Co s tím přehled

06.02.2024

Jde jakoby o deníkové záznamy: komentované scény z (trochu divokého) studentského života a jeho intimní prožívání, skoro bez tropů, sem tam metafora. Básně jsou to spíš výběrem motivů a krátkostí vět / veršů.
Občas jsou básně zbytečně užvaněné nebo dořečené (např. "nech si narůst" nebo "okenní svět" - být o polovinu kratší, byly by skvělé).
Jinak ale radost číst.
Lyrický mluvčí vypovídá o zranitelnosti, ale slova která slyšíme se týkají erotiky, breku, pití, teenagegerské potřeby poslat všechny do prdele. Ironie se vždy kdesi vpůli zlomí v sebeironii a najednou si jako čtenář nejsem vůbec jistý, jestli čtu silně stylizovaný, nebo naopak naprosto autentický text.
Např. v básni "průsečíky" se začínám ošívat, že toho sarkasmu už je trochu moc, a pak mi dojde, že lyr. subjekt nevypovídá o objektech básně, ale o sobě. O vlastní nechopnosti jiného pohledu. Jakoby (řečeno trochu pateticky) mladý člověk držel v ruce svůj život a jaksi neví, co s tím. A nezbývá, než si z vlastní situace utahovat.
Funguje to velmi dobře a kniha se čte sama a rychle.
Ideální jako první kniha básní pro sš studenty (doporučení pro učitele literatury).

07.12.2023

Bavilo mě to. Alžbětě Stančákové se podařilo napsat sbírku poutavou. Nevím, nakolik hlubokou, nakolik vyzrálou, ale do svého básnického světa, ač vyhraněně subjektivního (či subjektivizovaného), dovede vtáhnout. A daří se jí to i přes rozdílnost perspektiv (pohlaví, věku, zkušeností, prožitků atp.). To bohužel zdaleka není samozřejmost a jsem jí za to vděčný.

Určitě je to zčásti podpořeno i tím, že její poezie je značně narativní (část textů dokonce tvoří prozaizované imprese). Druhou pozitivní devizou je, že humor, který se básníkům většinou nedaří, u ní docela funguje. Méně už to platí pro různé slovní hříčky, tu více, tu méně samoúčelné (typu puky na kalhotách vs. hokejové puky na ledě), ale i ty se občas povedou (spíš na úrovni opakování celých frází ve změněných kontextech). Navíc by se asi nemusela tolik chlubit tím, kde všude byla, co si tam dala, že zná/se učí rumunsky atp., ty básně by obstály i bez toho, ale vnímám to jako daň za jakýsi mladistvý elán z volnosti (který je mi jinak lidsky sympatický). Předností sbírky je pak něco, co bych z nedostatku lepších nápadů označil jako „náctiletý tón“, okořeněný v jistém smyslu feministickou perspektivou (leč neprvoplánově) a leckdy i temnou, varovnou disonancí vespod. Ta prostupuje podle mě nejlepšími texty Nech si narůst, Respirace, Telefonát, Supermarket a Kšefty. No a celkově je tam nesporný talent a cit pro jazyk, což u básníků taky bohužel není samozřejmost.

Něco by se jistě dalo vypustit, něco zkrátit, tak je to nakonec téměř vždycky. Nicméně těším se, až si přečtu její další sbírku Čačak (jen ji tedy někde sehnat...), jsem velice zvědav, jakým směrem se její tvorba ubírala dál. A na ukázku již zmíněný Telefonát (zde bohužel bez významotvorné kurzívy, ale co s tím...):

Telefonovala jsem s matkou
Říkala mi že se jí o mně zdál hroznej sen

Viděla jsem tě v nějaký čekárně
a tys brečela
Ptala jsem se tě
co se děje
a tys mi ukázala
že seš celá pořezaná
poškrábaná

No to jsou teda věci
řikám

A mezi našimi telefony
visej nebývalý emoce
(Nemám sílu jí říct
že se mi zdál odpornej sen o otci
ve kterým se ke mně choval chlípně
měl žlutý tričko s jogínem
a pak ho neměl
Slipy
už prořídlý věkem
Říkal mi
ať se hezky učím
a něco ze mě bude)

No to teda jo
řiká mi
Buď ráda žes to neviděla

Buď ráda žes to neviděla
řikám si
když pokládám telefon