Čerň a stříbro
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/469695/bmid_cern-a-stribro-Jiw-469695.jpg
4
256
256
Příběh mladého manželství: Muž je fyzik se sklony k depresi. Má za to, že mu tělem protéká hustá a lepkavá černá míza melancholie, zatímco jeho žena Nora má v těle světlé stříbro, výborný elektrický vodič. On má zároveň roli vypravěče a zapisovatele jejich lásky. Věří, že jeho smuteční čerň se smíchá s Nořinou stříbrnou energií. Jenže zjišťuje, že skutečným pojivem, majákem i andělem strážným jejich vztahu byla paní A., přezdívaná Babette, kuchařka, hospodyně, chůva... Po její smrti se však milostné téma začíná proplétat s tématem umírání, vědomí konce, odpovědnosti a ztráty...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Odeon
Originální název:
Il nero e l'argento, 2014
více info...
Přidat komentář
Nenápadná novela, která v mnohém připomíná malström - je poutavá a okouzlující a zároveň tak nebezpečná - v jejích melancholických vodách se můžete utopit, ani nemrknete.
"Začínající rodina je občas i tohle: zhuštěná mlhovina egocentrismu, které hrozí imploze." (s. 42)
V Giordanově podání působí ich-forma nesmírně autenticky - do té míry, až ve mně vyvolávala nelibé pocity voayera, který vidí příliš hluboko do nitra jiné osoby a nachází v ní příliš mnoho sebe (a taky tebe).
Bolest ze ztráty a bolest ze ztrácení - nejen lidí jako takových, ale i intimity, lásky, domova. Prožíváme ji do jisté míry všichni nebo se tohoto prožitku alespoň (prozatím?) děsíme. V určité životní fázi je totiž přítomen v životě snad každého, ať už si to uvědomujeme nebo ne.
"Rychle odbydeme loučení a jdeme pěšky domů, jen my tři: dva rodiče a jeden malý smutný strašák, který nepustí naše ruce, dokud nedojdeme ke dveřím, jako by říkal, že to pochopil, pochopil, že lidi se vzdalují, lidi odcházejí a hotovo, navždycky, ale my ne, nám to nedovolí, alespoň dokud nás takhle udrží pohromadě." (s. 100)
Jestli je kritériem kvality knihy autentičnost, ryzost a síla emocí, jež v nás dokáže vyvolat, pak je Čerň a stříbro skutečně dobrá kniha.
Láska a rakovina. Opravdu mohou existovat vedle sebe? Kdyby byl svět ideální, jedna vylučuje druhou... Nesmělé vzpomínání na osobu z dobrých časů, útěk před předčasnou pitvou manželství bez fandícího svědka. A hlavně - Emanuele a Anna.
Tahle krátká novela mě bohužel nenadchla tolik, jako Osamělost prvočísel. I když Giordano píše podobně (a pro mne srozumitelně a čtivě), nedokázala jsem se do příběhu tolik ponořit. Částečně bych asi viděla problém ve vyprávění v ich-formě. Všechny postavy (kromě vypravěče) tudíž vidíme pouze jeho optikou, což ale vůbec nemusí představavovat skutečný obraz těchto lidí. Měla jsem pocit, jakoby byli za nějakou mlhou, kterou nedokážu prohlédnout... Tudíž jsem následkem toho nedokázala pochopit jejich jednání či důvody, které je k tomu či onomu vedly a mohla jsem se jen domýšlet.
Opět je to o velké osamělosti všech hrdinů, ale bohužel se obávám, že po pár týdnech si už ani nevzpomenu na přibližný děj.
Tahle příjemně útlá novela už mě tolik nebavila jako Prvočísla, ale daleko víc jsem po celou dobu přemýšlela nad hlavním tématem příběhu. Trochu matoucí byl pro mě motiv stříbra jako charakteru Nory. Nepřišla mi nijak životodárná ani energická. Až když jsem si na samém závěru dokázala propojit onemocnění rakovinou s určitou nekomunikací či komunikací povrchní, teprve všechno do sebe zapadlo.
Také mi nepřišlo, že by paní A. byla tmelem vztahu. Naopak. Tak výrazná a vyhraněná žena musela trochu bránit onomu splynutí manželů, po kterém vypravěč příběhu tolik touží. Drží jejich vztah pohromadě pouze na povrchu. Vlastně jim slovy autora brání "sdílet dlouho ukrývané vaky osobních křivd". Oba tak mají asi stále více "nepříjemný zvyk izolovat se ve chvílích bolesti".
Velice pěkným způsobem je v příběhu zmíněn komplikovaný vztah k víře v "katolické" Itálii a neméně pěkně přirozené dětské vnímání. Emanuele mnohé chápe snadněji a přirozeněji než dospělí.
