Bzukot včiel
Sofía Segovia
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/470234/bmid_bzukot-vciel-iHx-470234.jpeg
4
424
424
Emotívny príbeh o rodinných putách, záhadnom dieťati, jeho včelách, vôni pomarančovníkov, láske, zrade aj nenávisti odohrávajúci sa v krajine zmietanej revolúciou a ničivou španielskou chrípkou. V deň, keď stará pestúnka Nana Reja našla pod mostom opustené dieťa obklopené včelami, začal sa život jedného mexického mestečka raz a navždy meniť. Chlapčekovi, ktorého pre jeho znetvorenú tvár miestni volali „dieťa pobozkané diablom“, otvorila svoju náruč rodina miestnych plantážnikov, ktorá ho vychovávala ako vlastného. Simonopia odmalička obklopoval roj včiel, ktorý ho všade sprevádzal a chránil. A ako rástol, prinášal do života svojich adoptívnych rodičov čoraz viac zázrakov. Mal totiž jednu výnimočnú schopnosť... Keď zavrel oči, videl to, čo nikto iný – prichádzali k nemu vízie toho, čo ešte len príde – krásne, aj tie nebezpečné. Na pozadí mexickej revolúcie a španielskej chrípky sa tak odvíja jedinečný príbeh zachytávajúci nielen osud krajiny, ale aj rodiny, ktorá vložila svoju lásku, vieru a budúcnosť do rúk niekomu, koho čisté srdce ochránilo celý rod pred zradou, chamtivosťou a nenávisťou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , CosmopolisOriginální název:
El murmullo de las abejas, 2015
více info...
Přidat komentář
Příběh je jednoznačně nádherně a citlivě zpracovaný.Název výborně vystihuje celkovou atmosféru knihy.Je to něco těžce definovatelného,snad intuice,hlas srdce,bzukot včel...,co vede hlavní hrdiny životem až k samotnému závěru.Nezáleží na ničem,jen jít po své cestě k cíli ke smíření a odpuštění...A pak jen napnout uši a nechat se vést šepotem až do rozkvetlého pomerančového sadu, natáhnout ruku a běžet....
Šepot včiel je román, ktorý spája históriu s fikciou a príbeh s legendou. Autorke sa podarilo napísať magický príbeh inšpirovaný skutočnou históriou dediny v severnom Mexiku. Samotný príbeh je rovnako fantastický a pôsobivý ako jeho jazyk. Ako autorka v doslove píše, väčšinou sa snažila zostať verná historickým detailom, no niekoľko dátumov prispôsobila fikcii a posunula ich v prospech svojej fantázie.
Všetky postavy v príbehu sú veľmi zaujímavé a krásne vyprofilované a autorka opäť odvádza fantastickú prácu v tom, že vás pustí do vnútorného fungovania ich mysle a motivácií, takže máte takmer pocit, že príbeh prežívate cez ne.
Šepot včiel je román, ktorý mi ukradol srdce... Toto nie je len kniha, je to zážitok. Na týchto stránkach budete cestovať v čase, ucítite vôňu kvetov, ochutnáte med a pocítite rozkoš i bolesť lásky vo všetkých jej podobách.
Kniha je nádherná, i když jsem její konec probrečela, musím to přiznat. Občas se při čtení do knihy natolik vcítím, že se stane mojí součástí. Čím krásněji a barvitěji autor příběh vypráví, tím snazší to je a tím těžší loučení a odcházení od milovaných postav. A tato kniha je jednou z nich. Jak lehce jsem si přisvojila rodinu z La Amistadu. Obzvláště maminku Beatriz ve všech jejích podobách. Musela jsem obdivovat její laskavost, lásku, odvahu i energii a sílu, kterou v sobě nakonec vždy našla. V zrcadle vzpomínek Francisova Moralese mladšího jsem si s touto rodinou prožila jejich radosti i strasti v průběhu několika desetiletí, na pozadí řady historických a společenských událostí. Rozhodně to nebylo poklidné a bezstarostné období a jen díky soudržnosti, vnitřní síle a odvaze se většině těchto událostí rančerská rodina ubránila. A nejen úžasný příběh, ale i myšlenky, které se z knihy vynoří, vás chytnou za srdce.
