Cesta do hlubin noci
Louis Ferdinand Céline (p)
Autobiografický román francouzského lékaře zachycuje jeho zkušenosti z 1. světové války a poznatky z doby, kdy pracoval jako lékař mezi chudinou na periferii. Zážitky z absurdní atmosféry první světové války vylíčil autor syrově, s cynickou pózou rozcitlivělé duše. 1. vydání
Literatura světová Romány
Vydáno: 1933 , František BorovýOriginální název:
Voyage au bout de la nuit, 1932
více info...
Přidat komentář
Sama sebe jsem se ptala, čím je kniha tak výjimečná? Zřejmě se ve své době vymykala svojí výsměšností a cynismem, stejně jako hovorovým jazykem. Žádní kladní hrdinové, žádný happy end, žádná velká láska, žádný sentiment. Hlavní hrdina se dostává z jedné mizérie do druhé a plive jedovaté poznámky k tomu i onomu. Nic mu není svaté, na nikoho se neváže, občas si dopřeje nezávazné tělesné rozkoše, ale většinu času se nachází v marasmu obklopen většími či menšími mizery. Více mě bavil začátek, období 1. světové války. Celkově mě ale toto dílo příliš nenadchlo, asi bylo až příliš ponuré a bezvýchodné i na mě. Ale i tak je doporučuji, přece jen je to klasika a velmi kvalitní text, jen je asi potřeba mít to správné rozpoložení nebo dávkovat postupně.
Kniha ve mně vyvolala hodně rozporuplné pocity. Začátek je parádní a člověk se rychle dostane do děje naplněného zážitky z války, touhy přežít a i velmi dobře popsanou soudobou realitou ke vztahu k ženám či jiným rasám. Po polovině knihy se ale děj začíná velmi často opakovat a nenabízí nic nového.
knihu jsem dlouho nemohl sehnat, až když mi v Národce vyštrachali jeden totálně zdemolovaný výtisk, jásal jsem v očekávání, že si přečtu něco z fronty a ww1, ale Céline ji utnul po pár stranách, škoda
přidávám se k pění ód na Zaorálkův překlad (v revizi Kareninové)
a teď ještě musím najít tu odvahu sestoupit hlouběji do temnot...
Četl jsem kdysi Zaorálkův překlad a bavilo mě to. Po letech jsem se k Noci vrátil v kongeniálním překladu Anny Kareninové a opět slušná jízda. Ale i na první čtení a vlastně i teď po letech na to druhý mi tak kniha nepřišla nijak zázračná. Kdysi to asi byla pecka díky tomu stylu a hutnýmu hovorovýmu jazyku. Ve francouzštině to bylo asi zjevení a vlastně i v tý češtině ten Zaorálkův překlad ze 30. let je kupodivu v lecčems svěží i dnes. Jako inspiraci pro to jak se dá psát takříkajíc bez toho aniž by se s tím jeden mazlil, je to skvělá škola. Ale celkově mě to vlastně moc nebavilo. Zajímavej, nesmiřitelnej a v lecčems stále chlapácky aktuální je vhled na anabázi v USA - to se mi líbilo moc. Afrika taky skvělá, dost podobná zkušenost jako Conradovo Srdce temnoty. Francie, první světová a takový ty sousedský lapálie, z toho mrazí, ale dneska už to taky tak nešokuje. I přes tu nálepku klasiky, působí často tahle klasika notně zaprášeně. Ale plusy převažujou a celkově je to dobrá kniha. A jestli si ze Célina něco přečíst, tak právě Noc. Jeho ostatní romány jsou totiž dost nesnesitelný, a to, co je tady součástí vyprávění aniž by to působilo nějak vlezle a nabubřele, myslím ten jazyk a styl, z toho se v dalších románech stává spíš jen manýra a jazyková křeč. Ale těžko říct, jak to působí v originále na frantíky.
PS - Těším se až někdo do budoucna přeloží Vůli krále Krogolda. To by mohl být zas trochu jiný Céline.
Poetický nihilismus, románová nihilistická bible. Styl psaní je nádherný i vulgární, cynicky vtipný i trýznivý, srdceryvný i odpudivý. Nezapomenutelný román zničující krásy.
