Cesta člověka podle chasidského učení
Martin Buber
Kniha o „cestě člověka“ (původně přednáška v Bentveldu) je poznamenána touto myšlenkou: všechno ve světě k nám promlouvá, skrze každou věc se lze dostat k Bohu, skrze každý vztah lze poznat realitu Vztahu. Cesta je hledáním, poznáváním a dotvářením tohoto původního vztahu skrze dynamické, neustálé posvěcování všech vztahů, ve které jsme schopni vejít.... celý text
Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 1994 , VotobiaOriginální název:
Der Weg des Menschen nach der chassidischen Lehre, 1947
více info...
Přidat komentář
Drobná knížečka, ale úžasná svým velikým obsahem-jsem ráda, že ji díky Databázi mám ve své knihovně
Veřejně se přiznávám, že mám pro Martina Bubera slabost. Jsou moudré knihy, kde se musíte opravdu hodně snažit, aby jste tu moudrost našli a pochopili ji. A potom jsou knihy, které přečtete a řeknete si jen - ACH! A víte, že ji chcete mít v knihovně a budete se k ní vracet. Přesně to je případ Cesty člověka podle chasidského učení. Čtivou, lidskou a zdravě pokornou formou seznamuje čtenáře s učením chasidů a to převážně prostřednictvím dialogů cadiků a jejich studentů. Je plná moudrosti, která jakoby mimoděk na vás vykoukne z obyčejného řádku. Je to krása a skvost !
--------------------------------------------------------
Bůh nepraví: „Toto je cesta ke mně, a to není,“ ale říká: „Vše, co činíš, může být cestou ke mně, pokud to děláš tak, že tě to ke mně vede.“ Avšak povahu toho, co má a smí dělat právě tento člověk, a nikdo jiný, může poznat jen on sám ze sebe. A jak bylo řečeno, když někdo přihlíží, kam až to dotáhl ten druhý a snaží se ho napodobit, může jen zbloudit, neboť mu tím uniká to, k čemu je povolán právě on. Bálšem říká: „Každý by měl jednat v souladu se svou úrovní. Ale děje se to jinak: kdo převezme poslání svého druha a své vlastní zanechá, neuskuteční ani jedno ani druhé.“
Cesta člověka podle chasidského učení - Martin Buber
Výpisek o Buberovi z Doslovu M. Schwingerové: „Byl kritizován sionisty (...) hlavně za svůj protest proti rozsudku v Eichmannově procesu (1961). Buber nebyl proti konání procesu, a nebylo to ani ze soucitu, ani pro odpor k trestu smrti: v interview pro New York Times (4. 6. 1962) však řekl, že Izrael neměl být soudcem, ale žalobcem, a jeho postoj vyznívá v tom smyslu, že není lidského trestu pro takové zločiny.
Svou představu dalšího Eichmannova života vylíčil Aubrey Hodesovi takto: „Měl by pocítit, že Židé nebyli vyhubeni nacisty, a že žijí zde, v Izraeli. Snad by měl pracovat na půdě – v kibucu. Obdělávat izraelskou zemi. Vidět kolem sebe mladé lidi. A uvědomovat si každý den, že jsme přežili jeho plány s námi.“ (A. Hodes, Martin Buber. An Intimate Portrait, New York, 1971.)
Tato možná pro někoho příliš naivní a nerealizovatelná Buberova představa se spouští ještě jako poslední záchranný člun na rozbouřené vody, ničící veškerou možnost smíření: je v ní idea nutného soužití se symboly minulého zla z pozice vítězství nad jeho hrozbou, nad smrtí, se kterou již není třeba více bojovat. Buber cítí, podobně jako Wiesel, že nemůže chtít zničit svět, byť by mu sebevíce ublížil, protože v něm je neustále obsažen základ pro jeho přežití a snad i pro vytvoření nového světa.“
Štítky knihy
Židé náboženství chasidismus duchovní literatura chasidská tradice židovství
Autorovy další knížky
2005 | Já a Ty |
1990 | Chasidská vyprávění |
1996 | Gog a Magog |
1994 | Obrazy dobra a zla |
1997 | Problém člověka |
Nádherná esej (původně přednáška) k zamyšlení. Je až neuvěřitelné kolik filosofie se může ukrývat v prostém příběhu a jak taková informace může být úplně jasná, když ji vysvětlí někdo jako Martin Buber (filosof-rabi-vypravěč). Překvapilo mě kolik paralel, lze najít mezi chasidismem a buddhismem. Vzhledem k rozsahu snad přímo povinná četba.