Červený a černý
Stendhal (p)
Kronika 19. století, 2. vydání. Verrieres je obyčejné městečko v oblasti Franche-Compté. Jako všude ve Francii se i tady chudí podřizují bohatým. Mladý Julián Sorel, syn tesaře, se ale chce dostat mezi měšťany. Podaří se mu to díky jeho skvělým znalostem, umí z patra odříkat celé pasáže z mnoha knih. Do své rodiny ho přijme starosta Verrieres pan de Rênal a Julián se stane vychovatelem jeho synů. Zamiluje se do paní de Rênal, která začne jeho lásku po velmi dlouhé době odmítat, protože si myslí, že Bůh na ni seslal trest v podobě nemoci jejích synů. Julián odchází do semináře a snaží se na ni zapomenout. Jenže ani v semináři se mu nevede dobře. Je jeden z nejchytřejších seminaristů a ti ho za to nenávidí. Je mu nabídnuta opět práce vychovatele nebo spíš společníka pro syna pana de la Mole. V této rodině si ho začne všímat Matylda (dcera pana de la Mole), pro kterou je opravdová láska něco, co nikdy předtím nepoznala. Z počátku bere celou záležitost jako rozmar. Julián dlouho neví na čem u ní je, ale snaží se stále zapomenout na paní de Rênal a tak svoji mysl obrátí k Matyldě. Když spolu čekají dítě, získá Julián titul, aby byl jeho sňatek s Matyldou přijatelný ve společnosti. Ale svatbu překazí paní de Rênal, která Juliána nikdy nepřestala milovat a svým dopisem, kde popisuje vše, čeho se Julián dopustil ve Verrieres, překazí svatbu. Julián se jí za to chce pomstít a odjíždí za ní. V kostele pak po ní několikrát vystřelí. Je vězněn a i přes to, že ho paní de Rênal prosí, aby přijal milost, kterou mu dává, odmítá a je odsouzen k trestu smrti. Tři dny po jeho smrti umírá i paní de Rênal.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1947 , Alois SrdceOriginální název:
Le Rouge et le Noir, 1830
více info...
Přidat komentář
Plně se ztotožňuji s TrastanRafaelem: „Je mi protivné číst komentáře osob ženského pohlaví, které se nesmírně často neztotožní s mužským hrdinou, který je nějakým svým způsobem vypočítavý, či bezskrupulózní…‟, jen bych k tomu dodal, že asi právě kvůli citovaným vlastnostem dávají takovým partnerům v reálném životě přednost. Jenže Julienovo jednání bylo v jádru, přes všechny jeho výstřelky, až moc slušné a tedy již předem odsouzené k nezdaru. Co se týče díla, pak se, dle mého mínění, jedná o vrcholnou společenskou, sociální, antiklerikální, … romantiku, skoro bych se nebál říct sžíravou nadčasovou satiru společnosti.
Mistrovské dílo plné neuvěřitelně nadčasových myšlenek. Vět, které by mohly sloužit jako velké citované pravdy a dílo plné dokonalého pochopení lidské duše i neuvěřitelného nahlédnutí do stavu mysli, která je zmítaná citem, láskou a vším možným, co hýbe lidským srdcem. Je mi protivné číst komentáře osob ženského pohlaví, které se nesmírně často neztotožní s mužským hrdinou, který je nějakým svým způsobem vypočítavý, či bezskrupulózní, jak už jsem si ověřil u další velké světové klasiky - Miláček od Maupassanta. Pokud je mužská osoba taková jako v těchto dvou dílech, u ženského pokolení zastání povětšinou nenachází.. Což mě nemístně vytáčí, protože osobně shledávám v těchto dvou dílech mistrovství a nesmírnou literární lehkost a vytříbenost a zde! u pana Juliena Sorela a jeho idealismu jsem se uctivě poklonil stříbrnými slzami vloženými v hold Stendhalovu vytříbenému rukopisu a posledním větám, které mě uvrhly v smutek.
Kdybych to měla číst, skončila bych jistě po prvních dvaceti stránkách. Ale během četných cest autem mě poslouchání moc bavilo a několikrát i hodně rozesmálo. Velebím audioknihy :-).
Asi jsem zvláštní, ale pokud je hlavní hrdina trouba, tak mi to vůbec nevadí. Julien Sorel je chudý a bez původu, tedy ve své době odsouzený k podřadnosti. Přitom je pohledný, chytrý a ambiciózní. Moc se nedivím, že ho to poznamenalo. A konečně, proč by měl být hlavní hrdina jen sympatický klučina, kterému od začátku přejeme vše nej, a se kterým se můžeme identifikovat v tom nejlepším smyslu slova? Vzor a idol? Možná nás na Julienovi tak trochu irituje právě to, v čem se nám samým podobá. Je to pitomec, o tom žádná. Ale není zlý, není zákeřný a není jiný než každý druhý. Já jsem se u knihy dobře bavila a pro ten zážitek jí odpouštím romantické vrtochy. Ostatně i ty má většina z nás. Kniha má dobrou psychologii postav a je povedenou sondou do tehdejší společnosti. Kdo očekává rychle se odbývající a akční knihy současnosti, těžko bude uspokojen starší literaturou.