Jsem na konci a jak se praví v příběhu, i když něco skončí, svět okolo se nezastaví. A já začnu číst další knihu, ale na Franciskův a Simonopiův včelí příběh budu ještě dlouho vzpomínat. A musím se někdy někde rozhodně projít sadem plným rozkvetlých pomerančovníků... Moc doporučuji, ke knize se určitě vrátím. 5*
(5/23)
" Ať už čas plyne pomalu, nebo rychle, vždy plyne se stejnou jistotou, zrnko písku po zrnku, až nakonec nadejde očekávaný den."
Několikrát mnou otevíraný multižánrový životní román o lidskosti, obětavosti, štěstí, úsilí, lásce, nespravedlnosti a marnosti. Román, který uchopuje život jedné rodiny v 19. až 20. století za mexické revoluce následované válkou a za rozvíjející se nové techniky a technologie, která znamená zjednodušení života. Román má politické vsuvky k revoluci, která byla podnětem pro boj o moc ke svržení tehdejší vlády a prezidenta a ke španělské chřipce. To, co mě fascinovalo bylo přítmí a nezbytnost neustálého boje o život. Je to román v soukolí několika tragédií, které vystupují do popředí každého lidského života, který je jimi unášen. V tomto řádu se směšují vaše pocity v jeden celek. Knihu bych zařadila do kategorie sociálních románů, kde vyvěrá celek s nezbytností zapojit každého jedince. Ačkoliv je kniha situována na Simonopia, uchvátila mě atmosféra tehdejšího prostředí a sociálních poměrů.
Šepot včel je vlastně taková kronika jedné rodiny mexických zemědělců. Překrásný, i když posmutnělý román okořeněný troškou mystična. Právě to spojení reality a prvku nadpřirozena dodalo vyprávění jedinečný punc, díky kterému mě příběh naprosto okouzlil a pohltil, a zase jsem jednou po delší době uronila drobet slané vody. Člověk jako Simonopio by byl dar z nebes. Pokud se potřebujete lehce emocionálně rozebrat a zároveň si užít opravdu úchvatný písemný projev, velice vřele doporučuji.
Musím se přidat k většinovému hodnocení této knihy.
Úžasně napsaný příběh, kniha mě opravdu dostala a i já jsem ji přečetla jedním dechem.
(SPOILER) Tahle kniha mě skutečně oslovila... Ať už zasazením do daného prostředí a historického kontextu, prvky magie a alegorie, nebo lidskými osudy, které se odvíjí vždycky tak nějak jinak, než jsme si to naplánovali. Nejde ani tak o prokreslení psychologie postavy, jako o její roli v příběhu/bajce. Každý má svoji určenou a pochopitelnou motivaci (byť je negativní) a spěje k závěrečné konfrontaci. Díky onomu sférickému vidění světa, které Simonopio učí svého malého chráněnce, se nakonec všechny konce propojí. No a na okraj si ještě dovolím poznámku ke vzkříšení Lazara... Ano, u téhle kapitoly, uprostřed mrtvol a španělské chřipky, jsem se tak bavila... Smekám před autorkou, která zachytila všechnu tu hrůzu tak, aby z toho člověk nebyl zdeptaný... O to víc pak nechala vyniknout závěru.
Já na ty rodinné ságy moc nejsem řekla jsem si nejprve, ale pak jsem zaslechla magický realismus a hned jsem své rozhodnutí přehodnotila.
A dobře jsem udělala!
Tohle byla zase jednou kniha, co se dotkla duše
Autorčin jazyk je krásný, a celý příběh je opravdu poctivě napsaný. I přesto mi trvalo se začíst, když to ale přišlo (cca kolem strany 100), tak už jsem se neodtrhla.
