Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351762/bmid_burlive-vysiny-IOl-351762.jpg
4
4797
4797
Životný príbeh súrodencov Bronteových, ktorý už vstúpil do kolektívneho vedomia čitateľov na celom svete, bol smutný, ba až tragický, ich umelecký vývin živelný a dosť nezvyčajný. Ako deti chudobného dedinského duchovného vyrastali v kruhu výnimočne nadanej rodiny. Ale zo šiestich detí pána Bronteho, ktorý veľmi skoro ovdovel, sa dospelého veku dožili len štyri najmladšie a všetky štyri začali prejavovať literárny talent už v detstve, hoci ich schopnosti neboli rovnomerne rozdelené: od priemerného Anninho talentu cez potenciálne Branwellovo nadanie a veľký tvorivý dar Charlottin až k nepopierateľnej Emilinej genialite. Sestry Bronteové stáli pri zrode realizmu. Bol reakciou na romantizmus, ktorý zas tvoril protiklad ku klasicizmu a racionalizmu 18. storočia. Literárne dielo sestier Bronteových zaujíma v ranoviktoriánskej literatúre zvláštne a výnimočné postavenie nielen tým, že zákonite tvorí most - v istom zmysle syntézu medzi romantizmom a realizmom, pričom ich syntéza je posunutá k realistickému pólu, ale aj tým, že sestry nepociťovali povrchné uspokojenie ako ich súčasníci a nepodľahli ani falošnému optimizmu a samoľúbosti doby. Naopak, vo svojej tvorbe opisovali prudké náruživosti, s akými sa vo viktoriánskej literatúre vôbec nestretávame, dožadovali sa emancipácie ženy a dosiahli v nej aj určitý stupeň spoločenskej kritiky. Keď v minulom storočí vyšiel román Búrlivé výšiny, v Anglicku vládol sladkastý, naparfumovaný a neprirodzený sloh -vymyslené city romantických hrdinov sa prifarbovali cukríkovým kolorom a takzvané ženské romány - podľa G. Romieua — boli „ctihodným rumančekovým čajom a sentimentálnosťou ozdobenou belasými stužkami“. A tu zrazu dielo Emily Bronteovej ukázalo smelým umením rozpitvané srdcia, lásku nazvanú jej pravým menom, vibrujúcu, obnaženú náruživosť, neresti, nenávisť, zúfalstvo! Niet sa preto čo čudovať, že v prvej chvíli pokrytecká časť verejnosti vyhlasovala romány sestier Bronteových za „nemravné“. Až po Emilinej smrti pochopili všetci veľkoleposť tohto strašného a mohutného diela. Shorter ho nazval „najznamenitejším pomníkom ženskej geniality v devätnástom storočí“. Dobell vyhlásil Búrlivé výšiny za román celkom výnimočný a napísal: „Jeho moc je absolútna, titanská; od prvej do poslednej strany je hrozný a pravdivý... A ukrutný k čitateľovi. Sme ohromení, keď sa dozvedáme, že ho napísalo skromné, neskúsené dievča.“ Maeterlinck sa o autorke vyjadril: „Emily Bronteová nikdy nemilovala, nikdy nepočula na ceste krásny zvuk krokov milého, a jednako ona, ktorá umrela v dvadsiatom deviatom roku svojho života ako panna, lásku poznala, o láske hovorila, prenikla do jej najneuveriteľnejších tajov, takže tí, čo najväčšmi milovali, zavše sa spytujú, ako pomenovať svoj cit, keď sa od nej dozvedia o cestách a mystériách lásky, pri ktorej všetko je vedľajšie a bledé ... Usmievame sa nevinnosti, s akou krúži okolo vonkajších skutočností lásky, ale odkiaľ vie o skutočnostiach vnútorných, o všetkom, čo má náruživosť najhlbšie, najnelogickejšie, najneočakávanejšie, naj nepravdepodobnejšie a največnejšie pravdivé? Emily mala smelosť, náruživosť, voľnosť sveta vo svojej duši.“ Román Búrlivé výšiny možno chápať ako prorockú víziu sveta, rozčesnutého do obrovského chaosu, víziu založenú na protikladných požiadavkách srdca a rozumu, na silných ľudských vášňach na jednej strane a na všetkom, čo obmedzuje slobodu a dôstojnosť človeka na strane druhej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Nádherná kniha. Nestává se mi často, abych se do díla tolik vcítil a nenáviděl některou z postav a bál se o osud jiných. Děj ale pro mě není podstatný, charaktery osob i prostředí jsou vystižené jedinečně.