Kniha je dokonalou definicí romantismu v literatuře. Těžko říct, jestli to je dobře nebo špatně... v rámci povinné četby to hodnotím jako "nad očekávání", dějová linka byla zajímavá a obzvlášť ty části, odehrávající se mezi Juliánem a paní de Rénal jsem si i docela užila. Mé antipatie k hlavnímu hrdinovi jsou snad pro všechny, co toto dílo čtou nebo už přečetli docela pochopitelné. Popisy - jako úvod do děje fajn, ale nic se nemá přehánět; dospěla jsem k závěru, že kdyby se jich polovic vyškrtla, nijak by to knihu neochudilo, spíš naopak. Obecně ale tento román hodnotím pozitivně, jako zajímavý čtenářský zážitek a rozhodně nevylučuji, že se k němu ještě někdy vrátím.
Kniha je určitě kvalitní a patří mezi základní díla literatury obecně, ale při četbě jsem k ní měla několik výhrad - přesněji dvě:
1) hned od začátku jsem nesnášela postavu Juliana - jeho názory mi lezly na nervy
2) některé popisy byly přehnaně dlouhé, stejně tak myšlenkové pochody - vzhledem k žánru jsem to však očekávala
Musím také říct, že u některých popisů jsem to nemohla vydržet a přeskočila část zdlouhavých popisů, což ovšem, myslím si, nemělo žádný zásadní vliv na hodnocení. Je také pravda, že v závěru jsem dočítala už převážně jen z povinnosti.
Nemyslím si, že bych se ke knize v budoucnu vrátila právě kvůli zdlouhavosti, ale kdo ví.
Pro mě dosti rozporuplná kniha, ale to bude asi tím, že on ten romantismus je strašně utahaný, předvídatelný a schématický. No a Č&Č do této škatulky přesně zapadá. Pokud si chcete přečíst něco, co vystihuje toto literární období, neváhejte a berte. Dostane se vám záplava pochybných a vyhrocených emocí, prapodivných rozhodnutí, (ne)opětované lásky, uslzeného vzdychání a nevyhnutelného konce. Přesto přese všechno byly momenty, kdy kniha bavila a působila čtivě. Julian Sorel má u nás své místo v povinné četbě jisté, a je to tak asi správně...
Četla jsem v rámci povinně četby. A dodnes je to moje nejhorší zkušenost s literaturou. Možná by se mi to teď líbilo, ale bůhví proč, u této knihy mě několikrát zachvátil takový vztek, že to snad není možný, jak jsou tam lidi pitomí, že to dodnes nechápu :D
Je to už trochu déle, co jsem četla tento historicko-psychologický román z přelomu romantismu a realismu. Stendhalovy romány nevznikaly "za psacím stolem", ale spíš žil tak, jak psal - miloval, pracoval, cestoval, bojoval, ... Podle tehdejších autorit nestál tenhle román za přečtení ... spíš je ale děsila kritika francouzské společnosti.
A teď k příběhu: už jen motiv, nebo spíš motivy (podívejte jak jsou v mnoha směrech současné) dávají důvod, proč si tuhle knihu přečíst - kariéra, honba za úspěchem a penězi, nešťastná láska, vášeň, pomsta, otázka víry, vztahy mezi venkovem a městem, vztahy mezi šlechtici a měšťany a vztahy mezi pracující vrstvou a „privilegovaným“ stavem, střet jednotlivce a společnosti, vnitřní rozervanost a v neposlední řadě přetvářka, revolta, spravedlnost a vězení.
A pak osobnost Juliána - ctižádostivý, chytrý a chudý ... jeho hry na lásku, za nimiž se skrývá touha vyhrávat, řídit ostatní a překonávat sebe sama... na jednu stranu manipuluje a nepřirozeně se kontroluje, na druhou podléhá romantickým představám ... z extrému do extrému ... /jako červená a černá? ... jako romantismus vs. realismus?/.
Shrnuto ... tohle vše dává dohromady čtivý příběh ... poplatný době kdy vznikal.
Nelze říci, že je Červený a černý špatná knížka, ale lze říci, že je nudná, zbytečně zdlouhavá a v neposlední řadě zahleděná do sebe. Stendhal ví co svým románem chce říci, přesto mně to nechytlo a může zato nesympatický hlavní hrdina, který si nikdy neváží toho co mám a doslova ničí všechny životy kolem sebe a ještě se cítí ukřivděný. Knižka je zajímavá, ale podruhé bych jí nečetl.
Tak tahle knizka je moje nocni mura uz davno z gymplu. Strasne me vadi, jak se Julian chova. Vubec nevi, co chce. A vubec me celou dobu rozciloval. Tenkrat jsem to docetla jen proto, ze jsem na to mela referat :)
Hoci sa nás autor snažil presvedčiť o opaku, mala som celý čas pocit, že hrdina vlastne ani nevie čo chce. Čakala som od knihy viac.
