Čerň a stříbro
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/469695/bmid_cern-a-stribro-Jiw-469695.jpg
4
256
256
Příběh mladého manželství: Muž je fyzik se sklony k depresi. Má za to, že mu tělem protéká hustá a lepkavá černá míza melancholie, zatímco jeho žena Nora má v těle světlé stříbro, výborný elektrický vodič. On má zároveň roli vypravěče a zapisovatele jejich lásky. Věří, že jeho smuteční čerň se smíchá s Nořinou stříbrnou energií. Jenže zjišťuje, že skutečným pojivem, majákem i andělem strážným jejich vztahu byla paní A., přezdívaná Babette, kuchařka, hospodyně, chůva... Po její smrti se však milostné téma začíná proplétat s tématem umírání, vědomí konce, odpovědnosti a ztráty...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Odeon
Originální název:
Il nero e l'argento, 2014
více info...
Přidat komentář
Autorovy knihy bych řadil sestupně, jak je píše a jak vycházejí. Ale i když ani Tělo ani Čerň a stříbro nemá úroveň Prvočísel, pořád jde o hodně vysoký standard.
(SPOILER)
Nejde jen o umírání, nejde jen o vlastnosti postav a jejich vzájemné vztahy. Kniha je i o tom, nakolik si uvědomujeme, co nám někdo dává a o co nás ochuzuje.
Hodnota paní A. je v tom, jak do mladé a svým způsobem křehké rodiny vnáší strukturu, jistoty, rozum, tradici. Vypadá to tak samozřejmě viditelné, jenže není. Malý Emanuelle to cítí a skrze své emoce ji - tu trochu odosobněnou "paní A" - nakonec přece jen pojmenovává celým jménem: „Anno.“
Třetí Giordanova kniha a zase jiná! Na malém prostoru tolik zajímavého a důležitého! Jsem zvědav, o čem bude jeho další kniha. Těším se na ni.
Po této knize jsem sáhla proto, že prvotina Osamělost prvočísel mi přišla jako jedna z nejlepších knih, co jsem za poslední dobu četla. Tato útlá knížečka nebyla tolik čtivá, hlavním pocitem, který se na jejích stránkách znovu a znovu vynořoval, byla prázdnota. V manželství i v ostatním lidských vztazích. "Osamělost" končí nadějí, Čerň a stříbro spíše skepsí. To mě trošku mrzelo a postrádala jsem zevrubnější popis postav, což ještě umocnilo pocit prázdnoty a tísnivé reality, že takové příběhy se jednoduše doopravdy denně odehrávají, ve skutečném světě.
Ale abych zmínila i něco hezkého - líbila se mi péče a jistá dávka něhy, s níž je popisována paní A., i se všemi svými lidskými chybami a strachy.
Giordano umí. Jeho text je stylisticky vycizelovaný, píše bez patosu o křehkosti lidských vztahů, o bolesti i pomíjivosti.
Ač velmi depresivní , stálo to za přečtení a zamyšlení. Osoby rozvržné na několika málo stránkách. Komorní příběh o umírání, smrti...
Útlá křehká knížka o dúležitých věcech a lidech v životě. Hodně z nás by rádo potkalo paní A. Vřele doporučuji.
Takový obyčejně neobyčejný příběh. Rakovina je bolestné téma a autor dokázal psát jednoduše o složitých věcech.
Stylisticky i po stránce psychologie opět bezvadné, jen mi to tentokrát úplně nesedlo. Čili pro mě zatím nejslabší Giordano.
Novela mne velmi zaujala stejně jako autorova prvotina "Osamělost prvočísel". Stále mne nepřestává udivovat, že autor je pouze o rok mladší než já a přesto se v jeho tvorbě odráží velmi vyzrálý přístup k realitě, kterou popisuje s nadhledem a s lehkostí, k jaké se mnozí mnohem starší spisovatelé nikdy nedoberou. Giordano je velmi upřímný ve svých prózách a nebojí se jít až za hranici kontroverze. I v takových momentech ale čtenářům nepřináší šokující pohoršení, nýbrž příjemnou a osvěžující katarzi. Jeho mistrovství spočívá ve snaze snažit se uchopit neuchopitelné, popsat nepopsatelné a ačkoli je původní profesí fyzik, je to životní filozof, jakým by podle mého názoru měl být každý dobrý spisovatel. Už teď se těším na jeho další díla a všem doporučuji přečíst si od něho alespoň jednu z dosud vydaných knížek.
Úplně obyčejně neobyčejný příběh nejen o nerozpustitelnosti jednoho v druhém... i když má "jen" 114 stran, nejde o jednohubku... i když je o rakovině, neždíme z vás slanou vodu v každém odstavci... tak opravdové a civilní vyprávění... takovým zvláštním způsobem komorní... že se mi nechtělo "obnažovat" stránky na veřejnosti, rušit čímkoli tu tichou a křehkou atmosféru příběhu... jednoduše skvěle napsáno!
Poněkud skličující příběh, při jehož čtení jsem trnul napětím pokaždé, když jsem mezi vyprávěním a vlastním životem zaznamenal znepokojivý náznak paralely. Jak se uvádí v doslovu, partnerský vztah je křehké hnízdo, které může být kdykoliv odfouknuto.
"Pokud i naše rakovina měla v úmyslu zasáhnout mozek, tak se jí to povedlo: má manželka byla pár centimetrů ode mě a já už nevěděl, jak se k ní přiblížit."
Nemyslím si, že by měl Paolo Giordano nějaké orientální kořeny, ale jeho třetí do češtiny přeložená kniha pro mě dokazuje, že je to spisovatel téměř kaligrafický.