Román je dokonalý, nemluvě o atmosféře, kterou autorka udržuje až do poslední stránky.
Možná je to jenom můj názor, ale postavy nelze mít rád. Zprvu mi tolik nevadil Heathcliff, ale nakonec se z něj vyklubala nejnenáviděnější postava vůbec. Nelly a pan Lockwood mi nevadili, ale nebyl důvod, proč si je uchovávat ve větší oblibě. Nebála jsem se smrti oblíbeného hrdiny, protože jsem tam zkrátka žádného oblíbeného hrdinu neměla. V polovině románu jsem soucítila s Isabellou, ale i ta mě později zklamala.
Tato kniha mi přišla trochu jako psychologický román - tolik různých lidských stránek a vykreslení lidské povahy. Kdo tvrdí, že Emily postavy nepropracovala, tak zřejmě četl něco jiného než já, protože jsem se nikdy v žádném románu s tak propracovanými postavami nesetkala. Větrná hůrka je zkrátka jedinečný román. Emily žádnou postavu nevykreslila jako ideální, každý měl vlastnosti, za kterou jste ho mohli odsoudit.
U každé knížky prožíváte nějaké emoce, ale rozproudit ve mně takový vztek a nenávist k postavě nikdo kromě Emily nedokázal. Nejde ani slovy vyjádřit, jak strašně jsem nenáviděla Heathcliffa i jeho syna Lintona. Heathcliff pro mě znamenal lidskou bestii.
Každopádně se jedná o jednu z nejlepších knížek, kterou jsem kdy četla a opět - kdo tvrdí, že ho kniha zklamala, a že je nudná, zřejmě četl něco jiného než já a měl by se opět vrátit k dívčím románům.
I přes mé veškeré sympatie k Janě Eyrové, Větrnou hůrkou jsem byla fascinována a její řádky jsem vyhledávala každou volnou minutu. Jsem velmi ráda za Charlottinu předmluvu k roománu, která mi umožnila nahlížet na Větrnou hůrku ze správného úhlu.
Připojuji se ke komentářům, které mají po přečtení pocit, že nikdo v tom příběhu nestál za zlámanou grešli. Všech postav jsem měla po krk po první stránce, kdy o nich autorka vyprávěla. Nelly jsem zpočátku trochu nadržovala, ale nakonec bych jí vzala pohrabáčem po hlavě. Ať jsem si to rozebírala jak chtěla, s plusovými body nakonec vyšel Heathcliff. Skládám hold autorce, jak bravurně vykreslila sobectví, rozmazlenost, lenost, pokrytectví a dno lidského zoufalství. Až mi zase někdo bude vykládat, že je to typický milostný příběh psaný pro ženy ženou, pošlu ho k psychologovi.
Z celé skupiny hlavních hrdinů jsem si nemohla vybrat, kdo z nich je nejsobečtější. Jediná opravdová osobnost, kterou jsem si hned oblíbila, byla samozřejmě věrná hospodyně Nelly. Ale jednotlivé osobnosti knihy byli tak skvěle popsány a vykresleny, že nemůžu jinak a dávám 4*.
Kniha se mi velmi líbila.Ponurá nálada a prostředí,skvěle vykreslené postavy a krajina,láska a nenávist jako by bez sebe nemohli být. Určitě jedna z nejlepších knih jaké jsem četl.
