Čárový kód
Krisztina Tóth
Patnáct různých příběhů, patnáct různých hrdinek, které se často jeví jako jedna a tatáž osoba. Soukromá dramata na pozadí převratných společenských změn ve střední Evropě na konci 20. století. Krisztina Tóthová (1967), jedna z nejznámějších a nejuznávanějších maďarských autorek současnosti, zavádí čtenáře do důvěrně známého světa, jenž je stejně jako celé toto období plný nejistot, vášní, nadějí i zklamání. Čáry a linky obsažené v podtitulu každé povídky se postupně skládají do podoby čárového kódu, symbolu nedosažitelnosti západního životního stylu v komunistické společnosti, a vytvářejí obraz současného Maďarska, vylíčený s mimořádnou věrností.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2011 , Fra (Agite/Fra)Originální název:
Vonalkód, 2006
více info...
Přidat komentář
Mám rád, když povídky nejsou nahromaděné jen tak pro nic za nic, když má povídková sbírka nějakou koncepci. A Čárový kód má koncepci poměrně unikátní, přestože mi občas přijde, že ten motiv linky či čáry je tam trochu natlačen.
Texty v první osobě mají autobiografický ráz, bezpochyby se opírají o nějakou zažitou zkušenost – působí autenticky. Jsou zaměřené spíše na "malé dějiny", na intimní, všední chvíle, ale zároveň do nich proniká i atmosféra: a to jak "gulášového" socialismu, tak klopotného budování kapitalismu. Navíc se do často jedná o okamžiky mezní, klíčové; jako by byly zdrojem frustrace a traumatu, vypravěčka se v nich cítí neuspokojivě, spíš by si přála být někde jinde. Nakonec ale i na takovém prostoru lze najít krapet lásky (třeba v poslední povídce, soucit s žábami). Stejně tak se však ukazuje, že i zdánlivé štěstí může mít smutnější kontury (jedovaté kamínky na sídlišti).
Tu linku západ-východ jsem v knize popravdě tolik nezaznamenal, snad jen tam, kde je na to upozorňováno v doslovu. Ale jistě, je zde nějaká ta polarita, byť v intimních dějích se projevuje spíš nenápadně.
Čárový kód obstojí i jako dokument doby z různých věkových perspektiv, z doby plné trýznících školních prostorů a paneláků, ale i z doby bezpáteřních statkových přesunů. Fra vydalo asi i větší pecky, ale je to dobrá věc, navíc s nemalým množstvím humoru.
Šťávičku jsem nikdy neměla ráda, na dně skleničky se usazovaly malé pecičky: vyráběla ji matka strýce Franciho, která bydlela v ponurém kutlochu páchnoucím po kočkách v suterénu domu na nábřeží Hornádu. Když jsme jeli do Košic, vždycky jsme k ní museli, aby měla radost: to potom vyrovnala na talířek pár zatuchlých zákusků a při loučení mě k sobě přivinula a svými dychtivými kloubnatými prsty mě hladila po hlavě: Zostaň tu so mnou. Kúpim ti piano.
(s. 51)
Maďarská škola krásně podobná té naší! Pobíhání po schodech, protože nebyla tělocvična, hodině zdar! pozor! pohov! vyrovnat! Učitelka, která si vychutnává svou moc a čte nahlas zabavené cokoliv. V knize to netvoří nijakou extra osu, ale mně to zaujalo ihned. Jdu pátrat po další autorčině knize.
Poslouchala jsem tři povídky v brilantním podání Tání Medvecké. Další úhel pohledu na totalitu nepřizpůsobivým až hravým a mladistvým způsobem. Rozhodně stojí za přečtení.
Perfektní! Čerstvý vítr, neuvěřitelně osvěžující. 15 příběhů, 15 čar a linek, které po přečtění vytvoří síť, celek, ze kterého budete mít chvíli pocit, jako byste kousli do citronu.
Štítky knihy
maďarská literaturaČást díla
Černý sněhulák (Síť čar)
2006
Je vám jedna čarodějnice (Linka obsazena)
2006
Miserere (Udělat tlustou čáru)
2006
Mravenčí mapa (Čáry, mapy, cestičky)
2006
Neobydlený člověk (Hraniční čára)
2006
Autorovy další knížky
2011 | Čárový kód |
2014 | Akvárium |
2018 | Dívka, která nemluvila |
2008 | Básne |
2020 | Rozprávka o pandémii |
Dobře vycizelovaná a soudržná kniha povídek. Zdají se velmi osobně motivované, chronologicky víceméně postupují od dětství, pevně zasazeného v nevraživém, nepřívětivém kádárovském Maďarsku, k porevoluční době. Ta, spojena s dospělostí vypravěčky, je geograficky méně ukotvená a anonymnější, ale podobně chladná. Dějí se samé obyčejné věci, snažíte se, jak chcete, a přesto na život občas není pěkný pohled. Výrazná ženská perspektiva.