Celý život. Výbor z deníků 1948–1984
Jan Zábrana
Výbor z deníků 1948 až 1984. Ucelené vydání deníkových zápisků Jana Zábrany, které se rozprostírají téměř celým obdobím komunistického režimu, zahrnují nejen reflexi dobových událostí, ale jsou i jistým oknem do duše tohoto českého básníka a překladatele. Nepatří vůbec ke strohým faktickým poznámkám, ale glosují vnitřní hnutí, představy, jež se před našima očima mění v básně.... celý text
Přidat komentář
[četba ČRo]
Obrovskej frajer! Díky výchově v rodině, klasickému vzdělání i víře měl hluboký, bohatý a odvahou k pravdivosti vytříbený, pestrý vnitřní život! Unikl povšechnému oblbování a zplošťování života, které nejen v našem národě přetrvává dodnes.
Čemu však neunikl byla zahořklost a deprese doby. Logicky a pochopitelně! Hořel pro pravdivost a literaturu, profesionalitu a hravost; semlela ho malost, krutost, ubohost, vnitřní prázdnota až popření duše...
Poslouchala jsem těch pět kratičkých dílů několikrát, pořád dokola...
Děkuji ČRo a výbornému Lukáši Hlavicovi za daleko plastičtější obraz než lze najít jen v knihách ....
Taky za to, že mi konečně vystoupil důvod Zábranova tragického osudu při jeho vlastním vyprávění o člověku, co svou víru neodsunul až do tmavého kouta:
"...27. října jsem byl na návštěvě u Bedřicha Fučíka. ... Jeho životnost, energie a paměť je fantastická. Nikdy dřív jsem si to tak neuvědomil jako včera. Je mu skoro jedna osmdesát let, kolem Vánoc prodělal těžkou operaci, několik dní byl po ní v bezvědomí ........ vykládal do nekonečna historie, vzpomínky, anekdoty ... stovky jmen, detailů, ani jedinkrát neztratil souvislost ... mluvil o živých a mrtvých ... Zahradníček, Halas, Čep, Deml, Nezval ... paměť má takovou, že se jedinkrát nespletl v pořadí Zahradníčkových sbírek .... vyprávěl o společnosti, která se u něho scházela Albert Vyskočil, starý Frynta, Rudolf Černý. O Nezvalově návštěvě u Demla, když měl Deml 70. narozeniny ..."
Výborné knihy. Není to deník, je to jeho vlastními slovy "diagnóza". Nechám si je přivézt z Vysočiny a přece jen se do nich znovu pokusím víc zanořit.
6/6
To nejlepší, co jsem v poslední době četla. K autorovi pociťuji hluboký respekt.
Deníkové zápisky Jana Zábrany jsou oknem do duše básníka, který se nikdy nedokázal přenést přes 50. léta, kdy oba rodiče byly političtí vězni. Bohužel zahořkl, trpěl depresí, nemožností publikovat, nedokázal se smířit s průměrností a malostí kolem sebe, ale zároveň nebyl žádný bojovník, který by aktivně vystupoval proti režimu. Z tohoto kvasu tak vzniklo monumentální svědectví doby.
V mé čtečce 2242 stran, plných přesných a jazykově bohatých vyjádření. Zábrana byl excelentní překladatel, s ohromným jazykovým citem. Ve vztahu k vlastnímu životu tu pomocí stovek variací jedné myšlenky odhaluje svůj charakter, před nímž se klaním. A celou četbu si pořád uvědomuji: takový intelekt, zmařený; takový člověk, zmařený. („Říkali ti, že krást se nesmí, a zatím ti ukradli celej život.“ Petr Skoumal).
