Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky
Miloslav Švandrlík
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/153835/bmid_cerni-baroni-cerni-baroni-aneb-valc-hOP-153835.jpg
5
1087
1087
Černí baroni série
1. díl >
Dnes již klasický titul připomínající doby nedávno minulé, v němž autor, který vojenskou prezenční službu vykonával v letech 1953-55 na pracovištích Technických praporů v západních a jižních Čechách, barvitým a osobitým způsobem popisuje všední absurdity nevšední doby Československo-sovětského poválečného přátelství a její odraz nejenom v životě vojenských branců - pétépáků.... celý text
Přidat komentář
Knížku jsem už četl několikrát a stále mně baví. Humor Miroslava Švandrlíka, jeho nadhled a ironie je dle mého těžko překonatelný. Autorovi obrovská poklona a veliký dík, protože sloužit u PTP určitě zas taková velká sranda fakt nebyla.
Černí baroni nebo Tankový prapor? Baroni, to je groteska, čistá legrace, neřku-li sranda, a postavy jsou typovými karikaturami bez vnitřního vývoje, minulosti, rodinných vazeb nebo vztahů. S nadsázkou řeknu, že ponechám-li první a poslední kapitolu a ostatní přeházím, román neztratí na srozumitelnosti! Poprvé jsem Barony četl v 80.letech v samizdatu, na strahovské koleji. Ležel jsem na posteli, a doslova se válel smíchy. O těžkých a tragických osudech odvedenců k PTP jsem tenkrát bohužel nic nevěděl, naopak z četby jsem nabyl nesprávného dojmu, že služba u PTP byla samá legrace a mejdan! Chápu, že někteří veteráni PTP neměli z knihy dobrý pocit!
Kniha pro mě trochu méně záživná než film. Přesto na oddechový večer doporučuji.
Klasika tuzemského (vojenského i společenského) humoru. Poprvé jsem četl ještě na střední škole, ve vybledlém cyklostylu. Ale až vlastní zkušenosti z vojenské služby dodaly některým popisovaným situacím další rozměr. I když jsem sloužil téměř 25 let po éře Černých baronů i já jsem "stíny" a "dozvuky" některých tragických postaviček z románu bezpečně rozpoznával (a nemusel jsem sloužit za Čepičky, stačilo za Dzúra).
Po sametu jsem si koupil klasické knižní vydání a s chutí shlédl i natočený film. V něm jsem ocenil nejenom nabušené herecké obsazení, ale velmi se mi líbil i způsob uchopení postavy vojína Kefalína panem Vetchým, stejně tak i Landovského pojetí majora Terazkyho (ale ostatní za nimi nijak nezaostávali). Naopak, ztvárnění Kefalína panem Holubem, v pozdějším televizním seriálu, bylo na ránu pěstí (za neustálé přehrávání, švejkování a pitvoření).
Předpokládal jsem, že tyto romány oslovují zejména pánské osazenstvo, ale mnohé příspěvky potěšených čtenářek mě vyvedly z omylu.
Spolu s "Tankovým praporem" velmi pěkné popisy společenské a zejména vojenské absurdity té doby.
Poslouchal jsem jako audioknihu namluvenou Pavlem Landovským a stálo to za to, zavzpomínal jsem tím i na 90.léta, kdy jsem si knížku poprvé s chutí a smíchem přečetl
Černí baroni od Švandrlíka jsou asi jeho nejlepším a nejuznávanějším dílkem, i když kupodivu, v dětství jsem miloval jeho Příhody žáků Kopyta a Mňouka, které mě oslovily i po mnoha letech. V té době jsem ani netušil, že napsal cosi, co se rozhodně tehdejšímu režimu nemohlo líbit. Přitom kultovní hlášky z Černých baronů poletovaly mezi lidmi se stejnou samozřejmostí, jako ptáci na nebi.
Pak jsem musel v polovině 80. let narukovat jako absolvent k silničně stavebnímu praporu a tam nám oni terazkyové vykládali, že nejsme žádné černé baróni, ale řádná součást lidové armády a hrdí vojáci obránci socialistické vlasti, kteří mají svoje bojové zástavy i zbraně. Když vyšli Baroni po roce ´89 se zájmem jsem si je přečetl a společně s řadou přátel a známých jsme konstatovali, že ony příhody a charaktery, které Miroslav Švandrlík tak famózně popisuje a skládá do knihy jsou vlastně zcela realistickým obrazem lidově demokratické armády a je jedno, jestli v padesátých, šedesátých letech, nebo na sklonku vlády jedné strany, jak jsem to poznal na vlastní kůži i já.