Postavy jsou trochu černobílé a jejich charaktery po celou dobu 500 stran vcelku neměnné.
Je to vlastně dobro versus zlo.
Lvi versus kojoti.
Ale tahleta zjednodušení v některých příbězích nejsou na škodu a naopak podtrhují to podstatné.
Zkrátka, stálo to za každou stránku i slzu (jo, i na ty po dlouhé době došlo). A k příběhu se snad jednou vrátím.
Veľmi sa mi páčilo prostredie aj doba v ktorej sa dej odohráva. Ale stále som čakala nejakú zápletku alebo niečo napínavé. Bola to skôr taká smutná legenda.
Taková poctivá kniha. Uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že ji čtu a vlastně taky, že si ji šetřím. Myslím, že je štěstí na podobný kus narazit. Dobře svázaný překvapivý příběh, ve kterém hrají opravdové hodnoty. Ani jsem zde nezaregistrovala povinné pasáže, či, přinejmenším, "ty" obraty, slova. - Jaké blaho! Děkuji té náhodě, která mne k Šepotu přivedla. Už mám dva týdny dočteno a v sobě pořád ten milý pocit, který mi dokáže přivést skvělý čtenářský zážitek. Hýčkám si ho.
„Narodil se v živoucím domě, byla to součást jeho podstaty.“
Potomek původního majitele, i dům sám, vyprávějí magický příběh … „to co slyšíš, jsou jen ozvěny, které si dům uchoval, aby vám mohl připomenout, kolik lidí už v jeho zdech žilo“.
Vůně levandule a pomerančovníků vyvolává vzpomínky,
med z květů se dotýká smyslů,
bzukot včel nutí vydat se na cestu do dětství …
… všemi smysly vnímat ten dům a vzpomínat…
Před očima se vám velmi zvolna začne odvíjet příběh, o pocitech, že člověk někam patří, o tradicích a hodnotách, jež vám byly vštípeny, o ztrátách, jež přicházejí spolu
… s pošetilostí války – nenasytné, nekonečné, zákeřné jak jed – drsný vetřelec ničící vše kolem „usadil se jim v životě, jako nezvaný host“ – s odvetou pomstychtivých mužů a bolestí a strachem jejich žen,
… se zákeřnosti nemocí, jež přináší zármutek a nenávratně mění životy, snažíc se přerušit ten nekonečný koloběh,
a v neposlední řadě, příběh o žhavém slunci, jež vychází nad krajinou, navzdory všem zmařeným nadějím, každé ráno, znovu a znovu … „přesvědčit srdce, aby tomu uvěřilo“ …
Sofii Segovii se podařilo napsat přívětivý a silný, téměř intimní (z pohledu vypravěče) příběh o tom, že lidskost a sepětí s přírodou mají své místo na světě, příběh, který snese bez nejmenších potíží srovnání s příběhy Gabriela Márqueze (mírně light verze), a který rezonuje v mysli, ale tak jako sympaticky lehce s mírným nádechem, vlastně nevím, jak bych to nazvala, asi něco jako, pragmatického optimismu, kdy i morové rány typu revoluce nebo smrtící epidemie mají skoro optimistický podtext (jakoby očekávání toho lepšího, co by se mohlo stát), z příběhu navíc sálá taková důvěryhodná opravdovost vyprávění o tom skutečném světě, ale taky, o tom magickém v něm …
„… byly to roky naděje, … všechno, co život sliboval měli před sebou, … parníky umožňovaly přeplout Atlantik … díky telegrafu se člověk mohl i na velikou vzdálenost ještě tentýž den dozvědět o narození či smrti v rodině nebo rychle uzavřít obchod … elektrické osvětlení otevřelo netušené možnosti … jenže místo toho, aby lidé tohoto sblížení využili, spíš se od sebe vzdalovali … nejprve přišla do Mexika revoluce … a potom zachvátila celý svět válka …“
…
„… smysl pro praktičnost chápal, a tak odvážel všechny, živé i mrtvé, protože ze zkušenosti věděl, že řada těch, které vyzvedl živé, stejně dorazí na hřbitov už po smrti...“
A jakoby navzdory všemu … „neexistuje nic, jako náhoda … bylo to z nějakého důvodu“ … se příběhem line podmanivě sladká vůně, a ta mi připomněla léto … a to se mi teď v únoru, taky moc líbilo :-).