Velice zajímavá kniha o lidských osudech, pokrytectví, zlobě a pomstě, ale také o lásce a naivitě. Jaké zlo a neštěstí dokáže způsobit jediný inteligentní člověk s bouřlivou povahou, který byl nevhodně vychováván na nevhodném místě... Zaujal mě zejména fakt, že autorka nechává na čtenáři, jak pojme jednotlivé postavy. Jsou například Heathcliff a Kateřina jen psychicky labilní lidé zmítaní svými vášněmi, které kvůli společenské situaci nemohou být naplněny, nebo to jsou zlé pomstychtivé stvůry, nebo snad něco mezi tím? Mně osobně je Kateřiny až líto, protože zoufalá láska dokáže z jinak poměrně normálního člověka udělat šílence, a mám jakési porozumění i pro Heathcliffa - alespoň na začátku příběhu.
Obdivuji, jak autorka dokáže s velmi omezeným počtem postav vytvořit díky jejich komplexní psychologii poutavý příběh, ze kterého místy až běhá mráz po zádech. Román je navíc úžasně čtivý, styl vyprávění mě pohltil. Tato kniha rozhodně patří k mým nejoblíbenějším.
Je důležité vydržet ten zdlouhavý začátek, ale pak když se to rozjede, tak je to naprostá bomba!
Poprvé se musím zdržet hvězdičkového hodnocení. Ta knížka, respektive příběh, ve mě vyvolala tak silné pocity zhnusení a nenávisti k postavám, že jsem jí dočetla jen proto, abych se jich zbavila, a pravděpodobně bych si radši uřízla ruku než to číst znova.
Ale na druhou stranu, když knížka umí probudit takhle silné emoce, nevyzdvihuje to spisovatelský um autora?
Vždy, když se začtu do knihy, plně se ponořím do osudů hlavní postavy, sympatizuji s ní a prožívám všechny její radosti a strasti. Kniha Na Větrné hůrce je však výjimkou. Jak mohu sympatizovat s někým takovým jako jsou rozmazlená a hysterická Kateřina či snad neurvalý a pomstychtivý Haetcliff?
V tomto příběhu naleznete ty nejhorší povahy jaké na světě jsou, přecitlivělým a slabošským Edgarem Lintonem počínaje, přes naivní a rady nedbající jeho sestru Isabelu až po pomlouvačnou duši paní Elleny.
Krutý obraz obyvatel těchto usedlostí dokonale podtrhuje nehostinné prostředí anglických mokřin.
A přese všechny tyto skutečnosti nám kniha podává román v podstatě krásný. Román o nenaplněné lásce, která zapřičiňuje stále další strádání jejích aktérů.
A tak, ačkoliv v příběhu nalézám jen málo dobrého, při čtení posledních vět cítím jisté uspokojení, že Kateřina s Heatcliffem nakonec svou lásku naplní, i když posmrtně.
A vím, že se k této knize budu jistě často vracet a že zaujme přední místo v mé knihovně.
Čekala jsem od knížky více, větší vtažení do děje, něco, čím by mě příběh zasáhl. Bohužel se tak nestalo a s politováním musím říct, že se mi líbil více film, což se stává zřídkakdy.
Jinak jsou zde určitě zajímavé charaktery na další zamyšlení.
Trvalo mi dost slouho, než jsem se prokousala historickým stylem psaní, nicméně nakonec jsem ráda, že jsem to přelouskala. Opravdu velice krásný děj ukazující život na tehdejším venkovském sídle.
Krásná kniha. Měla by být v povinné četbě pro maturitní ročníky.
Tak mám dojem, že můj pokrytecký strach z ženských autorek není až tak opodstatněný, jak jsem se domnívala. Já nerada mám předsudky, ale k sestrám Brontëovým jsem měla poněkud skeptický přístup (za kterým jednoznačně může fakt, že je to jediná četba, kterou jsou některé intelektuálně slabší či ignorantské slečny ochotny číst). Očividně jsem nepočítala s tím, že naivní čtenářky se nerovnají naivní autorky. Ouha. Ukamenujte mě. Ale já se ochotně oběma sestrám Brontëovým omlouvám (ignorantským slečnám ne).