Je velice těžké, možná nesmyslné hodnotit poselství knihy z pohodlí postele a s plným žaludkem . U Célineho je zjevné, že byl citlivý, ale díky životním zkušenostem zároveň velice zahořklý, nenávistný proti celému světu a veškeré podněty se k němu dostávali přes velmi silný, černý filtr. Nakolik je jeho pohled univerzálně pravdivý a nakolik ovlivněný danou dobou a s ní spojenými zkušenostmi nebudu ze své pozice člověka žijícího v relativním pohodlí hodnotit, každý ať si udělá obrázek sám. Co ale i při případném nesouladu s názory autora zůstává je "nádherný" jazyk, kterým je kniha napsaná a díky kterému je pro mne jednou z nejlepších knih co jsem kdy četl . Čtení o "hnusu", zmaru a nesmyslnosti existence nebylo nikdy "krásnější".
A děkuji prodejci antikvariátu, kterými mi knihu prodával .Nečekaný dárek zdarma v podobě antistresových omalovánek "s kosmickým poselstvím" beru v kontextu knihy jako naprosto geniální a velice pobavil :)
Cynickou a nihilistickou optikou vylíčená stále táž podstata světa, ve kterém žijeme ... a kam směřujeme. Žádné ideály a lpění, jen nesmyslnost všeho pachtění, žádné iluze, pokrytecky překrývající přízemnost a sobectví člověka ... včetně sebe samého v osobě vypravěče autobiografie. Což mu ovšem nelze zcela uvěřit, neboť bolest a soucit s utrpením stejně postižených je zde velmi čitelná.
Ostře a černobíle (nebo černočerně) vyhraněný úhel pohledu, který někoho přitahuje, někoho irituje. Ale nic nemění na tom, že jde o originálně napsanou "zpověď", zajímavou jak popisovanými epizodami prožitých cest a útěků, tak stylizací do hovorové řeči, kořeněné spoustou černého humoru, která se ale nesnaží lidově zastřít intelekt autora, zato dodává knize tempo, spád a osobitost.
Začiatok sa mi páčil, ale po vojne to u mňa prestalo fungovať. Je tam niekoľko myšlienok, ktoré tnú do živého, ale príbeh ako celok ma teda miestami veľmi nudil. Nie je to síce literatúra určená na pobavenie, ale čítať len preto, aby som to dočítal, to tiež nie je ono.
Oceňujem preklad. Pri takomto štýle a slangu, (ktorý mimochodom kvitujem), to musela byť iná "zábava".
"Mozog je tyran, ktorý nemá páru."
"Možná, že člověk hledá v životě právě něco takového, a pouze to: největší možnou bolest, aby se, ještě než umře, stal sám sebou."
A je to. Vlastně už ani nevím, jak dlouho jsem se na tuhle knihu chystal, možná dvanáct let? Je to porce neuvěřitelně hořkých pravd a pálivého životního cynismu člověka, který si postupně prošel oběma světovými válkami, zavrhnutím vlastní zemí za svoje názory, útěky, cestování a toulání, chaosem bouřlivých a šílených změn, na který jeho duše reagovala tak, jak reagovala... a jak ho život pálil víc a víc, nakonec mu z toho všeho hráblo... a jeho styl se už jen čím dál více a více rozpíjel a dezintegroval... no, alespoň tak jsem o Célinovi četl, ale uvidíme. Definitivně mě překvapila náročnost jeho textu - každopádně je stejně tak i "rewarding", když vás Céline chytne a spustí o něčem, je to takový, že to do vás zkrátka opravdu zatne tesáky a drží - jestliže inklinujete k černotě a cynismu, LFC se nabízí být jako jeden z nejreálnějších gangsterů literatury. ___ Cesta k Cestě do hlubin noci alias Cestě na konec noci, byla dlouhá. I když jsem měl 'Smrt na úvěr' už několik let, pořád jsem čtení odkládal s tím, že musím začít Cestou, od jeho první práce, jenže ta byla beznadějně rozprodaná, nesehnatelná (kromě lidských špín, který ono vydání prodávají za přestřelené částky - a ty si nekoupím zase z principu) a tak mě magnetizující název 'Cesta do hlubin noci' a jeho citace provázel pouze v mých představách. A jak můj život kráčel dál a já si na knihu občas vzpomenul, loni jsem si ji nakonec pořídil v angličtině s tím, že dotisku se