Červený a černý
Stendhal (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/115218/cerveny-a-cerny-115218.jpg
4
905
905
Hrdina knihy Julien Sorel je skvěle vykresleným typem mladého kariéristy a pokrytce, který proto, aby unikl vojenskému stejnokroji, si podle požadavků reakční doby zvolí kněžské povolání. Využívá přízně žen, aby mohl rychleji postupovat na společenském žebříčku bez ohledu na utrpení, které kolem sebe působí. Dílo, které zpodobnilo venkovskou i městskou společnost po Napoleonově pádu a nástupu Bourbonů, se přes počáteční nepříznivé přijetí stalo jedním ze základních kamenů světové literární dědictví.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1950 , Družstevní práceOriginální název:
Le Rouge et le Noir, 1830
více info...
Přidat komentář
Už dlouho jsem nenarazil na hlavní postavu, která by mi byla tak nesympatická a nepochopitelná, jako byl Julian. Já dovedu pochopit jeho cílevědomost i jeho ochotu jít za vlastním úspěchem přes mrtvoly, ale on všechno dělá neskutečně neefektivně, zmaktovitě a nesmyslně. Kniha je dobrým obrazem francouzské společnosti raného 19. století, ovšem postava, která nás touto společností provází, je neskutečně frustrujícím společníkem. Stejně tak obě hlavní ženské postavy. Zamilovaný jsem ve svém životě párkrát byl, takhle nesmyslně jsem se ale tedy nikdy nechoval...
Julián mě ze začátku tak strašně vytáčel až mi na dobrou půlku knihy naprosto zprotivil její čtení.
Kdybych knihu nemusela číst do školy, odložila bych ji hned po pár kapitolách, začátek byl hrozný. Pak jsem si na to ale buď zvykla, nebo se postavy začaly chovat alespoň o něco lépe, protože druhá polovina se mi četla mnohém lépe.
Tato Stendhalova tvorba u mne nebyla zrovna trefou do červeno-černého.
Autorovi se přitom nedá odepřít důkladnost a um s jakou vylíčil psychologii jednotlivých postav, jen uvažuji, jestli by to nešlo i bez sáhodlouhých popisů jejich vnitřních pohnutek... možná ne, snad to patří k době v níž je román psán, snad na to jen špatně nahlížím...
Také mi přišlo, že román nepřekročí hranice doby svého vzniku, až na
některé záporné vlastnosti hlavních postav, jež lze přenést i do současnosti (což není s podivem, že se za tu dobu lidé v tomhle příliš nezměnili)
Kniha tedy sedne spíše čtenáři, který se více než já zajímá o povahu revoluční Francie devatenáctého století (o níž Stendhal nepochybně podává kvalitní svědectví), než o klasickou literaturu samotnou.
Moje prvé stretnutie so Stendhalom dopadlo nad moje očakávania. S románom Červený a čierny som sa na internete stretol na viacerých miestach a to zvyčajne v rôznych anketách a rebríčkoch, kde tento román zaradili medzi najlepšie literárne diela v histórií. Tak som neváhal a skúsil. Po dočítaní som uznal, že tam právom patrí, hoci sú kapitoly písané z pohľadu dnešného, s časti uponáhľaného sveta, ťažkopádnejšie. Tempo je veľmi pomalé a ten archaický rukopis ktorý miestami rozoberá, dajme tomu, nie úplne najpodstatnejšie veci do elementárnych hĺbok, nemusí dnes každému sadnúť. V mojom prípade však sadol a som z toho celkom nadšený. Kniha sa nečíta najjednoduchšie (podobne ako diela Huga či Balzaca ale či to nieje iba starým prekladom, netuším. Keďže som nečítal preklad od týchto autorov ktorý by nebol starší ako ja) ale keď sa poriadne sústredíte, stránky sa vám odvďačia kvalitnou psychoanalýzou, ktorá svojou presnosťou a dôrazom na vierohodne zachytené psychologické pochody charakterov, dokáže čitateľa doslova prevteliť do postáv, hoci s nimi nemusí zdieľať morálne, etické či iné hodnoty. Ako som spomínal dej nie je vôbec dynamický a v podstate zachytáva "iba" všedné dni rôznych sociálnych tried. Avšak viac ako toto mi prekážalo to, že niektoré, pre čitateľa podstatné vyvrcholenia niektorých udalostí autor odrazil jednou vetou alebo dokonca túto udalosť vynechal a dej pokračoval ďalej. Ale beztak ide o kvalitný psychologický román a k autorovi sa v blízkej budúcnosti ešte určite vrátim.
