Cesta
Cormac McCarthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/18/bmid_cesta-kG4-18.jpg
4
2929
2929
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.... celý text
Přidat komentář
Za prvé, než se mě kdokoliv pokusí ukamenovat za tři hvězdy, tu knížku zbožňuji. Ale znovu ji číst nechci, protože já si chci naději uchovat.
Jde jen o to přežít, jen jeden den, ještě jeden den a pak bude všechno v pořádku. O tom celá ta kniha je. Velice obdivuji hlavního hrdinu, který ačkoliv sám musel vědět, že nic lepšího je nikdy nečeká, vždy dával synovi naději, která je nakonec oba držela při životě.
Co se mi nelíbilo z hlediska struktury a stylizace bylo použití nevlastní přímé řeči, protože občas jsem se ztrácela, kdo co komu říká. Taky mě mátly občasné skoky do minulosti, než jsem se zorientovala, že jsme v minulosti, už jsme zase byli v přítomnosti. Musela jsem ty části potom číst několikrát. Ale jistě, obojí ke knížce vlastně patří a nedovedu si představit, že by to autor napsal jinak. Pravděpodobně by to rušilo celistvost textu tak jako tak.
Tak jo ... měli by jsme táto jít ... já se bojím .. hrozně se bojím ...
Já vím ...mrzí mě to ...
Tak jo ... můžeme jít ...
Šli dál ...
Tak jo ... ty si myslíš, že umřeme, že jo ...
Nevím ... neumřeme ...
Tak jo ... ale nevěříš mi ...
Nevím ...
Neříkej pořád nevím ...
Tak jo ...
Šli dál ... a chlapec se ho držel za ruku ...
Strohost dialogů podtrhující beznaděj křičící na nás z každé stránky ... tak jo ... řádek za řádkem čteme o bezvýchodnosti a o blížícím se konci ... tak jo ... a přes to přese všechno ... musíme jít .... taky cítíte tu naléhavost! ...
Doufal ... že se rozjasní ... bylo mu jasné, že doufá tam, kde to nemá žádný smysl ...
Tak jo ... jdeme ...drž mě, ať se děje, co se děje ...
Tak jo ... ať se děje, co se děje ...
Země je totálně zplundrovaná ... není nic ... ani Bůh není ... a přesto zůstává holá naděje ... zůstat naživu ,,, alespoň do příštího dne ... pokračovat v životě ...
Chlapec se pod přikrývkami otočil. Pak otevřel oči. Ahoj táto, řekl, jsem tady ...
Já vím ...
Tak jo ...
Cože? To je vše? Žádná další stránka? Takhle by ale kniha končit neměla... Zanechá neúplný pocit prázdnoty a zděšení. Mistrně psané a živé dílo.
"S posledním jedincem zanikne věc jako taková. Zhasne za sebou a zmizí. Rozhlédni se kolem sebe. Věčnost je hodně dlouhá doba. Jenže chlapec věděl svoje: že věčnost není doba vůbec žádná."
Letní den působil při čtení až nepatřičně... Brutální lyrika Cesty vás buď chytne a nepustí anebo jí obejdete obloukem a s knihou se pak minete na celé čáře. Text plyne jako řeka, místy se valí jako vody po jarním tání, nikde nezastaví a nedá vám vydechnout. Členění na krátké odstavce a absence kapitol vás tlačí do dalšího a dalšího čtení.
Svět, tak jak ho známe, skončil. Lidé, tak jsme je znali, skončili. Teď neplatí žádná pravidla a ta, co platí, bychom za pravidla raději nepovažovali. Je to vyprávění o cestě s cílem, jež žádným cílem není. O živočišné touze přežít a o síle rodičovské lásky. Tísnivá atmosféra je vybudovaná tak mistrně, že na Cestě i po dočtení ještě pár dní zůstanete.
"V šedém podvečerním světle seděl u šedého okna opuštěného domu a četl staré noviny; chlapec spal. Moc zajímavé zprávy. Roztomilé obavy. V osm se zavírají květy prvosenek. Díval se na spícího chlapce. Dokážeš to? Až nastane čas? Dokážeš?"