Na malém prostoru, stručnými tahy provedenými v "pouhých" dvou barvách, dokáže namalovat celou studii o lidské křehkosti. O křehkosti těla, když jej napadne zhoubná nemoc, o křehkosti vztahů, když jsou v zájmu své vlastní "pohodičky a klídečku" outsourcovány na další osobu, o křehkosti duše introverta.
Přesto hodnotím "pouhýma" čtyřma hvězdičkama.
Dala bych přednost malinko vypointovanějšímu závěru, tedy s pýchou rozhodně ničím neomluvitelnou bych vyprávění trošku jinak strukturovala.
Najväčší nedostatok tejto knihy je, že nemá žiadny nosný motív. O čom vlastne bola? Čo je jej hlavným mottom? Smrť? láska? choroba? Netuším
Vlastně mě vždycky vyděsí, když chlap umí pojmenovat věci a stavy a bolesti, které vnímám jako ryze ženskou záležitost. Paolo k tomu navíc nějak záhadně a dokonale přidává čistě mužský vhled. A já jsem zase přišla o kus hercny.
Osamělost prvočísel bude vždycky slavnější, jako silný románový debut a námět, který se dotýká nerdovských stránek osobnosti mnoha čtenářů. Čerň a stříbro je kniha daleko nenápadnější, přesouvající pozornost od dospívání k dospělosti. Velmi se mi líbí smutná metafora o nerozpustitelnosti jednoho člověka v druhém. Není to veselé čtení, nejen kvůli zachycení odcházení jedné ženy („Myslím, že v jisté chvíli dospěla k přesvědčení, že tentokrát by měl bůh žádat o odpuštění ji.“), ale hlavně melancholickým pohledem na vztahy. I přes nevelký rozsah a ich-formu se podařilo uchopit více rovin, zaujala mě například úvaha o rolích muže a ženy. Shrnutí, že když každý může všechno, snadno to sklouzne do pocitu nespokojenosti, že každý musí všechno, je pozoruhodné. Giordano umí psát tak, že myšlenkově a citově bohatý text nesklouzává do slovní exhibice. Zkrátka mě baví. (Čteno v překladu Alice Flemrové.)
"Byla to konvenční žena, nasáklá doktrínou a fatálně přesvědčená o nadřazenosti mužů, ale nevěděla o tom. Je bizarní, jak moc mě způsob, jímž se ke mně chovala - lehce uctivější než ten, který mívala vyhrazený pro Noru -, potvrzoval v roli pána domu. Zdálo se, že nemá na vybranou: prostě věnovala větší pozornost mým potřebám, přikládala větší váhu mým názorům a větší význam mému naturelu než všemu, co se týkalo mé ženy, navzdory tomu, že všechen svůj cit věnovala jí."
Autor píše v 1. osobě, ale přesto jsou tam kapitoly popisující nebo vyprávějící události, které se týkají paní A., jež jsou podávány er-formou. A ano, Giordano dovede psát jednoduše o složitých věcech. Takže analogie vztahu dvou mladých manželů a narůstající nemoci jejich hospodyně je to, co vás napadne až po nějaké době. Nepojmenovaný vypravěč je ostýchavý, poněkud nejistý fyzik vytažený svou vitální manželkou z nory svého povolání a naturelu, který sleduje děj, komentuje ho a vyhodnocuje přesně tak, jak mu velí jeho analytický mozek. Přesto je plný nevyřčené empatie a soucitu.
Už dlouho jsem se nesetkala s knihou, která mě nutí sednout a vypisovat si názory či úvahy spisovatele, jak jsou mi blízké. Blízký mi byl i samotný hlavní hrdina, přitom tolik vzdálený mé mentalitě. Zvláštní.
Paolo Giordano jez Turína, což pravděpodobně vysvětluje, proč píše tak smutný knížky. Já kdybych žil ve městě, kde hraje Juventus nejnudnější fotbalovou ligu na světě, tak bych od života taky asi neočekával nic pozitivního.
Juventus, i přestože v posledních letech zažil docela turbulentní časy (korupce, sešup do třetí ligy a návrat na výsluní) v knize vůbec zmíněn není, stejně tak ani pizza, špagety a Eros Ramazzoti. Nevím proč !!!!!! Také nemohu odpustit fakt, že se děj odehrává kousek od domu Pavla Nedvěda a Pavel v knížce vůbec není, i když musel určitě jet několikrát kolem autem nebo na kole. Kniha by tak byla daleko lepší. Takhle v knize zůstala jen rakovina, která pomalu ničí služku, což její zaměstnavatel velmi bystře a melancholicky popisuje. Což o to, ono je to hezký, pěkně napsaný, ale trochu cejtím, že si to Giordano napsal spíš pro sebe než pro ostatní, i když se tomu snaží dát jakousi nadstavbu v podobě klasické manželské krize.
Oproti prvočíslům docela slabota. Na Giordanovi se mi ale líbí jeho styl psaní, jeho knihy se čtou moc dobře. A jelikož je tahle kniha docela tenká, přečetl jsem ji během večera.
Štítky knihy
partnerské vztahy nemoci rakovina, nádory italská literatura rodina umírání
Autorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Naštěstí jsem Osamělost prvočísel četla několik let zpátky, tudíž nemůžu tolik porovnávat a říct, jestli Čerň a stříbro je slabší, nebo ne...
Je to drobná (délkou fakt nenápadná) próza o těžkostech lidského soužití, komunikaci v manželství (které v podstatě drží při životě jen podpora jisté paní A.). Je napsaná lidsky a uvěřitelně, nijak vyhroceně. A to se mi líbí.
"Byli jsme, navzdory našim nadějím, nerozpustní jeden v druhém."