Stendhalovi nemůžu upřít jeho mistrný popis postav, jejich psychické rozpoložení a pohnutky. V době svého vzniku to musel být "revoluční" román, v dnešní době už ztrácí na důležitosti, nicméně kdo má rád historické romány a psychologii, vřele doporučuji, já to nedočetl.
Román je zajímavý ze dvou stran - jednak psychologický rozbor hlavních hrdinů a pak ještě zasazení příběhu do "ponapoleonské" Francie. Líbilo se mi to, ráda čtu klasiku - a tady kromě dost poutavého děje se člověk i něco dozví. Julián Sorel je na jedné straně hrozně ambiciozní a prospěchářský - na druhé straně se dost přecitlivělý a snadno propadající vášnivým citům.
Co mě hlavně bavilo bylo líčení těch jemných nuancí co panovaly mezi společenskou smetánkou - jak byla důležitá tak nebo onak vyslovená větička, náznaky - ty neskutečně sešněrované konvence.
A taky jak Julián zahlédl kousek ruky mezi rukávem a rukavičkou a to ho rozhodilo - je milé že tomu tak někdy bylo :-)
Nevím, možná jsem už zblbá ze vší té klasické literatury, kterou čtu ze všeho nejraději, ale mně připadala kniha velice čtivá a poutavá. Sorel byl psychologicky velmi zajímavou postavou. Chvílemi jsem si nebyla jistá, jestli s ním sympatizuji, nebo mi vadí. Dobré romány jsou (alespoň pro mě) především o psychologii postav a tato kniha byla z tohoto hlediska perfektní. Kromě toho myslím, že děj bal sám o sobě dostatečně zajímavý. Nemůžeme očekávat od knihy to, co chceme od akčních filmů. Za mě super
Hm, hm, zvláštne niektoré názory tu padli... Túto knihu by som neradila medzi ani tie knihy, čo sa usilujú o psychológiu. Ani úvah tam zase toľko nebolo. Popisy dlhé? A čo je potom Hugov typický exces? Tento príbeh je prerozprávaním skutočnej udalosti, ktorú spisovateľ došperkoval. Nie je to síce encyklopedická búrka ako Hugo či Eco, ale niečo z nich, tak na 25% z informačného toku, ktorý ponúka tradičná kniha tamtých dvoch. A aj toto percento je dosť na to, aby som hodnotila knihu za viac než priemer, štýl je dobrý, ale skutočne sa zdá miestami, že "kulháva". Rýchle preskoky, zvraty na dvoch riadkoch. Nuž, a neskutočne mi Stendhalov štýl pripadá ženský:D Takto predsa písala Austen, Bronteovky... hoci ženy si dali viac záležať na dialógoch:)
Upřímně, příběh mně vůbec nezaujal a už dlouho jsem nečetla knihu, kde by mně hlavní hrdina odpuzoval svou povahou a chováním tak jako Julián Sorel. Knihu jsem nedočetla, třeba se k ní v budoucnu vrátím...
Mám klasiku ráda, jen proto hodnotím třemi hvězdami. Příběh nepoutá (osnova: 95% knihy je úvod, dalších 5% zahrnuje zápletku, vyvrcholení, rozuzlení i závěr). Co mě víceméně bavilo, byla psycho stránka této knihy. Postavy autor vybarvil jako extrémní pozéry z donucení, což samože ústí v maniodeprese.
Kniha nic moc, Hl. hrdina Julián Sorel je mačo, strašně ctižádostivý a přitom vůbec neví, co chce. Všechno je tam postavený na hlavu, asi je to dějem. Ta Matylda je naprostý šílenec a paní de Renal malý děcko. Alespoň, že to skončilo, tak jak to skončilo, i když ta jeho smrt tam není vůbec zobrazena, ale dovíme se o ní od jeho přítele Fouquého.
Vůbec nevím, co to má společného s poutníky! Jeho myšlenky nic moc, kam se hrabe na Raskolnikova! Myslím, že Kartouza Parmská se mi líbila více!
Štítky knihy
19. století zfilmováno milostné romány Velká francouzská revoluce (1789-1799) rozhlasové zpracování sociální rományAutorovy další knížky
1961 | Červený a černý |
1969 | Kartouza parmská |
1988 | Lucien Leuwen |
1964 | Římské procházky |
1961 | Armance / Lamiela |
Četl jsem už před více lety a patrně bych tomu dnes chtěl dát jiné hodnocení, ale tenkrát uprostřed puberty mě to celkem bavilo. Dnes by mi asi víc vadila větší či menší nelogičnost určitých událostí a to až směšné neuspořádání citů hlavního hrdiny, ale vzhledem k tomu, že je to romantismus, mhouřím oči a uznávám, že to je požadavek doby, jejž Stendhal prostě chtěl naplnit.