Poté co jsem celkem pracně odhalila nekomunikaci jako moto příběhu, musím uznat nesporný talent autora ve vnímání současné společnosti :o)
A ano, doslov je velice detailní a stojí za samostatnou hvězdičku!
Ovšem příběh sám je hodně těžkopádný. Škoda.
3/2
Žádné velké téma, žádná velká dramata. Zdánlivě. Jenom život sám, jak se pozvolna den za dnem odvíjí a spěje ke konci. Ke smrti. Život jedné bytosti dává život a smysl života druhým. Se smrtí této bytosti se smysl života těch druhých vytrácí, stejně jako naděje na splynutí. Duší. Ženy a muže. Stříbra a černé žluči. Životadárné energie a otupující melancholie. A přitom nejde o nic jiného, než o rodinu, soužití muže a ženy, o jejich role ve společném soužití s ne příliš nadaným synem. Vše funguje, pokud v životě této mladé rodiny figuruje Babette, ne toliko skvělá kuchařka. Smrt, tady smrt Babette, se stala katarzí a ve finále i katalyzátorem. Rodina nakonec přece jenom přetrvá. Podle všeho. Některá postulovaná životní moudra, stejně jako odosobněný styl vyprávění mi až tak nevyhovují, byť v zásadních otázkách života a smrti brání tento přístup patosu. Současně však také, až na některé výjimky, brání mému výraznějšímu emocionálnímu prožitku. V každém případě zajímavý literární počin.
Stačilo by 3 a půl hvězdičky, protože Prvočísla mě oslovila víc, ale musím vzdát hold doslovu paní překladatelky Alice Flemrové. Tak pěkně (si) to celé podtrhla:).
No, nevím, jestli je to tím, že jsem od knížky měla přílišná očekávání (protože Tělo se mi fakt líbilo), ale tahle knížka mi přišla dost o ničem.
Myslela jsem, že to bude příběh, který mě uvede do deprese. Že se tam budou prolínat rozdílné charaktery obou partnerů. Že pocítím bezmoc v jejich vztahu. Ale nic takového se nestalo. Nečetlo se to špatně, ale myslím, že pokud by knížka měla víc jak sto dvacet stran, měla bych problém ji dočíst, protože na můj vkus se tam nic moc nedělo...
Tohle opravdu není román (ty se lépe prodávají, tak proč to tak neoznačit), spíše krátký příběh, novela, jejíž děj je sice pěkně popsán, ale nestačí se rozvinout.
Čerň a stříbro se příjemně čte, nicméně zítra nebudu navzdory vážnému tématu vědět, o čem je.
Pro mne velmi pěkné čtení...
Po 6 letech od prvotiny "Osamělost prvočísel" autor lidsky vyzrál.
Manželský pár - on má pocit, že mu tělem protéká černá míza melancholie, zatímco jeho žena má ve svém těle světlé stříbro...
Mělo by dojít ke smíšení těchto prvků..
Zde už se hlavní hrdina nebojí emocí - poznal lásku, partnerství a otcovství.
Tmelem jejich vztahu je paní A. - chůva a hospodyně a adoptivní babička jejich syna.
A s její nemocí a smrtí se manželé musí smířit a vyrovnat - spojit se ve smutku, nezůstat každý v osamění... Rodinu tady autor prezentuje jako místo, kam se má člověk uchýlit se svými smutky...
Giordanovo vypravěčské umění dokáže i na omezeném prostoru této krátké novely čtenáře uchvátit. S melancholií, se kterou vypráví prostřednictvím otce o osudech jeho křehké rodiny, se zamýšlí nad otázkami manželského svazku a jeho předností před akademickými úspěchy, rodičovství a nevyhnutelností smrti.
Vypravěč, v novele nejmenovaný, je doktorandem na matematicko-fyzikální fakultě. Stejně jako autor vystudoval fyziku a snad právě proto mi jeho čistá forma projevu a metafory, které používal, byly tolik blízké. Na samém začátku knihy umírá paní A., která v rodině vypravěče pracovala dlouhá léta jako domácí, později, po narození syna Emanuela, jako chůva. Vypravěč se následně ve vzpomínkách vrací k seznámení s jeho ženou Norou a všemu, co se událo od té doby. Obzvláště autentický popis toho, jak se mladí fyzikové tajně vydávali na ostatní fakulty, kde hledali ,,dívky, které se neoblékají se stejnou umrtvující střídmostí a které se nevyznačují zanedbanou netečností vůči tělům obecně", zjevně vyplývající z vlastní zkušenosti, mě mile pobavil.