Zajímavá, čtiva kniha.. ale v půlce jsem ji vzdala. Styl psaní perfektní, bohuzel mě více nevtahla do děje.
Tahle knížka mě dostala, krásný příběh o kamarádství člověka se zvířetem a jak dokáže být i jen malá včelička tak důležitá
Čekala jsem něco úplně jiného. Podle prvních 10 stran na internetu jsem čekala, že kniha bude převážně o Simonopiovi. Ovšem zážitky celé farmářské rodiny byly zajímavé. Kniha byla velmi čtivá, i když na takové téma nejsem vůbec zvyklá. 3 hvězdičky dávám čistě za svůj pocit ze čtení, spíše 3,5, ke konci mě hodně zajímalo jak děj skončí. Jsem ráda, že jsem na tuto knihu narazila, určitě nezklamala :)
Bohatstvím každého člověka je schopnost myslet a porozumět světu. Absence této dovednosti může vyvolat frustraci, nenávist, zášť vůči těm, kterým se daří a pak ještě závist, vlastnost, která člověku ubírá energii a odkloní ho od zbytku světa. Na tom vybudovala Sofía Segovia svůj příběh, přidala trochu magie, včelímu chlapci Simonopiovi přidala extrémní vnímavost a všem postavám uvěřitelné vlastnosti.
Průřez Mexikem v první polovině 20. stol. : od španělské chřipky, nesčetných vojenských převratů přinášejících strach a loupení až po pozemkovou reformu, kterou ale nastínila pouze z pozice svého knižního příběhu, nejde o hlubší vhled do historie a širší souvislosti. To jsem pak doplnila z jiného zdroje.
Knížka měla spád a dobře se četla.
Tenhle mexický román byl neskutečný, až nemám slov.
Srdcervoucí příběh víc generací, ten styl psaní a nakladatelství host a k tomu krásný přebal, zaručuju náruč plnou emocí všeho druhu. Určitě na tohle dlouho nezapomenu.
Temné kojotí zlověstno mi nemilosrdně rozhodilo duševní pantofel... ta krutost poháněná bezmeznou nenávistí mi totiž nejednou pohmoždila kardiovaskulární systém... a že to sakra hodně bolelo... zároveň mi ale bylo ve stínu voňavých pomerančovníků nejvíc krásno a milo... protože tenhle včelí kluk, tenhle Simonopio, je láska... a všichni jeho blízcí jakbysmet... obalili mi záložku tak půvabnou vřelostí a laskavostí... navíc ten jazyk je prostě líbeznost sama... zkrátka stojí za to si tohle okouzlující Mexiko prožít.
ŠEPOT VČEL od Sofíe Segovie je opravdu moc krásná, melancholická a smutná kniha o dobru a zlu, o dobrých a špatných rozhodnutích, o opravdovosti, a ano, i o pravdě. Z knihy je zřetelně cítit inspirace Garcíou Márquezem, které se autorka zhostila více než důstojně.
Příběh jednoho zvláštního chlapce se odehrává na mexickém venkově na začátku 20. století. Do magického osudu rodiny Moralesových zasahují dějiny - válka, španělská chřipka, politický převrat a znárodňování půdy, ale její osud předurčily do značné míry i včely.
Ďábel může zvítězit vždy pouze dočasně, to je krásné poselství této knihy pro nás.
Krásně napsaná kniha. Historická sága rodiny Moralesovy ze severního Mexika. Některé pasáže byly trochu delší, na konci jsem brečela, ale jsem ráda, že jsem tuto knihu četla.