Knihu jsme nečetl, nýbrž poslouchal v autě v podání vynikajícího Jiřího Ornesta. Přesto, že je to fakt hodně stísňující počin, tak mě to do deprese nedostávalo... Neumím si představit, že by někdo popsal lepším způsobem přesně to, co se odehrávalo - ten dennodenní boj o přežití jakožto jedinou možnost zachovat si jakžtakž normální mysl , tu snahu dodat smysl žití svému jedinému blízkému člověku a ten dětský pohled na to, že někde "musej bejt nějaký dobrý lidi, táto". Naprosto strhující román, který ke svému vyznění téměř vůbec nepotřeboval thrillerové zvraty.
Pro mě naprosto nečitelná kniha. Film se mi hodně líbil, proto jsem si knihu chtěla přečíst, ale nakonec jsem se nedostala přes 35. stranu. Dávám do seznamu knih, které asi nedočtu.
Jakoby na nás hodil jen talíř a pepřenku - sotva to lze považovat za pokrm. Struktura dobrá a atmosféra zřejmě jedna z nejsilnějších, jakou jsem kdy přečetl, při příběhu hlad-žrát-jít dál-repete to ale nestačí. McCarthy je ale kavalír a nenatáhl to na několik set stran, takže to člověka nezačne mučit.
Jakmile jsem se rozhodl, že napíši pro tuto knihu komentář, tak mám v hlavě tak trochu prázdno. Pro mě je totiž Cesta rozporuplná. Ačkoliv se nezabývá dějem a nejsou zde žádné překvapivé zvraty, tak je poutavá. Neuvěřitelně poutavá. Čte se prostě sama. To však neznamená, že autor dokázal mou pozornost upnout pouze na příběh dvou hlavních postav. Díky opravdu DOKONALÉ atmosféře jsem chtěl vědět víc. Proč, co a jak. Podle mě je to však autorův úmysl. Chtěl se zaměřit na psychologii postav a navodit pocit reality opravdu drsného postapo. Tím drsného nemyslím sadistické punkery, co vás rozřežou na nudle. Tím myslím strach z dalšího dne, jestli člověk sežene jídlo nebo neumrzne. Jestli neskončí jako večeře kanibalů, kteří se jimi stali nedobrovolně. Nějak si nemohu vzpomenout na knihu, kde bych cítil, jak na mě dýchá zoufalství a beznaděj. Taková ta bezcílná snaha přežít, která je stavěná pouze na víře v lepší zítřek a cíl cesty, který vlastně ani samotné postavy neznají. Jen doufají.
Vše je popsané až poeticky. S takovou krásou, která děsí svojí realističností.
Tohle je rozhodně jiné postapo. Nejde ani tak o to zasazení (ač je velmi důležité vzhledem k atmosféře), ale více se pojednává o vztahu otce a syna. Myslím si, že autor nám chtěl mimo jiné sdělit, že když jste na dně, tak vám nejvíce dokáže pomoci člověk, který je ve stejné situaci. Ne proto, že by znal řešení, ale proto, že je na tom vlastně úplně stejně a vy se tak necítíte sami.
McCarthy má v knize spoustu úvah, které stojí za pozornost. Vše je však docela těžce uchopitelné a spousta věcí není vyřešena. Nezískáte odpovědi. Pouze spoustu zajímavých úvah.
Jsem si vědom, že jsem tímto komentář neřekl prakticky o knize nic. Sám jsem totiž z ní zmaten. Možná jsem ji nepochopil a jsem tedy literární negramot. S jistotou však mohu napsat dvě věci.
1. Kniha se čte naprosto skvěle
2. Je divná
Doporučuji milovníkům psychologického dramatu a nestandardních forem textu. Rád bych zakončil komentář nějakou super citací, ale jak jsem napsal. Mám v hlavě vybrakováno. Konec byl prostě silný.
Jedna z knih na které nedám dopustit, zbožnuji ji. Je temná, depresivní, téměř beznadějná. Jako rytec jsem si k maturitní práci vybrala její "ilustrování". Nebyla to špatná práce, ovšem p. učitel mi to dal u matury dost "sežrat". Prý je kniha odporná už od první stránky. Co na to říct, někomu pan McCarthy prostě sedne, někomu ne. Filmové zpracování s Viggem Mortensenem je naprosto úžasné.