Stendhal, tedy Henri Marie Beyle, se dnes již řadí ke klasikům francouzské literatury, který ale za dnů svého života byl, ostatně jako mnoho jiných později uznávaných a vlivných spisovatelů, považován spíše za literárního diletanta, špióna, pleticháře zajímajícího se o politiku a salón, ženy a víno. Dnes před námi stojí dílo, které tak úplně nestárne, a ač Stendhal nebyl propagátor krásného stylu, jeho větná skladba není lahodící, o to více má kniha obsah/duši/živou látku, která je aktuální zcela i v dnešní společnosti. Je to právě Stendhalův pokus o to, nahlédnout do nitra postav (a ač z pozdějšími autory jako Dostojevský, Faulkner, Woolfová či Kafka prohrává, co se propracovanosti a ponoření týká), přesto ho lze obdivovat, že se nebál věnovat více psychologii postav, než objektivizujícím popisům okolního vybavení pokoje. Doporučuji doslov Iljy Erenburga, který na svou dobu překvapivě zase není tolik ideologický, ač se tedy nevyhnul zdůraznit Stendhalovu kritiku zkaženosti kněží a buržoů, který Beyleho zase o něco více přiblížil čtenáři. Příběh vzestupu a pádu ambiciózního mladíka, není originální, určitě ne v literatuře 19. století, ale Červený a černý mezi nimi určitě vyčuhuje.
Stendhal má jedny z nejkrásnějších a nejpravdivějších aforismů, který leckdy vkládá do úst svým postavám.
"[...] jedním z rysů geniálnosti je nevláčet své myšlenky brázdou vyjetou obyčejnými lidmi." (s. 327)
"Lidské bytosti, která se zřítila do nejhlubší propasti neštěstí, zůstane jako jediné útočiště odvaha." (s. 332)
Velmi mě zaujala také až meta-narativní rovina vstupů Stendhala do svého díla ve formě komentářů svého tvůrčího postupu.
"Milý pane, román je zrcadlo, se kterým jdeme po silnici. Jednou vám ukazuje modř oblohy, jindy bahno kaluží na silnici. A vy budete člověka, který ve své nůši zrcadlo nese, obviňovat z nemravnosti! Obviňujte raději silnici, na níž je louže, anebo ještě raději cestmistra, který nechá vodu stát a hnít, takže se utvoří bahno." (s. 331)
A nakonec, trochu noetického zamyšlení nad člověkem a jeho poznáním. Život je mystérium, které nám není plně známo a nemůže být plně pochopeno, a to je na něm vlastně to krásné, červená se střídá s černou, někdy tam ale pronikne bílá nevinnost, a někdy dokonce zelená naděje.
"Jepice se rodí za dlouhých letních dnů v devět hodin ráno a umírá o páté hodině odpoledne; jak by mohla pochopit, co je noc?" (s. 458)
Tempo románu je velmi pomalé, takže jsem s knihou strávila docela dost času. Musím ale říct, že to byl příjemný odpočinek od knih, které čtu normálně. Někdy je holt potřeba zvolnit :)
Teda, ta francouzská šlechta se musela strašlivě nudit! Na druhou stranu škoda, že toto umění svádění (téměř tak propracované a prožité jako umění válečné) prakticky odumřelo.
Čekala jsem jasnější propojení k Napoleonovi a napoleonské době - ale možná jenom špatně čtu mezi řádky.
"Veškerá nuda tohoto nezajímavého Julienova života jistě postihla i čtenáře."
Autor to myslel jinak, ale já s ním musím souhlasit doslovně: ano, to bohužel postihla, na víc jak pěti stech stranách. Spíš než zrcadlo společnosti mi to připadalo jako nějaká pradávná young adult, milostné peripetie, tajemná dobrodružství, přepjaté emoce brané smrtelně vážně. Pro mě ve výsledku dost nestravitelné, Balzac je v podobné směsici společenského a psychologického přirozenější i zábavnější.
Určitě jde o výmluvný doklad z dějin literatury, ale kdybych nemusela ležet s covidem, odložím knihu po první stovce stránek. Tím bych se ovšem připravila o jednu z mála fakt geniálních vět tohoto románu: "V semináři existuje určitý způsob, jak jíst vajíčko na měkko tak, aby z něj byl patrný pokrok dosažený ve zbožném životě".
Povinná četba k maturitě, která mě velmi zklamala. Příběh o mladíkovi, jež má z dnešního pohledu všechny rysy sexisty a sobce, vypráví o jeho milostných a veřejných peripetiích. Čteno namáhavé, protože mě to jen štvalo a přišlo mi to plytké...