nejspíš stejně nedočkám a že si to dám anglicky... ale nedokázal jsem se na ni napojit a říkal jsem si, tohle je možná trochu moc hutnej text... a já si to chci opravdu přečíst, myslím, že tahle kniha si to zaslouží. Musel jsem opravdu čekat až na český dotisk, který se, upřímně, i když jsem nějakou dobu zpátky zaslechl že bude, zčistajasna objevil. Asi nikdy jsem knihu neobjednal tak rychle. Mnozí Francouzi říkají, že přeložit virtuozitu a styl Célinova textu a to co ho dělá unikátním z originálu je prakticky nemožné, takže stejně jako u Kundery, vám asi nezbyde, než se naučit francouzsky. Bukowski, dlouhá léta můj nejoblíbenější autor, choval Célina ve zvláštní úctě. Myslím si, že ho naučil tu 'nemilosrdnou melancholii', mít rytmus, styl, to se mi na Célinovi taky líbí, někdy něco řekne tak pravdivě že jen zasyčíte, takovej je to "burn" a to od člověka, co to napsal bezmála století zpátky (přitom spíše než útržkovitý chytrolín Bukowski, mi u čtení Célina vyvstal na mysl Houellebecq, rovněž Francouz s depresivním náhledem na Svět, ale je to úplně jinak a jinde, zde ty podobnosti končí). S ohledem k tomu, jak na dřeň Céline je, svoje dílo nakonec zavrhoval a přál si, aby nikdy nevzniklo. Je to zvláštní literatura, možná by pro mě byla lepší, kdybych ji do konce života neobjevil a jen bádal, o čem že ta Cesta do hlubin noci, vlastně je. Ale Céline to má všechno na háku, nebo se tak spíš tváří. Oproti němu je Bukowski jako teenager, který má sice zábavný a cool historky, ale vlastně se ho jen horko a těžko snaží napodobit. Céline je ten typ, co přežije světovou válku, ale v knize se jí věnuje sotva jako části, cca pouze pětinu knihy, nebo když po návratu do Francie přeskočí veškerá léta studií na doktora, jako kdyby nic z toho ani nestálo za zmínku z věty do věty, roky. V zásadě nenajdete autora, co by to měl tak kolosálně u prdele a přesto působil tak empaticky. Prostě přežívat den za dnem v téhle černotě světa a přitom chápat tu melancholii, která se skrývá za tím kamenným ksichtem, kterej musíte všem denně nastavovat... bez potřeby se vyslovovat ohledně některých věcí, na kterých jiní autoři staví celé svoje dílo. Čekal jsem, že Céline vás po většinu knihy zaplaví hnusem, co zažil za války, jako by to udělala většina autorů... ale na to on nemá čas a tak se velice brzy člověk přehoupne do Afriky, následně je v USA, sponzorovanej zbohatlou čajinou (kterýžto motiv si podle mě Buk vypůjčil), aby se pak zase vrátil do Francie, kde se pokouší ordinovat jako doktor, ale zjišťuje, že lidi, jako ostatně všude, vás jen chtějí vysát jako pijavice a nakonec je nucenej opustit místo a prchnout, aby následně začal pracovat v divadle v Anglii a posléze zase v sanatoriu ve Francii, všechno za podpory nekončícího Célinova lamentování, ale lamentování, když už, ostrýho jako břitva... třeba scéna smrti v závěru knihy, vyloženě dýchá a teče ze stránek:
"Srdce mu začalo bušit čím dál rychleji a pak úplně rychle. Běželo za jeho krví, vyčerpaný, už nepatrný, až na úplný koneček tepen a chvělo se na konci prstů. Bledost mu stoupala od krku a zalila celý obličej. Dodýchal v dušení. Odešel najednou, jakoby se odrazil a oběma rukama se přitom zapřel o nás dva. A pak se před nás vrátil, skoro hned, křečovitě sevřený, jak už na sebe bral celý svý břemeno smrti."
V neposlední řadě bych rád uvedl, že otázka překladu bude tak nějak pořád ve vzduchu, nehledě na to, jestli si zvolíte novější "přesný", nebo ten ambicioznější a svého času utržený ze řetězu, co posouvá dílo někam dál. Obálce i celkovému provedení Célinova díla v edici od Atlantisu moc fandím, knihy se mi líbí a děsně k autorově stylu sedí. Stránky popsané hutně a dobrým fontem... jako pít tuš, až na konec noci.