Jenže i přes dokonalou humoristickou stránku věci mě i s ohledem na osobní zkušenosti začaly zajímat i širší souvislosti a skutečnost, zejména, když se po roce 1989 ozvaly rozhořčené hlasy, že Švandrlík zesměšňuje utrpení obětí komunistického režimu. Ozvali se "černí baroni", kteří se začali domáhat náhrad za utrpěná příkoří. Jednoho takového člověka, navíc navrátivšího se emigranta, znám osobně a velmi dobře. I on se "rozhořčoval" a "dožadoval", až mu bylo sděleno, že u žádných Pomocných technických praporů nesloužil, protože na vojnu nastoupil na normální dva roky k silničně stavebnímu vojsku v roce 1958. Jak to tedy bylo? Pro pobavení a potěšení z Černých baronů sice moje následující řádky nemají sice příliš velký význam, ale možná je i někdo další, koho věci zajímají i z jiných stran.
Takže, na zámku Zelená Hora u Nepomuku nesídlila žádná jednotka Pomocných technických praporů (PTP), ale Technický prapor (TP), shodou okolností jednotka, která byla v rámci stavebního vojska výběrová a měla sloužit k realizaci těch staveb, které armáda nechtěla svěřit civilnímu sektoru z důvodu utajení. Vlastní jednotky PTP vzaly svůj počátek v roce 1949, (báňské dokonce po skončení války za tzv. demokratického režimu) a PTP i rukováním k nim na oněch až šest let skončilo v září 1954. Vlastní Pomocné technické prapory, kam byli v rozporu s platným právním řádem i tehdejšího režimu odváděni politicky nespolehliví branci, klasifikovaní jako E a dokonce i nevojáci tedy trvaly šest let. Pak byly rozpuštěny, včetně těch lidí, kteří v nich strávili čas od samého počátku jejich existence. A dál už to bylo normální vojsko, se vším, co s tím souvisí. Sám Švandrlík, kterého si všichni představují jako onoho Kefalína u PTP strávil pár měsíců před zrušením a nebyl tam jako politicky nespolehlivý, ale jako normální služby neschopný. Lidé, kteří u těchto jednotek sloužili do onoho čtyřiapadesátého byli skutečně oběťmi režimu, jejich strádání ale není možné dát na úroveň muklů z uranových dolů, nebo lidí přímo zavřených v nesčetných věznicích. Jednalo se tedy o jistou formu soft gulagů na tehdejší československý způsob.
Zásadní rozdíl mezi Švandrlíkovými Černými barony a třeba Haškovým Švejkem je tedy vlastně hlavně ve vylíčení onoho historického backgroundu, ten je u Haška až cynicky reálný a realistický, u Švandrlíka jen tak klouže po povrchu. Přesto mu to na zábavnosti neubírá, a co nedokázal Švandrlík knihou, dotáhl svým filmem Zdenek Sirový. Tady přes zachování většiny humorných situací a nesmrtelných hlášek teprve pochopíme bez drastických scén, že snad s výjimkou onoho generála byli všichni ti antihrdinové ve své podstatě chudáci, hodní politování, i když z rozdílných důvodů.
Humorné čtení o nelehkém, ale veselém životě vojínů, kteří sloužili u PTP. Člověk si i připomene natočený film.
Když teď již "něco málo" vím o PTP a 50. létech 20. století, běhá mi z knihy mráz po zádech, i když to má být humoristická literatura - některé hlášky JSOU vtipné, o to nic. Koneckonců - hoši v PTP jistě hýřili humorem sobě vlastním, ale když člověk narazí na odstavec, v němž se velebí socialismus, má kopřivku...
Knihu jsem vytáhla po dlouhé době, díky Výzvě. Mám ráda knihy pana Švandrlíka, a tahle je dokonalá. Těším se , že opráším další, můj táta měl snad všechny...
Pobavilo. Než jsem otevřela knihu, viděla jsem filmové zpracování v kině..........no, viděla.........ano viděla, ale vtipné repliky neslyšela. Můj muž před filmovým zpracováním knihu četl, takže se všem vtipům smál dopředu, a protože má velmi, ale velmi nakažlivý smích, smálo se celé kino...........a já? nic neslyšela.
Později jsem film viděla několikrát v televizi a moc jsem se u toho bavila.
Kniha je naprosto luxusní, často jsem se s chutí smála nahlas. Doporučuji.
Přestože filmové verze nejsou špatné, kniha je mnohem lepší,i když připouštíme,že je to spíše čtení pro muže.