Román Červený a černý mi v knihovně ležel dost dlouho a nějak jsem se k němu nemohl odhodlat. Téma není úplně můj šálek čaje a vzhledem k tomu, že není úplně nejkratší, pořád jsem nacházel knihy, do kterých jsem se pouštěl raději. Pak jsem si koupil audioknihu, abych po první kapitole zjistil, že je výrazně zkrácená, ale když už jsem měl rozečteno, dočetl jsem. A musím říct, že - i vzhledem ke zdejšímu hodnocení - pro mě byla tahle kniha příjemným překvapením.
Sorel se mi zdál, co do navazování milostných vztahů, extrémně vypočítavý (a zpočátku cynický) pouze v prvním případě. Z hodin literatury mi utkvělo, že měl ženy zneužívat ke zvýšení svého společenského postavení... nejsem si úplně jistý, že tomu tak bylo ani v jednom případě. A to je to, co mi na knize vadilo - nebylo zřejmé, jaká je motivace postav k jejich chování. Zejména právě Sorelova. Z ničeho nic ho prostě napadlo, že vezme za ruku manželku svého chlebodárce. Jen tak. A že bude své kontakty s ní stupňovat. Zase jen tak. Proč? To ctižádostí vysvětlit nelze, ani nějakou nespokojeností se sebou samým... nevím, tohle mi dost vadilo.
A tím jsem vlastně vyčerpal negativa. Na Sorela po přečtení musím pohlížet trochu jinak, než jak mi byl vykládán. Ano, ctižádostivý byl, ano, chtěl stůj co stůj zlepšit své společenské postavení, ale tedy že by sahal k nějakým extrémně nemorálním metodám, to se mi opravdu nezdálo. Román jsem tak vnímal spíš jako střet ambiciózního jedince s extrémně rigidní společností, kde prostupnost sociálních vrstev je nejenom obtížná, ale zejména nežádoucí. A pak přichází na pořad dne otázka - jaké prostředky mohu použít k boji proti systému, reprezentovaný prostě tím, že se chci mít lépe?
Stendhalovy kousavé poznámky na adresu francouzské společnosti byly skvělé, a přesto si myslím, že jsem jich mohl docenit pouze malou část. O ponapoleonském období ve Francii nevím nic moc, o roli církve v té době asi ještě méně a o jednotlivých osobnostech té doby už nevím vůbec nic. V tomto ohledu je tedy Červený a černý asi dost poplatný své době, kdy jeho ocenění vyžaduje poučeného čtenáře.
Autorovy obecné "životní poučky" a komentáře typu "neštěstí zmenšuje bystrost ducha" nebo "člověk už nemůže počítat s rozumem. Toto století dělá ve všem zmatek. Spějeme k chaosu." mě moc bavily a soustředil jsem se hlavně na ně. Příběh samotný mě nakonec překvapil, nejzajímavější mi přišly kapitoly o životě v semináři a v pařížské společnosti. Asi hlavní dějový zvrat jsem vůbec nečekal, za což také připisuji kladné body.
Na závěr pak musím podotknout, jak trefný byl Stendhal s tím, jak vykreslil adoraci povrchních Francouzů hrajících si na aristokracii k Sorelovu "umění" recitovat Bibli, což mu automaticky zajišťovalo jakýsi respekt. Nejednou se mi stalo, že jen proto, že jsem byl obeznámen s některými texty (písní, literárních děl) a dal tuto znalost najevo, i když jsem s obsahem naprosto nesouhlasil, dopad toho, co jsem potom říkal nebo dělal, byl nepoměrně vyšší a bylo k tomu přihlíženo jako k vysoce relevantnímu. A Sorelovské pohrdání je přesně to, co tenhle nezasloužený obdiv (vědomě vystavěných) vzdušných zámků zasluhuje, sám jsem to nikdy nechápal, i když uznávám, že ho bylo možné využít ve svůj prospěch.
A pod dojmem z předvolební kampaně k volbám do Poslanecké sněmovny v roce 2021 nemůžu necitovat kousek monologu pana de la Mole: "Uvědomme si, koho je nutno rozdrtit. Na jedné straně novináře, voliče, slovem veřejné mínění; pak mládež a ty, kdo se jí obdivují. Zatímco se oni opájejí vlastními planými slovy, máme my tu zaručenou výhodu, že čerpáme ze státního rozpočtu."
Má oblíbená kniha. Kdysi jsem ji četla na gymnáziu jako povinnou četbu - tehdy jsem strašně cítila s Juliánem a s Matyldou. Nyní jsem ji poslouchala jako audioknihu se skvělým Borisem Rösnerem. S Juliánem ani Matyldou jsem neměla už tolik pochopení - asi jsem také vyrostla těm jejich hloupým a afektovaným nápadům :) Stendhal každopádně Juliánovu povahu, ať si o ní myslíme cokoliv, popisuje opravdu mistrně. Obzvlášť poslední dvě kapitoly s vyvrcholením podivného vztahu Juliána, Matyldy a paní de Rénal byly skvělé.
