Чачак / Čačak
Alžběta Stančáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508163/bmid_chysta-se-cacak-my4-508163.jpg
4
21
21
Чачак (Čačak), malé srbské město jižně od Bělehradu, nemá s obsahem druhé básnické sbírky Alžběty Stančákové de facto nic společného. Protéká jím řeka Západní Morava a průměrná teplota tam činí 10,5 °C. Sbírka Чачак obsahuje texty z let 2017–2021. Travestii úřednického jazyka, vyznání na pomezí rozvědky a lásky, společenskou kritiku zastřenou stěží proniknutelným snem. Spojujícím prvkem souboru je poetika krutosti, ani ta ale není nutně všudypřítomná – ačkoliv „všude kolem vládne minulost / my přesto kašleme čerstvé klíčky“.... celý text
Přidat komentář
Zdálo se to super, dokud to nezačalo být všechno stejné. Jeden postup, jeden výraz, jedna pozice.
Musí člověk odjet do Srbska, do jakéhosi malého města a nejspíš tam i s někým žít, aby napsal skvělou poezii? Nemusí. Ale nevylučuje se to.
Málokdy se mi stane, že mě první slova náhodně vybrané básně nějaké sbírky hned chytí a nepustí. U Alžběty Stančákové se mi to stalo. V čem to vězí? Překvapivé spojování nesouvisejícího do nečekaných metafor? Prolínání vnitřního a vnějšího prožívání, slova vnitřních monologů a ptydepe vnějšího světa? Především však pravdivost, autenticita prožitku (a ten tam musí být!) a v jejím případě i jakýsi vzdor mladého člověka (myšlením, ne věkem, většina z nás je už v tomto smyslu v hajzlu), výkřik do otupělého a zatuchlého a ztučnělého světa. Jak dlouho já už na něco takového čekám! A v této sbírce to je. Má-li to být předzvěst vlny, která smete všechno staré, rád jí nastavím tvář.
Přiznám se, že po četbě autorčiny první sbírky (Co s tím) se ta druhá zcela minula s mými očekáváními. A nemyslím to teď jako negativum, Alžběta Stančáková si zkrátka jen zvolila (popřípadě vypracovala) dost odlišnou poetiku, byť určitá pojítka tam samozřejmě jsou. Mimoto myslím, že není plně oprávněná výhrada jednoho z komentujících, že je to všechno stejné (na což má koneckonců básník plné právo: dílo nemusí být rozmanité, aby bylo působivé). Přestože řada básní variuje tutéž metodu, jakýsi de- a rekonstruktivní způsob vidění a nakládání s realitou/slovy, kde nechybí paradox, ironie a střípky velmi patrně autobiografické, tkanivo jednotlivých básní (a též napříč sbírkou) umožňuje i subtilnější čtení.
Sbírka je mou první knihou od nového a mladého nakladatelství Viriditas. Vypravena je vkusně, ilustrace Antonína Handla se mi líbí a k básnickým textům se principielně hodí, pozoruhodný je i nápad označit titulní stránku pouhým názvem srbského města v cyrilici (souvislost autorčiných textů s ním mi sice uniká, ale budiž, není to první takový případ, snad se jí prostě líbilo jméno toho města). Není mi však jasné, proč v knize chybí obsah, vždyť volná, úplně prázdná dvojstránka v závěru je. A hodil by se i medailonek autorky. Chvíli jsem si dokonce myslel, jestli to není nějaká technická chyba, ale nejspíš půjde – podobně jako u té obálky – o jakýsi umělecký koncept, jejž v tomto případě chápu ještě méně. No, tak ještě malá ukázka:
Milostná báseň
Nadejde noc a já tě budu pohlcovat.
Pak přijde den a oddáme se sanaci.
Život je snadný
a začal s ním člověk – oddaná svině
s neléčenou pamětí.
Neboj se ničeho, život je život
neschopný výkonu života.