Humorná knížka o době, která vůbec humorná nebyla. I když jsem se při čtení často smála (hlavně u výroků majora Terazkyho), někdy mne až zamrazilo, co to bylo za období.
Po dlouhé době opraseno kvuli vyzve. Jako nactileta jsem ji cetla, protože byla doma, a ja cetla vsechno. Tehdy mi prisla proste vtipna. Vtipna a skvele napsana mi prijde porad... ale zaroven si clovek rika, co to muselo bejt za ztraceny roky zivota plnenim absurdnich ukolu pod velenim tupejch dustojniku
Knihu jsem oprášila díky čtenářské výzvě a dobře jsem udělala. Černí baroni patří mezi skutečné klenoty české literatury a pokud se někdo pohyboval v podobném prostředí, dá mi za pravdu, že mnohé postavy dostávají dokonce i skutečné tváře. I přesto, že kniha byla zakázaná, nikdo z nás nelitoval času stráveného přepisováním jejích stránek, protože to fakt stálo za to. Autorovi obrovská poklona a veliký dík, protože sloužit u PTP určitě zas taková velká sranda fakt nebyla.
První kniha od pana Švandrlíka, kterou jsem přečetla. Přivedla mě k ní babička, když jsem se u ní o prázdninách asi ve čtrnácti letech nudila. Absolutně skvělá, od MŠ jsem pak přečetla vše, co se mi dostalo do ruky. Zábavná, velmi čtivá. Autor měl neuvěřitelný talent.
Já jsem spokojená, kniha obstála a má očekávaní byla naplněna. Bavily mě charaktery postav. Ty byly vykresleny velice živě, díky čemuž na mě celý příběh působil dost autenticky.
Skutečnost, že jsou v knize vyzdvihovány humorné situace a vlastně se nikdy nic hrozného vojínům nestane, mi nepřijde zase tak odsouzeníhodná. Chápu, že to v lidech může zanechat mylnou představu o životě u PTP, na druhou stranu si vemte třeba Švejka - to, že je dílo humorné, přeci nijak nepopírá hrůznost války. Hašek na válku akorát kouká z jiné perspektivy, ale na tom přeci není nic špatného, neboť úkolu zachycení krutosti války se již úspěšně ujali jiní autoři typu Remarqua, a tak by se Hašek už jenom opakoval.
Jasný, asi je fajn nebrat Černé barony úplně doslova, ale přesto si myslím, že to je povedená kniha a že za přečtení rozhodně stojí!
Musím přiznat, že tato kniha ve mně zanechala velmi rozporuplné pocity. Často jsem byla konfrontována s názory, které jsou dle mého soudu omezené a dokáží mě zvednout ze židle, a v naší společnosti pro moje zklamání kolují dodnes. Ale na druhou stranu mi poskytla velmi pestrý a do jisté míry i pravdivý obraz o omezenosti, pokrytectví a mnohdy i hlouposti některých vysokých hodnostářů. Ale i poukázala na strasti a situace, které museli řešit ostatní lidé. A upřímně, mnohé části této knihy jsou podobné historkám, které mi vyprávěl taťka. Vždycky se dají věci nějak obejít... A musím říct, že jsem se i pobavila.
Co se týče zpracování už to podle mě taková sláva není. Dílo je sice čtivě napsané, ale kapitoly jsou na můj vkus příliš dlouhé. No, a když se začne většina pétépáckých průserů opakovat, začne to člověka poměrně nudit. Opravdu jsem ráda, že se mi knihu podařilo dočíst, jelikož už jsem zvažovala její odložení, protože už jsem ji četla téměř 3 týdny.
Štítky knihy
satira česká literatura armáda šikana černý humor poruchy řeči vojenský výcvik exilová literatura PTP (Pomocné technické prapory) vulgarismy, nadávky
Autorovy další knížky
| 2006 |  Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka 1 |
| 2009 | Draculův švagr |
| 1990 | Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky |
| 2004 | 100 nejlepších hororů |
| 1991 | Říkali mu Terazky |
Kdysi jsem Černé barony četl v Dikobrazu spolu s Láskama vojína Kefalína. Potom jsem si koupil i knížku a četl je někdy v raných devadesátkách. Tenkrát to bylo horký zboží ve všech knihkupectvích :-) Teď jsem si je dal po letech znovu a fungují skvěle, tak jako podařený film s pěkně jsem se bavil. Nečetl jsem tedy letitý výtisk, ale koupil hezky eknihu, kde mě zaujal doslov od pana Švadrlíka, ve kterém pěkně shrnul historii Černých baronů.