„Tyhle zápisy, to není deník, ale diagnóza. Moje diagnóza.“
Jeho psychické nastavení spolu se zkušenostmi z 50. let (které moje generace - jsem o něco málo mladší než jeho dcera - zná jako fakta, ale bolestivé prožitky už má oslabené) mu nedovolily připustit ve vztahu k režimu kompromis, ani ten nejmenší. Prokomunistické autory nenáviděl, těm na druhé straně, režimem postiženým, zazlíval, pokud kývli na vydání svých děl za cenu ústupků a úprav. Pohrdal touhou vidět aspoň nějaká malá „zlepšení“, zdánlivá zlidštění totality. V osobním životě nenacházel, zdá se mi, taky žádnou naději, ve vztahových záležitostech mi přišel až cynický. Zřejmě jediným světlem jeho života byla dcera. Postupně ztrácel lidi, jež měl rád, brala mu je emigrace či smrt. Smrt byla jeho časté téma (viz Marlowův komentář), ale přece jen, 53 let… Jemu život ukončil totalitní režim, ale už dávno před rokem 1984.
Zvláštní. Čekala jsem pocit deprese, ale „Celý život“ mi spíš umožnil vidět naše dějiny od roku 1948 urovnaně, s vyčištěnou linií, jednoznačně. Bez kompromisů. A v pohledu na dnešek, např. na Rusko, je aktuálnost až zneklidňující.
Prokoušete-li se tím tisícem a sto stranami, prožijete (skoro) celý život Jana Zábrany. Není to zadarmo, kniha "neutíká", protože písmo je malé, stránek hodně a nejde o plynulý příběh, ale o jakési pracovní poznámky a denní záznamy, někdy souvislejší, někdy jen "výkřiky do tmy", krátké zachycení myšlenky nebo nápadu. Mně to vydalo na poctivé dva měsíce. Přesto - nebo možná právě díky tomu - před čtenářem plasticky vystoupí vnitřní svět autora i podoba společnosti, v níž autor žil. Jeho nesmiřitelný postoj ke komunistickému režimu, který zničil život oběma jeho rodičům i jemu. Jeho hravost se slovy a vášeň pro překládaná díla velkých autorů, ale i únava z vyčerpávající špatně placené práce s nejistotou, zda nakonec publikování nebude zakázáno. Hořkost z drobných i větších nespravedlností v pracovním i osobním životě. Smutek z rozkladu společnosti. Ale i vzpomínky na nespoutané mládí;-) Vtipné příhody s přáteli nebo dcerou ("členové polibbyra se na letišti líbají?"). Nebo naopak příběhy a svědectví, z nichž mrazí, a pokud bych nevěděl, že je autor psal pro sebe, a tedy nelhal, nevěřil bych snad. A v závěru stále víc rezignace a vědomí blízkosti smrti, snad až její vzývání.
Jen v jednom se Jan spletl - ve svém přesvědčení, že tu komunisté budou navždy, že svět spěje jen k horšímu a že jeho dílo čtenáři nikdy nepoznají a neocení. Je mi líto, že mu nebylo dáno žít ještě o šest sedm let déle, aby na vlastní oči zažil ty změny. Radši ale ne o moc víc, dlouho by radost neměl...
Skláním se před výkonem editora, probrat se takovou haldou materiálu a uspořádat ho, to musel být heroický výkon. Díky!
Knihu bych doporučil - spolu s Tigridovým "Průvodcem inteligentní ženy..." - jako základní učebnici české historie 20. století, zejména pro nás, kteří jsme poznamenáni školním dějepisem minulé éry: Tigrida jako výklad obecný a Zábranu jako demonstraci na životě jednoho konkrétního člověka. Je to velmi objevné a obohacující čtení. Vydržte!-), stojí to za to!
Jestli bych někomu měl doporučit něco, co mu v plné nahotě a rozporuplnosti ukáže a nejen ukáže, ale i vtáhne ho do skoro čtyřiceti let velmi dynamického období českých dějin, pak právě tuto knihu. I kdyby Zábrana nenapsal nic jiného, nepřeložil ty kvanta knih, co přeložil (ať už pod svým jménem nebo cizím), byla by tato kniha - a je - základním dílem české literatury.