"Zapomeš, co si chceš pamatovat a pamatuješ si, co chceš zapomenout."
Ja Vam nevim, mam z toho takovy zvlastni pocit... Ale kdyz ve Vas kniha neco takoveho vyvola, tak asi nebude zas tak spatna :)
jedna z mojich srdcoviek ...i ked som ju skoro nedocitala, tusim mi jedna scena prisla natolko nechutna, ze som ju nacas odlozila...po case som sa k nej vratila a na konci som aj plakala ...je to dost depresivne, tiez neodporucam citat ,ak sa nechate niecim podobnym lahko ovplyvnit ...je to o znicenom svete, niekolkych malo prezivsich, ktori sa navzajom vrazdia a jedia, pretoze aj taka mala zavarana plechovka kompotu je hotovy poklad, vztah otca a syna, neustaly strach o zivot...jednoducho mi pri tej knihe dochadzalo, ako malo si vazime veci okolo seba a ako vsetko berieme ako samozrejmost a pritom staci jedna katastrofa (knihe nikdy nebolo presne definovane, co sa stalo) a je po vsetkom...
Příběh hodně přímočarý. V podstatě stále o tom stejném, ale něco mě nenechalo knížku odložit a četla jsem dál. Hodně depresivní čtení, ale zajímavý pohled na katastrofický román.
Tento román by fungoval, pokud by použitá přímočarost a efektnost tohoto příběhu měla přiblížit duševní stav člověka v boji o přežití – jen by bylo třeba o trochu více, aby podnítil čtenáře k zamyšlení. Opravdu jsem se snažila se do této těžko představitelné situace vžít a skrze ni nahlédnout na svou materiálně a vztahově bohatou přítomnost, ale autor mi to ani trochu v tomto neulehčil. Místo toho zůstala jen depresivní úzkost a strach.
Podle mne, násilnostem a prostému popisu věnováno příliš mnoho prostoru, autor jakoby se ani nesnažil hlouběji uvažovat. Jakoby se na příběh díval dětskýma očima....
Citace:
(rozhovor mezi mužem a starým poutníkem)
"Jak dlouho už takhle putujete?
Odjakživa. Na jednom místě zůstat nejde.
A z čeho žijete?
Prostě pořád jdu. Věděl jsem, že tohle přijde.
Vy jste věděl, že to přijde?
Jo. Tohle nebo něco podobnýho. Vždycky jsem o tom byl přesvědčenej.
Snažil jste se na to připravit?
Ne.
Co byste tak udělal?
Nevím."
Moc pěkná kniha, která chytne za srdce - je ale velmi, velmi depresivní, zažívala jsem podobné pocity jako při čtení Orwelova 1984. Trochu mě zklamal konec, přišel mi až moc neuvěřitelný, jinak jsem ale Cestu přečetla jedním dechem.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena rozhlasové zpracování otcové a synové cesta, roadtrip postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Vůbec nevím, jak jsem k té knize přišla. Film jsem neviděla a útlé knihy nejsou můj šálek kávy. Navíc jsem po přečtení nějakých zdejších komentářů byla celkem vyděšená, že z knihy budu brečet po nocích (to nemyslím ironicky) a jaké bylo mé překvapení, když jsem začala číst a žádné depresivní a tíživé stavy se nedostavily. Naopak, nemůžu si pomoci, ale příběh na mě působil křehce a něžně. A za to může samozřejmě vztah otce a syna, zde tak krásně a jemně napsaný, který přebil všechny hrůzy okolního světa. Nevnímala jsem tu tmu, zimu a strach, to všechno bylo vedlejší, cítila jsem jenom lásku otce k synovi. Možná tomu nakonec pomohla ona forma psaní, která mi na začátku moc nesedla. Oddělené odstavce, jednoslovné věty, žádné uvozovky, žádná vata okolo.
Možná mám pokřivené vnímání reality, budiž. Kniha na mě takhle působila. A konec? Ten to jen vše zdůraznil, potvrdil a podtrhl a dokonce mě přinutil k zamyšlení, že co se mi jeví jako slabost, nakonec možná bude opravdu síla… jsem ráda, že to autor zakončil zrovna takhle. Zasloužil si to.