Vynikající román. Četla jsem ho několikrát a vždy na mě "blikne" něco, co jsem při předchozím čtení ještě nebyla schopna pochopit anebo nechtěla pochopit :)
Příběh plný nevěry, manipulace a honby za vyšším společenským postavením. Některé části se četly vysloveně samo, ale bohužel se střídaly s těmi, které se příliš vlekly. Styl psaní je po vzoru francouzského realismu velice otevřený a upřímný, plný vnitřních monologů, víme tedy, co si postavy myslí. Právě proto mě asi kniha zaujala - působí velice silně, přestože s postavami člověk nesoucítí.
K téhle knize mě přivedla mamka ... já jsem se k ní odhodlávala už nějaký ten čas ... a musím přiznat, že to nebylo špatné čtení ... i když hlavní hrdina mi nepřipadal super sympatický (hlavně jeho chtivost po moci jakoukoli cestou) ... skoro každá kapitola (až cca na poslední 3) je doplněna krátkým úryvkem [citátem] z knih od různých autorů ... opravdu to nebylo špatné čtení ...
Julien Sorel chce v životě mít vysoké postavení, lehký život v luxusu a neváhá kvůli tomu obětovat vše, aby toho dosáhl. V zásadě je mu jedno zda svého cíle dosáhne jako voják v typické červené barvě anebo jako duchovní v barvě černé. V kariéře stoupá vysoko, ovšem vše má svůj strop a potom pád je velmi krutý. Příběh bezskrupolozního člověka, který pro své obohacení je schopen čehokoliv i popřít svá přesvědčení. Povaha některých lidí se nemění a to jak v minulosti tak současnosti.
Julien Sorel zrovna velký sympaťák není: sebestředný pokrytec, který se snaží zalíbit na všechny strany, aby udělal kariéru a spravil si pochroumané sebevědomí. Neustále obavy hlavního hrdiny o to, jak bude ve výsledku vypadat, mě dost znechucovaly. Na příběhu mi přijde zajímavý zejména zjevně ambivalentní vztah autora k této postavě, připadá mi, jakoby se nemohl rozhodnout, co k ní cítí (nebo to tak na mě aspoň působilo). Celou knihu jsem se snažila přijít věci na kloub a nakonec se mi to stejně nepodařilo. Dávám čtyři hvězdy, čtvrtou za přednes Borise Rösnera, na který jsem si ze začátku trochu musela zvykat, ale ve výsledku ho hodnotím jako velmi zdařilý.
Poctivě napsaná kniha. Líbily se mi tématické citáty, které byly přidány ke každé kapitole. Po psychologické stránce mi dílo přišlo také v pořádku, děj byl uvěřitelný.
Ač dílo reflektuje tehdejší společenskou situaci a mnohé dialogy kvůli tomu nemohou dávat současnému čtenáři smysl, hlavní hrdina se svým okázalým vnitřním pohrdáním vrstvami, mezi které se všemi silami snažil dostat, je dodnes nadčasovým předobrazem všech pokryteckých patolízalů. Možná i díky tomu ta kniha, které by nadčasovost nikdo neprorokoval, dodnes přežívá mezi klasikami.
Jako mladá jsem se od ní nemohla odtrhnout a pak jsem jí slyšela i jako audioknihu, kde je krásně namluvená Borisem Rösnerem...:-) Líbilo se mi, že postava Juliana není úplně jednoznačná a je v něm hodně rozporů...
Štítky knihy
19. století zfilmováno milostné romány Velká francouzská revoluce (1789-1799) rozhlasové zpracování sociální romány
Autorovy další knížky
| 1961 |  Červený a černý |
| 1969 | Kartouza parmská |
| 1988 | Lucien Leuwen |
| 1964 | Římské procházky |
| 1961 | Armance / Lamiela |
Kniha ma nijak neurazila, ani vyslovene nenadchla. Samotný dej a zápletka ma bavili, prišlo mi však že niektoré kapitoly by sa dali kľudne preskočiť a nič by sa nestalo. Julián mi bol zo začiatku veľmi sympatický, v priebehu knihy však moje sympatie strácal, ba som ním dokonca začal aj pohŕdať. Koniec koncov to bol jeden z najsebeckejších hlavných hrdinov, s akými som sa kedy v literatúre stretol. Síce je dielo nadčasové, predsa však ma od bližšieho vzťahu s hlavnými postavami držala priepasť sposobená dobou, kedy bolo dielo napísané.