Zábrana je nesmírně otevřený, ale není bulvární, jsou to niterné procesy v člověku, který je bytostný intelektuál v tom nejlepším smyslu slova, a který plně chápe situaci, ve které žije. Trápí se tím, jak režim a tehdejší realita ubíjí to cenné v člověku, jak ho nutí kličkovat, skvěle definuje lidi, se kterými se potkává, má v líčení situací smysl pro absurditu. Tedy veselé čtení to není, ale toto je základní kniha pro povědomí o druhé polovině 20. století v Československu.
Editovaná koláž různorodých deníkových záznamů Jana Zábrany je čtením stejnou měrou depresivním jako inspirativním ... Je hořkým "mementem" života nekonformních literátů/umělců v totalitní době - a zatrpklost člověka, který nejen že nedostal nikdy možnost se v neokleštěné podobě svobodně vyjádřit, ale vnímá také dopady poplatné "kulturní politiky" všude kolem sebe, ta zatrpklost se v autentických zápiscích nemůže neprojevit.
Jeho pohled do zákulisí literární praxe samozřejmě ale přináší také erudované poznámky o jím uznávaných básnících a spisovatelích, díky čemuž se jistě čtenáři značně rozroste seznam "Chystám se číst" ... snad malá satisfakce jeho úctyhodnému přehledu a citu pro jazyk a literaturu, že aspoň posmrtně, skrze své dílo, dostává možnost pozitivně ovlivňovat, brousit a směřovat vkus dalších čtenářských generací.
Na posledních stranách zápisků vzpomíná J.Z. citací jiného básníka, a pro mne je tato věta také krátkým a výstižným vyjádřením Zábranova životního postoje:
"Stáli po pás v krvi a dělali poezii. Já nemohl..."
Extrémně krásná literatura. Glosy života nedoceněnéo Mistra. Padá to do mojí žíznivé duše jak chlazená jedenáctka ve třicetistupňovým horku...
Neocenitelný studijní materiál k pochopení komunistického Československa, klinické deprese a práce básníka a překladatele. Celý život by měl být (společně s Juráčkovými deníky) na seznamu doporučené školní četby spíše než řada prozaických knih z popisovaného období.
„Od roku 1969 se v tomhle státě všichni - odshora dolů a odleva doprava - neřídí ani tak marxismem jako alibismem. Je to věru vyspělý alibistický stát. Vedení se stále stará o alibi vůči Rusům, ministři si stále opatřují alibi vůči partaji, ředitelé pro ministry, straníci pro partaj, nestraníci pro partajníky. Žijeme ve vyspělé alibistické společnosti."
Jednou z velkých zásluh Nakladatelství Torst je že vydal tento výbor z deníků Jana Zábrany. Vzhledem k jeho životu ty zápisky nemohly ani být jiné, než jak je čteme. Co je hlavní, že jde o nezapomenutelný "Dokument" doby, kterou žil on, ale i celá generace tu více, tu méně postižených. V tom je obrovská síla těchto dvou knih ! Podobně smutná je i kniha jeho dcery Evy "Flashky" :
Bývaly stromy svěží
jablka sladká jako med
cožpak vám na tom záleží
vždyť to je jako po bouři teď...
po přečtení konstatuji, že tohle bych nedokázal. být tolik bit a ponižován a přece znovu vstát a udělat ohromný kus práce.
je fakt, že jsem knížku četl jako v transu a počáteční nápad vypisovat si díla a autory, o kterých se Zábrana zmiňuje rychle vyprchal. je lepší mít knížku doma, radši počmáranou, ale k ruce. jako memento zvůle.
přes těch více než tisíc stránek vás zvu ke čtení. je to dobrodružná výprava, je to něco úplně jiného, než barvotiskové obrázky z učebnic dějepisu.
Všechny vás obdivuji a smekám před vámi, kdo jste dokázali knihu přečíst. Mám v knihovně, zkoušela jsem dvakrát - pro mě natolik koncentrovaná deprese, že jsem to nedala :((
Přesto si knihy hýčkám a před autorem hluboce smekám!!
