Časotřesení
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22666/bmid_casotreseni-0y9-22666.jpg
4
116
116
Kurt Vonnegut napsal kdysi román, jejž pojmenoval Časotřesení, nebyl s ním však příliš spokojen, a rozhodl se ho tedy odložit do šuplíku. Jeho hrdinou byl starý známý Kilgore Trout, spisovatel vědeckofantastických povídek, který měl víc odvahy než jeho stvořitel. Své literární výtvory nestrkal do šuplíků, nýbrž je po dopsání okamžitě vyhazoval do pouličních odpadkových košů. Proč je nezahazoval doma, ptáte se? To nešlo. Kilgore Trout byl bezdomovec. 13. února v roce 2001 se vesmír z nějakého neznámého důvodu rozhodl náhle smrštit a opět roztáhnout. Výsledkem tohoto vesmírného škytnutí byl časový posun, jenž během zlomku sekundy vrátil na Zemi vše o deset let nazpět, do 17. února roku 1991. Lidé si tedy museli nedobrovolně opět projít vším, dobrým i zlým, čím si v právě uplynulém desetiletí již jednou prošli. Vstoupili zkrátka doslova podruhé do téže řeky. A pak že to nejde! Někdy v polovině této reprízy vytáhl pan Vonnegut, elá hop, z šuplíku svůj starý rukopis. Prolistoval jím a zřejmě mu už tak hrozný nepřipadal. Některé jeho části použil jako cihly k vystavění svého údajně posledního románu na rozloučenou. A aby se mu Časotřesení nesesypalo jako onen příslovečný domeček z karet, pospojoval tyto cihly maltou vzpomínek na vlastní dětství, dospívání, sourozence, strýčky a tetičky, a tak dále, a tak dále. Poslyšte: zajímalo by vás, kdo zavraždil Troutovu matku? Proč vymřel bermudský orel mořský? Proč nebyla po Hirošimě a Nagasaki svržena třetí atomová bomba také na Jokohamu? Proč vybuchovali datlové u jezera Disappointment? Kdo objevil Troutovy povídky v drátěném odpadkovém koši před Americkou akademií umění a literatury? Chtěli byste vědět, co se stane, až desetileté repríza skončí? Tak si to koukejte přečíst! Cililink!... celý text
Přidat komentář
Vonnegut bilancuje a už vlastně nemá moc co říct. Jeho triky jsou ohrané. Zápletka slouží k tomu, aby prodala knihu jako román a přitom jde jen o formu zápisků a ohlédnutí na (jak jinak a opět) vše možné. Kurt mě celkem bavil, když mi bylo tak 15-18 let, ani ne tolik tématicky nebo humorem, ale čistě díky struktuře, jakými své knihy komponoval. Dnes už mi připadá jako dost sešlá "uplifting" literatura instruktorů jógy a pozitivních "new age" středoškoláků, co si myslí, že jejich sarkasmus a pseudointelekt přebije realitu života. Na mě příliš laciné, příliš naivní.
Spíše než o plnohodnotnou knihu jde o zápis útržkovitých zážitků či vzpomínek postaršího pána. Pána, jenž bilancuje svůj život, vzpomíná na své přátele a rodinu, a sem tam se pokouší dalším pokolením předat nějaké to humanistické poselství. Na můj vkus je to ale příliš roztříštěné, postrádající děj a tím i mou pozornost.
Zpočátku jsem byl z knihy krapet zmatený, ono já jsem vůbec zmatený, když se někde hopsá časem a všechna ta kontinua a další věci... no každopádně jsem četl dál a dál a jsem tomu rád, protože Kilgore Trout je opravdu skvělý autor a ano, mám ho rád. A jistě si od něj zase něco přečtu.
Pokud odhlédneme od prvotních problémů potom i přesto, že se děj bude jevit poněkud zmatený, platí že autorovy životní postoje, myšlenky i smyšlenky, pravdy i nepravdy stojí za přečtení i kdyby kolem nich bylo jen vesmírné vakuum.
Knihu můžu doporučit.
Snad od Vonneguta moje nejoblíbenější. Řada myšlenek, který se tu a tam zase znovu objeví jen tak mimochodem v jiném příběhu - to prostě miluju, ty detaily. Ten absurdní humor vedle smutných prožitků jeho duše.
Bláznivé, pravdivé, nesmyslné, chytré....to všechno tam je a nestačím se divit, jak to někdo všechno dokázal dát na papír. Ten jeho styl ani nejde popsat :)
Jste relativně slavný spisovatel, je vám 74 a usoudíte, že už nestihnete stejně napsat všechny povídky a romány, které máte v hlavě. Navíc máte pocit, že beztak už by o ně nikdo nestál. Co uděláte?
Vonnegut použil své literární alter ego Kilgora Trouta, přidal historky ze svého života a svým nenapodobitelným stylem z toho všeho vytvořil koláž plnou absurdity, humoru a lidství, při jejímž čtení přecházíte plynule ze smíchu do smutku a zase zpátky.
"Jestli tohle není hezký, tak už vážně nevím."
O ději se tady mluvit nedá, spíše jde o sled myšlenek, vzpomínek, zážitků a úvah, které jsou ovšem velmi zábavné, někdy sarkastickém, ale hlavně lidské. Dva citáty za všechny:
Když jsem se vrátil z války domů, strýc Dan mě poplácal po zádech a zahřměl: "Teď jsi konečně chlap!" Málem jsem tehdy zabil svého prvního Němce.
Můj přítel... psal pod ženským psedonymem gotické romány. Zeptal jsem se ho, co to gotický román vlastně je. "Mladá žena vleze do starého baráku a posere se tam strachy," zněla jeho odpověď.
klasický Vonnegut. Kniha plná zajímavých myšlenek, rozhodně stojí za přečtení.
Byla to má první kniha od KV a rozhodně si časem ráda přečtu i něco staršího.
Proč ? Nad tím by se měl někdo zamyslet... :-))
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Taková skoro bych řekl odfláknutá kniha, kdy Vonnegut vymetl ze šuplíku pár podařených postřehů a sarkastických šlehů, co se mu nevešly jinam a smatlal to do románu, který nedává smysl, ale "v tom je přece ten fór". Asi bych víc ocenil, kdyby úplně rezignoval na pokusy o dějovou linku a nechal to jen jako volné pásmo úvah.