"Jsou slova schovaný mezi ostatníma jak kamínky. Nijak zvlášť nejsou poznat a přitom z nich najednou dostáváte třesavku na celej život, co člověk má, úplně celej, v jeho slabých i silných chvílích... To se pak strhne panika... Lavina... Člověk z nich nad tím vzrušením visí jako oběšenec... Jako když se přižene bouřka a zas přejde, na vás moc silná, tak prudká, že by jeden nikdy neřekl, co dokážou city... A tak se před slovy člověk nemá nikdy dost na pozoru, k tomu jsem dospěl."
Jeden z nejlépe napsaných románů co jsem kdy četl! Především druhá polovina knihy mě neskutečně bavila. Stylistika a skladba vět pro mě byla velkým osvěžením. Stěží si představit jaký údiv musela kniha zaznamenat při svém prvotním vydání. Nesmíme zapomínat i na mistrný překlad Anny Kareninové, který patří opravdu k tomu nejlepšímu. Jistě to pro mě nebyla poslední kniha, kterou si od Celiného přečtu.
Přiznám se bez mučení, že na tuto knihu nejsem asi dostatečně zralý. Rozhodně mě neoslovila jako tolik čtenářů zde. Některé části byly napsány poutavě a četly se velmi dobře, např. ta část z Afriky. Místy ale autor sklouzává k dlouhým úvahám, které mě moc nebraly a četly se už hůře. Z mého pohledu by mohla být kniha stručnější a hutnější (ale to by nebyla tím, čím se v historii 20. století ukázala).
Kniha samotná je precizně zpracovaná, je prakticky bez chyb, nechybí několik vysvětlujících doslovů. 70% a na hraně 3*, 23. 6. 2019.
Místy až skoro novinářský styl, zajímavé prožitky, vykreslení postav, šílenství. Postupně gradující nenávist ke všemu a ke všem.
Skvělé.
Tak zdá se, že toto je poslední kniha, kterou tento rok stihnu dočíst. A také se mi zdá, že jedná se nejlepšího Celina. Skutečně, jako, kdyby knihu nepsal první, ale spíše poslední; natolik vyzrálou se jeví. Vše o čem psal dále, je již v první knize obsaženo, samozřejmě nesmí chybět i výrazně černě, absurdní humor, který mám u Celina tolik rád a též i Celinovo lidství. Mnohé myšlenky, které v knize jsou, o kterých Celine píše, nad nimi mnohokrát uvažoval jsem i já, ba i o nich psal. Celine je přímočarý ve svém poměrně jasném popisu hnusu lidích, které dnes a denně potkáváme na ulicích, s kterými sdílíme své životy, jimiž jsme, zároveň však nezapomíná na to, že i ty nejtrapnější motivy, ty nejhloupější rozhodnutí a k smíchuřečené nesmyslnosti, pocházejí vždy z lidství, někdy právě směšného, někdy dojemného, jindy hloupého, podruhé zase vulgárního. Pod mnohé bych se s radostí podepsal a jak se mi do knihy obtížně vstupovala, prvních cca 50 stran, poté již nemohl jsem vystoupit. Inu cesta na konec cesty - z ní snad ani vystoupit nelze, každý z nás ji činí.
Skvělý černý plivanec na rodící se 20 století. Autobiografie po všech "crucial pointech" od zákopů přes africkou kolonii a mladou USA zase zpět do Evropy. Je to jakási cesta, nebo spíš věčné utíkání, avšak ne ve smyslu geografickém, protože postupně se dochází k poznání, že utéct není kam a cesta sama o sobě dostává jediný možný směr..do hlubin noci. Pod eskapádou vět se totiž neustále odkrývá jistá podstata věčného kruhu bídy, pozlátkových věr a podvodu na člověka, která je v podstatě věčnější než jakékoliv iluze spojené s nastávajícím, jenom takzvaně moderním věkem.
Skvěle pojatá autobiografie francouzského lékaře a spisovatele, kterému bohužel uškodily antisemitské výroky. Díky nim nedostal prestižní francouzské literární ocenění, přesto je dobře, že díky nakladatelství Atlantis se dostává znovu do podvědomí čtenářů a řadí se tak k významným autorům světové prózy první poloviny 20. století. Kniha je nezapomenutelná, pojmenovává nejen falešný patriotismus, ale i lidské nešvary napříč sociálním spektrem- od válečných důstojníků, až k nejchudším obyvatelům pařížské periferie.