Strávila jsem se Zábranou měsíc. Dělala si výpisky, zaznamenávala zajímavé autory i díla, přemýšlela o době socialismu, soustředěněji se vrátila k poezii. Jeho poznámky mi jej přiblížily, daly mi iluzi, že mu rozumím. Těžká, depresivní povaha plná křivdy (oprávněné), bolesti a pesimismu. Tím vším jsou jeho zápisky prodchnuty a přeci je v nich také syrový a velmi břitký humor, obdivuhodná vnitřní konzistence, věrnost svým zásadám a schopnost vidět se bez iluzí, bez hrdinského nimbu. Milovala jsem každý řádek a želela každého, který se nedochoval, zejména těch z 50. let. Jestli jste se s Janem Zábranou ještě nepotkali, dejte se zlákat. Stojí to za to.
Je to tak, jak tu píší mnozí. Opravdu asi jedna z nejzásadnějších knih co vyšla po roce 1989. Alespoň tedy ve smyslu deníkové literatury a obecně ve smyslu literatury svědecké jako jsou memoáry a různé vzpomínky a zápisky. I když je samozřejmě výhoda, pokud knihu čte někdo, kdo trochu chápe kontext a zná tak nějak obecně dějiny literatury a poválečné dějiny Československa. Kniha se dá ale číst i bez znalosti kontextu, prostě jen jako sonda do vnitřního vesmíru neuvěřitelně senzitivního člověka, který ve svých sedmnácti letech uvažuje až prorocky a hluboce o věcech jen tušených. Množství úvah a esejistických míst se prolíná s životními osudy Zábranových přátel i samotného autora. Básně, nahodilé zápisky, sny, setkávání s lidmi a literaturou - to, ale nejen to, je Celý život. Doporučuji.
Fantastická a strhující kniha vytrhující nás z pouťopestrošedé reality dneška do černošedé reality obludného komunistického režimu - už jsem na ně skoro zapomněl, už jsem je skoro toleroval, ale díky této knížce vidím tehdejší dobu opět čerstvě. Navíc - silná poezie, k zamyšlení nutící myšlenky, odkazy na skvělou literaturu ... Už dlouho jsem nečetl nic tak dobrého. Btw, kolega psal, že je třeba ke knize i něco silnějšího, a měl pravdu ...
Obžaloba minulého režimu. Chce to silný žaludek a k ruce ještě něco na odlehčení. Za mě 100%
Autorovy další knížky
| 1970 |  Lupiči mrtvol |
| 2001 | Celý život. Výbor z deníků 1948–1984 |
| 1964 | Vražda pro štěstí |
| 1967 | Vražda v zastoupení |
| 1987 | 15 pátračů |
Několikrát jsem rozečetl Zábranův "Celý život " a odložil,protože mne odrazovala častá skepse(oprávněná)vyzařující z textu, a také počet stran.Proto jsem přívítal rozhlasové zpracování knihy a děkuji člověku, který mi dal něj tip.
Rozhlasový výběr a zpracování je podle mě excelentní,myslím že v něm jsou nejdůležitější se Zábranových vzpomínek a úvah.
Po poslechu jsem znovu rozečetl text, ovšem časem se v něm objevuje více temnoty než v Mordoru a zatím to prostě nedávám dočíst.
Optimističtější jsou jeho Povídky, které tímto doporučuji.
Zábrana byl sice pevný a nekompromisní, ovšem zhořkl a zcyničtěl.Co prožíval při tom všem, co prováděli jeho rodičům a jemu, se tomu vůbec nedivím.Na druhé straně existují lidé (tak narychlo mě napadá Zahradníček, Opasek),kteří útlakem bolševiků nezhořkli.
Čím to je nevím,každopádně obdivuji všechny, kteří prošli jakýmkoliv nátlakem, útlakem a nedali se zlomit.