Na Větrné hůrce je asi tak romantický požitek, jako rána pěstí do zubů. Přehršel negativních vlastností postav mě nepřestávala udivovat, nicméně je to krásný důkaz toho, že lidi vždycky byli svině, ať už byl vliv Bible sebevětší. Což je plus, protože nás autorka nezahrnuje žádnými iluzemi a medovými slovy. Mám dojem, že různé klení nekřesťanského charakteru byl zde nejrozvinutější slovník. Ona ani tragédie postav není jímavá, spíš naopak. Kdo by litoval pyšnou, umanutou Kateřinu (no fuj, ty české překlady mi nejdou přes prsty) či krutého Heathcliffa, který možná za svou zlou povahu ani nemohl (dnes bychom řekli, že ho k tomu dovedl rasismus v jeho okolí, ale výchova není vše, že ano)... A vůbec, Heathcliff byl z nich možná ještě nejlepší, protože si na nic nehrál, a hysterie venkovské šlechty mu byla právem k smíchu. Kniha je to čtivá, to rozhodně, ale mnohé vzájemně si podobné peripetie mě unavovaly. Každopádně tleskám autorce, že dokázala vystihnout tak bezútěšnou atmosféru příkladného gotického románu. Čtení Na Větrné hůrce se totiž podobá proplétání hustým lesem, trnitými křovisky a ostružiním, kde se vznáší studená mlha a neustále šlapete do bláta. A i když se vypletete z lesa na slunnější louku, moc vás to neutěší.
Co se mi velice líbilo, byl způsob vyprávění. Brontëová brilantně střídá různé druhy narace, kdy střídá jak vypravěče, tak formy. To je vážně mistrovské.
Co se mi nelíbilo, byl obal (ten samý, co je vidět nahoře). Ten jsem okamžitě vyhodila. Kdy se nakladatelé poučí, že filmové obaly vypadají lacině?
Ještě malá poznámka na závěr: katalyzátorem mé motivace k přečtení knížky, byla píseň skvělé Kate Bush "Wuthering Heights", díky níž jsem i po přečtení lépe pochopila Cathyin charakter (ne, prostě jí nemůžu říkat Katka). Howk.
Kamarádka mi říkala, že se jí ta knížka nelíbila, protože jsou tam všichni tak zlí. Neřekla bych, že jsou zlí. V každém z nás se skrývá zlo i dobro. Přesto chápu každého, kdo měl z knížky a z hlavních postav rozpolcené pocity.
Na to, jak jsem se na tuto knihu těšila (s velkým očekáváním jsem čekala na své kapesné abych si ji co nejdřív šla koupit do knihkipectví) jsem ve vlně zklamání i překvapení zjistila, že tato kniha je o ničem.
A možná to se mi na Emily Bronteové a Větrné hůrce tolik líbí! :)
Chcete slyšet upřímnou verzi nebo tu "cenzurovanou" pro útlocitnější čtenáře? No, ještě nevím, která z toho vyleze, ale asi to nebude tak strašné, nebojte. Za A) celou Větrnou hůrku i s Drozdovem bych nejradši zapálila. Tolik nevychovaných rozmazlených spratků (tady byla použita již zmiňovaná cenzura) a pitomečků zabývajících se bezvýznamnými křivdami a nesmyslnými pomstami jsem teda ještě nepotkala v žádné knížce, to se nedá popřít. Za B) jelikož je celá knížka postavena na těch Heathcliffových pomstách, beru je na milost. Za C) Heathcliff je rázem jednou z mých nejoblíbenějších postav. Za D) ať už jsem je měla ráda nebo neměla (jakože spíš asi neměla), nemohla jsem je odložit. Za E) k dokonalosti tomu už chyběla jenom smrt Nelly Deanové (která vlastně mohla za všechny ty s*ačky, co se tam staly, i když to, mrcha, popírá) a vypravěče, který byl, upřímně řečeno, tak minimálně na kopanec do hlavy, když ne na poctivou literární smrt. Za Ž) to byla fakt krásná knížka.
Mazaná prohnilost Heathcliffovi duše a lstivá bouřlivost Catherine.
Starorůžově vykreslená hrůzostrašnost příchylnosti.
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Skrýt reklamy
Moje nejoblíbenější kniha. :-)