Časný podzim

30.03.2022

Není mnoho autorů a ty, které znám, jsou většinou už nějakou tu dobu mrtví, kteří by dokázali zachytit ženu - a nejen ženu, člověka - jako bytost živoucí a dýchají, plnou vzruchů a rozbrojů. Bytost celistvou ve svém cítění.
Na to člověk potřebuje až odzbrojující sílu odhalit své nitro, něco zažít a to prozkoumat. Vložit to do slov a ta slova složit do postavy, která není jím, ale jako by byla.
Jen v málo postavách lze nalézt sebe ve chvílích svého nejniternějšího prožívání. A to je to, co Bromfield umí a umí to bez patosu. Bez omluv a zbytečné hysterie, které tak často provází moderní postavy.
Vždyť není potřeba velkých gest k tomu být člověkem, protože člověk je vždy velký přesně tak, jak rozlehlý a bohatý je ve svém nitru.
A to důvod, proč je pro mě Bromfield nikoliv autor píšící knihy pro ženy, ale člověk píšící o člověku.

09.03.2020

Kniha se je na začátku trochu rozvláčnější, než nám autor vykreslí venkov, postavy zde žijící.
Pak děj mírně zrychlí a na konci bych čekala velký spád. Ve skutečnosti je to opět mírné a poklidné.
Jsem od autora zvyklá na konce rychlé a zcela nečekané, přišlo mi, že to snad psal někdo jiný.

03.09.2018

Poněkud pomaleji se rozjíždějící, i když ani pak to není žádný sešup, psycholgická studie života vyšších kruhů v Nové Anglii na počátku 20. století. Viděno pohledem stárnoucí ženy (39 let). I z toho je vidět, že velké plus téhle knihy je v tom, že člověku ukáže, jak se svět za těch 100 let změnil. I když možná v těchto vrstvách je stále dojem a zdání, které člověk vytvoří, důležitější, než jeho osobní štěstí.