vyloženě užívala. Je nádherná a musí být i skvěle přeložená, protože se čte opravdu sama. Je krásnē smutná i dětsky veselá. Postavy Esthy a Rachel jsem si hned zamilovala stejně jako jejich dvojčecí souznění. Určitě ji doporučuji a určitě se k ní ještě někdy vrátím. "Poklona", paní Roy!
Čtivý příběh o lásce na pozadí komunistického režimu chtějícího se prokousat z Číny do Indie a k tomu pozadí kast v Indii.
Docela dlouho mi trvalo, než jsem se začetla, ale závěr mi vyrazil dech a vehnal slzy do očí. Kruté.
Číst tento román bylo jako stát se trosečníkem na zcela neznámém tropickém ostrově zalévaném monzunem kdesi na opačném konci světa. Sedět na pláži bez možnosti odejít, bez možnosti pohybu, jen sedět a dívat se, jak přichází ke břehu vlna za vlnou a vylévá se přes okraj mořské vany. A v té spoustě cizích jmen, složitých příbuzenských vztahů a slov neznámého jazyka - tak jako ve spoustě pěny, řas, větviček a všeho dalšího, co voda nosí - pozorovatel ani nepostřehl, že s každou stránkou, jako s každou vlnou, před ním vyvstává další dílek příběhu. Když už byl úplně zmaten, najednou zjistil, že to celé začíná dávat smysl. Jako by se v písku před ním vždy na chvilku objevil jeden kousek složité mozaiky, aby byl zase pohlcen mořem a na okamžik se poodkryl jiný z úplně jiného konce. To, co původně vypadalo jako střepy z různých rozbitých nádob, se postupně skládalo jen do jedné obrovské nádherné a přitom děsivé fresky. To co se původně zdálo nespojitelné a nesouvisející, se nakonec poskládalo do perfektně promyšleného celku. A jak příliv sílil a příběh mířil do tragického finále, zbyly trosečníkovi už jen oči pro pláč. Poslední mohutná vlna vyrvala fresku z písku, odnesla ji pryč a trosečník zůstal sedět na pláži - těžko říct jestli chudší o iluze, nebo bohatší o poznání a jen nastavoval svou tvář jemnému pobřežnímu vánku, který osouší, konejší a uklidňuje. Jestli bych knihu doporučila? Určitě všem, kdo se nebojí velkých výzev, a lepo zor - ni kdyneví te,co vámtavý zvavesku tečno stipři nese...
Svým způsobem výjimečná kniha, která si ocenění jistě zaslouží. Příběh to byl smutný a působivý, krásně napsaný. Ale nečetl se mi nijak snadno. Byly zde pasáže, které se četly lehce, pasáže krásně poetické, i pasáže méně záživné, kterými jsem se spíš prokousávala. Co mi vadilo asi nejvíc, bylo časté skákání v čase a opakování toho, co již bylo řečeno. Ke konci jsem se do čtení musela hodně nutit.
Krásný poetický příběh drsného života v Indii. Vyprávěno převážně sedmiletými dvojčaty s kouzelnou dětskou přirozeností a fantazií. Kniha se mi četla dobře, i když jsem se občas ztrácela v čase. Některé věty se mi zdály trošku kostrbaté, ale jiné byly naopak tak úžasně formulované, až to zahřálo na duši. Chce to při čtení naprosté soustředění, na konci do sebe všechny dílečky zapadnou. Stojí za přečtení.
"... tajemství velkých příběhů spočívá v tom, že nemají žádná tajemství. Velké příběhy jsou ty , které už jste slyšeli a chcete je slyšet ještě jednou. Ty, do nichž můžete vstoupit kdekoliv a pohodlně se v nich zabydlet. Které vás neklamou napětím a na efekt ušitým koncem. Nepřekvapí vás ničím nepředvídatelným. Jsou tak důvěrně známé jako dům, v němž žijete. Nebo vůně pokožky milovaného člověka. Víte, jak skončí, a přece je posloucháte, jako byste nevěděli. Jsou jako život - ačkoliv víte, že jednoho dne zemřete, přesto žijete, jako byste nevěděli. Ve velkých příbězích víte, kdo bude žít, kdo zemře, kdo najde lásku, kdo nenajde. A přece se to chcete dovědět znovu.
V tom tkví jejich tajemství a kouzlo."
A ještě v těch tisících detailů a maličkostí, které ten velký příběh oživují.
Romeo a Júlia po indicky.Smutné,pekné,zamilované aj vášnivé...mne sa kniha páčila.Čítala som ju v slovenskom vydaní z roku 1998 v preklade pani Veroniky Redererovej.Vydavateľstvo Slovart
Jedna z knih, kde autor na začátku popíše silnou situaci (tady pohřeb anglického děvčátka) a až do konce se pomaličku (tady hodně pomaličku) dozvídáte, jak a proč k tomu všemu došlo. Dopracovat se do konce chce výdrž, soustředění, trpělivost. Stojí to za to. Jak jedna tragédie vede k mnoha dalším.
Štítky knihy
Indie milostné příběhy indická literatura Bookerova cena kasty, kastovní systém
Je na vás, jaká linka pro vás v tomhle postmoderním románu bude stěžejní a o čem pro vás knížka bude. Může to být příběh o lásce, o indické společnosti a její kultuře, o tragické lidské přirozenosti, o dětském vnímání světa. Pro mě, jako pro někoho, kdo se s indickou literaturou setkal poprvé, hrál prim hlavně vypravěčský styl autorky. Způsob, jakým popisovala děje, emoce, postavy, připomínal malování obrazů. Stačilo jen trochu přivřít oči a člověk hned všechno viděl v živých barvách. A přitom nic z toho nepůsobí nuceně, křečovitě. Veškeré popisy jsou přirozené jako dýchání. Kniha mě dokonce ovlivnila natolik, že jsem se přistihla, jak se pokouším všední situace ze svého života popsat tím svobodno-legračním stylem, který dodává každé situaci lehkost a chuť se trochu usmát. Za to autorce zůstanu ještě dlouhou dobu vděčná.