To hlavní, čemu se ovšem autor věnuje, je zachycení průběhu nemoci paní A., které je diagnostikována rakovina, její dopad na už tak poněkud labilní rodinné zázemí manželů, kteří se navzájem pomalu odcizují. Nora, která pracuje jako designérka, odmítá i přes vizi jistějšího zaměstnání pro jejího manžela opustit město, ve kterém žijí. Její muž překonává zklamání z vlastního syna, který je poněkud podprůměrný a rozhodně není matematickým géniem, kterého si vysnil. Tento problém Giordano představuje na ironické situaci, kdy se otec- se svým vzděláním z vyšší matematiky- snaží Emanuelovi bezúspěšně vysvětlit, že cokoliv násobené nulou je nula. Přitom se zdravotní stav paní A. zhoršuje a manželům dochází, že její přítomnost a svérázné názory byly tím, co jejich rodinu drželo pohromadě.
Autorův styl je střídmý a exaktní a schopnost popsat tento příběh s nevyhnutelným koncem s takovou elegancí nemohu hodnotit jinak než kladně.
Přestože je v knize nemoc hospodyně přítomná téměř na každé stránce, nezastře, že se v textu jedná o pocity odcizení obou mladých manželů, kteří jako by stále hledali čím naplnit svůj život. Stylisticky vytříbené! Zachycené tápání dvou dospělých ve mně ale také vzbudilo pocit, že se v současné době - nejen ve společnosti, ale i ve vztazích - řeší více pseudoproblémů.
Tak útlá knížka, která autorovi klade omezený prostor na rozvíjení myšlenek, a přece vybízí k zamyšlení na tolik témat např. smrt, láska, partnerské soužití, role rodiče, osamělost. Giordano si mě svým stylem získal a do budoucna se chystám na další jeho knihy. Pro mě patří ke špičce evropských mladých autorů, zvlášť když nejsem fanoušek krimi/thriller žánrů.
Tak jako spousta čtenářů, i já jsem se do téhle knihy po genialitě Osamělosti prvočísel pouštěl s určitou obavou až mírným strachem z nenaplnění očekávaného. Po dočtení mohu prohlásit, že obavy byly zbytečné, kniha mě nejenže nezklamala ba naopak, potvrdila kvality tohoto spisovatele. Autor se náročného tématu zhostil s citem a lehkostí sobě vlastní.
Kniha pojednává o strastech života a vypořádáváním se s nimi; o tom, že člověk je neustále vystavován riziku různých hrozeb, ať už v podobě těžkých nemocí, nebo partnerských krizí. Tíživost situace je v příběhu "odlehčena" tím, že s vážnou nemocí se potýká osoba, která není s hlavními postavami v příliš blízkém vztahu. Avšak, jak čtenář záhy zjistí, jedná se o odlehčení pouze zdánlivé, neboť paní A, hospodyně a zároveň chůva je (byla) přímo tmelícím prvkem mladé rodiny, jehož nenadálá absence má na její soudržnost rozkladný účinek. Čtenáři nezbývá než doufat, že se rodině podaří s touto ztrátou vyrovnat a chybějící pojivo vztahu nějak nahradit.
Mám rád tohoto autora . Toto dílo sice není tak dobré jako kniha Tělo ,ale přesto musím uznat ,že Paolo má velmi osobitý styl a jeho vykreslení postav je velice precizní . Tato kniha není výjimkou spíš mě tolik nezaujala kvůli tématu než ,že by byla špatná. Přesto dávám 80%.
Otevřeně se přiznám, že jsem z téhle knihy dost rozpačitá. Autora jsem si naprosto zamilovala díky Osamělosti prvočísel, ale toto dílo mě nijak zvlášť nepřesvědčilo. Možná za to mohla až přílišná strohost jazyka nebo silné odosobnění od hlavních postav....nebo jsem možná jen knihu četla v nesprávný čas
Mám z této knihy ambivalentní pocit ( tzn.: takový pocit, jako když vaše tchýně sjíždí z útesu ve vašem novém autě). Autorův literární styl je úsporný a strohý. Na jednu stranu podporuje atmosféru deprese a neporozumění, na druhou stranu si vás nedokáže získat tak, jako hamburger bez masa, koňaková špička bez koňaku, svičková bez svíček.....?
Štítky knihy
partnerské vztahy nemoci rakovina, nádory italská literatura rodina umírání
Autorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Ke knize bylo v podstatě vše napsáno již v anotaci. Trochu melancholický pohled na život, problémy manželství a umírání blízkého člověka, jehož smrtelnost jsme sice čekali, ale jehož fyzickou přítomnost jsme ke svému spokojenému životu potřebovali.