Hlbiny noci pripomínajúce bažinu. Akýmkoľvek smerom sa snaží vydať a zachrániť sa, akékoľvek množstvo úsilia do toho dá, tým viac sa len prebára do hlbín noci, z ktorých niet úniku.
Bezútešná osobná spoveď plná beznádejného hľadania si svojho miesta.
Táto časť osemdielneho autobiografického cyklu autora "vyniká" slangom, vulgarizmami, hovorovým jazykom, ktorý Céline pokladal za jediný spôsob vyjadrenia emócií cez slovo. Je to text popretkávaný pesimizmom skrz-naskrz, bezútešnosťou, depresiou a v konečnom dôsledku absolútnym nepochopením seba a svojho miesta tu. Vysvetlením či skôr ospravedlnením môže byť fakt, že autor bol vo vojne ťažko ranený do hlavy a ostal 75 % invalidom...
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) prvotina francouzská literatura sarkasmus ironie pikareskní romány
Autorovy další knížky
1995 | Cesta do hlubin noci |
1996 | Od zámku k zámku |
1939 | Škola mrtvol |
1999 | Smrt na úvěr |
1998 | Skočná |
"Člověk se musí těmi sny honem nacpat, aby prošel životem, který čeká venku, aby přestál ještě několik dní v krutostí věcí a lidí. Vybírá si z těch snů takový, co nejlíp zahřívaj duši."
Četl jsem Cestu na konec noci kdysi dávno, když to ještě byla Cesta do hlubin noci. :-) A četl jsem ji dříve, než jsem věděl, kdo je Céline a jakými postoji je nechvalně znám. A byl překvapen, protože jeho skoro-autobiografický hrdina se mi ani zpětně jako nějaký výrazný rasista a antisemita nejevil. Spíš jako misogyn nebo misantrop, soudě podle jeho poznámek, kterými častoval obě poloviny lidstva.
Bardamu mi tehdy sympatický příliš nebyl. Nezměnilo se to ani teď, když jsem si jeho cestu připomněl v rámci rozhlasové četby na pokračování (velmi povedené, mimochodem). Přestože mám obecně slabost pro lidi různě neobvyklé a vymykající se a spolucítím s těmi všelimožnými podivíny, kteří jsou nekompatibilní se světem a různě se v něm plácají, tak tenhle mrzout mi prostě k srdci nepřirostl. Ne, že bych neměl pochopení pro jeho smysl pro absolutno a neochotu ke kompromisům, pro jeho nechuť žít jen "tak nějak", šosácky, polovičatě, vlažně... Ale Bardamu se k nedokonalému světu staví zády, v okázale odmítavém gestu. Poloplnou sklenici svého života nezkouší doplnit z vlastních ani vnějších zdrojů, nezkouší ani v tom, co má k dispozici, najít to vzácné a krásné (a v každém životě něco krásného a vzácného je!). Je trochu jako vzdorovitý puberťák nebo trucující malé dítě, které rozbíjí hračku, jejímuž fungování nemůže přijít na kloub. Dobře mu tak, mohli bychom si říct, jenže v životě nikdy nežijeme sami a sami pro sebe a - přestože to náš milý Ferdinand nevidí nebo nechce vidět - tak svým přístupem slona v porcelánu ubližuje i druhým.
Předchozí kritický odstavec si bere na paškál Bardamua jako postavu, ale kritika se netýká příběhu o něm. Román je totiž dobře napsaný, s drajvem a neskutečně živým jazykem, s působivě vykresleným prostředím a věrohodnými postavami, kterým dokázal dát Céline vnitřní logiku a opravdovost a opravdu jim "vdechnout život". Sice jsem s postavami knihy málokdy souzněl a souhlasil, ale víceméně jsem rozuměl tomu, proč dělají, co dělají a proč se chovají, jak se chovají.
V době vydání to musela být bomba a senzace, dnes už jsme si v knižním provozu zvykli na ledasco a jen tak něco nás nešokuje... Ale i když Cesta na konec noci už nevyvolá literární skandál, stále ještě přináší dobrý, i když docela drsný, čtenářský zážitek.
"Takhle končí naše tajemství, jakmile je vyneseme na světlo a na veřejnost. Strašnýho v nás, a na zemi a na nebi, možná není nic než to, co ještě nebylo vyslovený. Klidný budeme, teprve až všecko bude jednou provždy řečený. To potom konečně zmlkneme a nebudeme se už mlčení bát. A bude to."