Co s tím
Alžběta Stančáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/207250/bmid_co-s-tim-nSp-207250.jpg
4
27
27
Debutovou sbírku Alžběty Stančákové (1992), autorky nejmladší generace, odlišuje od tvorby jejích vrstevníků a vrstevnic především nadhled, ironie a schopnost přirozeně pointovat text. Vzpomínky, zážitky a pozorování bez otravného lyrismu, cizí i vlastní rodinná minidramata s existenciálním nádechem, nepřikrášlené a často humorné záznamy slyšeného, viděného, prožitého. Stančáková ovládá umění zkratky, má vypravěčský dar a hovoří ryze současným jazykem – jak ve svých básních, tak v krátkých prózách, které jsou v knize obsaženy v poměru 1:1.... celý text
Přidat komentář
Bavilo mě to. Alžbětě Stančákové se podařilo napsat sbírku poutavou. Nevím, nakolik hlubokou, nakolik vyzrálou, ale do svého básnického světa, ač vyhraněně subjektivního (či subjektivizovaného), dovede vtáhnout. A daří se jí to i přes rozdílnost perspektiv (pohlaví, věku, zkušeností, prožitků atp.). To bohužel zdaleka není samozřejmost a jsem jí za to vděčný.
Určitě je to zčásti podpořeno i tím, že její poezie je značně narativní (část textů dokonce tvoří prozaizované imprese). Druhou pozitivní devizou je, že humor, který se básníkům většinou nedaří, u ní docela funguje. Méně už to platí pro různé slovní hříčky, tu více, tu méně samoúčelné (typu puky na kalhotách vs. hokejové puky na ledě), ale i ty se občas povedou (spíš na úrovni opakování celých frází ve změněných kontextech). Navíc by se asi nemusela tolik chlubit tím, kde všude byla, co si tam dala, že zná/se učí rumunsky atp., ty básně by obstály i bez toho, ale vnímám to jako daň za jakýsi mladistvý elán z volnosti (který je mi jinak lidsky sympatický). Předností sbírky je pak něco, co bych z nedostatku lepších nápadů označil jako „náctiletý tón“, okořeněný v jistém smyslu feministickou perspektivou (leč neprvoplánově) a leckdy i temnou, varovnou disonancí vespod. Ta prostupuje podle mě nejlepšími texty Nech si narůst, Respirace, Telefonát, Supermarket a Kšefty. No a celkově je tam nesporný talent a cit pro jazyk, což u básníků taky bohužel není samozřejmost.
Něco by se jistě dalo vypustit, něco zkrátit, tak je to nakonec téměř vždycky. Nicméně těším se, až si přečtu její další sbírku Čačak (jen ji tedy někde sehnat...), jsem velice zvědav, jakým směrem se její tvorba ubírala dál. A na ukázku již zmíněný Telefonát (zde bohužel bez významotvorné kurzívy, ale co s tím...):
Telefonovala jsem s matkou
Říkala mi že se jí o mně zdál hroznej sen
Viděla jsem tě v nějaký čekárně
a tys brečela
Ptala jsem se tě
co se děje
a tys mi ukázala
že seš celá pořezaná
poškrábaná
No to jsou teda věci
řikám
A mezi našimi telefony
visej nebývalý emoce
(Nemám sílu jí říct
že se mi zdál odpornej sen o otci
ve kterým se ke mně choval chlípně
měl žlutý tričko s jogínem
a pak ho neměl
Slipy
už prořídlý věkem
Říkal mi
ať se hezky učím
a něco ze mě bude)
No to teda jo
řiká mi
Buď ráda žes to neviděla
Buď ráda žes to neviděla
řikám si
když pokládám telefon
Nejsem žádný odborník na poezii, posuzuji ji dost jednoduše jako baví - nebaví, nebo častěji možná rozumím - nerozumím.
A texty Alžběty Stančákové (včetně těch prozaických) mě baví a rozumím jim. Teda aspoň si to myslím a vzít si to nenechám.
No, bylo to dobrý, co s tím.
Civilní básně prošpikované ironií a humorem. Půl na půl poezie x próza, byť upřímně to vidím jako entrování, podstatně se tyto dvě poloviny totiž neliší.
Ta neohrabanost a lhostejnost mě ba. Tohle nejsou lyrický hemzy, prostě slova jedou jak na běžícím pásu, hovorovej jazyk tomu přihrává, do toho jsou ještě metány vulgarismy.
Zejména u prózy to na mě občas působilo jako výkřiky, byť i v takových textech jsou famózní obraty („Pustim si žilou. Plyn nebo porno.“, „Oběsím se na ramínku ve zkoušecí kabince.“)
Časté je také opakování, paralely. Jako v tomto kousku:
SUPERMARKET
Rozcházíme se v supermarketu
U ovoce a zeleniny
si stoupám na stoličku pro skladníky
a koukám shora na tvoje řasy
Na poli nastupuje moje bývalá spolužačka
do vrtulníku se svým otcem
Její otec je primitiv
a ona měla
vždycky nejlepší známky
Nosí bílá upnutá trička
na to že je hubená
má obří prsa
Prý je to z piva
Ani si mě nevšimne
když zavírá dveře vrtulníku
Vrtulník mě přelítne
a pole zelená noci
Rozcházíme se v supermarketu
V nákupním košíku těstoviny
co měly být na zítra
Už se spolu nenajíme
Obědvám u spolužačky
co byla hloupá
apatická
se zelenými vlasy
Její matka se mě ptá na školu
Cítím vůní okurek
Na zahradě mají bazén
meruňkový strom
a lebku mrtvého ptáčka
Nabírám lžíci polévky
„Letos snad dodělám bakaláře“
říkám
Polévka mi teče po bradě
Nesnáším
když mě někdo pozoruje u jídla
A přesto ti
u ovoce a zeleniny
koukám na řasy
Cítím vůní okurek
Její otec je primitiv
a ona měla vždycky nejlepší známky
(s. 39-40)
Co s tím
Jde jakoby o deníkové záznamy: komentované scény z (trochu divokého) studentského života a jeho intimní prožívání, skoro bez tropů, sem tam metafora. Básně jsou to spíš výběrem motivů a krátkostí vět / veršů.
Občas jsou básně zbytečně užvaněné nebo dořečené (např. "nech si narůst" nebo "okenní svět" - být o polovinu kratší, byly by skvělé).
Jinak ale radost číst.
Lyrický mluvčí vypovídá o zranitelnosti, ale slova která slyšíme se týkají erotiky, breku, pití, teenagegerské potřeby poslat všechny do prdele. Ironie se vždy kdesi vpůli zlomí v sebeironii a najednou si jako čtenář nejsem vůbec jistý, jestli čtu silně stylizovaný, nebo naopak naprosto autentický text.
Např. v básni "průsečíky" se začínám ošívat, že toho sarkasmu už je trochu moc, a pak mi dojde, že lyr. subjekt nevypovídá o objektech básně, ale o sobě. O vlastní nechopnosti jiného pohledu. Jakoby (řečeno trochu pateticky) mladý člověk držel v ruce svůj život a jaksi neví, co s tím. A nezbývá, než si z vlastní situace utahovat.
Funguje to velmi dobře a kniha se čte sama a rychle.
Ideální jako první kniha básní pro sš studenty (doporučení pro učitele literatury).