Cesta lesy
Hans Børli
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/342676/mid_cesta-lesy-2A8-342676.jpg
5
10
10
Hans Borli a jeho básně jsou pro nás, české čtenáře, v mnohém objevné. Přináší severskou obraznost, zprostředkovávanou v následných překladech tradičním konzervativním lexikem.Ve výsledku se tu tak pozornost nepoutá k pouhé jazykové formě, nýbrž k vidění a autntickým reflexím obyvatele nám málo známé krajiny. Borliho básně pocházejí ze světa, o kterém strašně málo víme. Přitom je jeho poznávání pro nás velmi důležité. Kniha Cesta lesy nás zvláštním způsobem do tohoto světa uvádí a otvírá nejen pohled, ale také cestu na Sever.... celý text
Přidat komentář
„Co vlastně střežíme tak žárlivě,
co skrýváme v temných koutech mysli?
Plesnivějící zbytky? Slabost,
co říkáme jí síla? Strážní věže
podél berlínské zdi?
Kéž bychom uměli
v sobě otevřít hranice!
To uschlo by psí víno válek
a Zeď hanby rozpadla se
pod tíhou popínavých růží.
A to říkám já,
kdo své hranice vždy pečlivě hlídal
ze strážných věží nedůvěry.“
Verbální projev spíše obyčejný, vlastně velmi obyčejný, ale vyvolávající velmi neobyčejný dojem. Prostota slov severského autora se zde zdá být dokonale v souladu s naší představou severské krajiny (už ta kombinace: básník-dřevorubec! :-) - nic zbytečného tady nenajde ospravedlnění, nic falešného se tady neschová pod maskou zdvořilostních ohledů. Vyvolávalo to ve mně pocit něčeho bytostně pravdivého, velmi trvanlivého, nadčasového a jaksi všezahrnujícího: do norského lesa se tak vedle sebe přirozeně vejde Satchmo, Hirošima i Getsemanská zahrada.
A je v tom síla, ohromná síla! Protože je to právě otevřenost a upřímnost, která „dává křídla kamenům“ a naše slova očišťuje a zprůhledňuje – jednoduchost tak nikdy nemůže být banalitou a oslava čirého lidství nikdy nemůže být kýčem.
„I KDYŽ ODVRÁTÍŠ SE, MINULOST TRVÁ.
A věř,
peklo není možné
bez tebe, beze mne.“
Dvojjazyčná edice knihy může vypadat jako zbytečný luxus, vždyť kdo z nás si může porovnat norskou a českou podobu básní a „zkontrolovat“ práci překladatele? Ale pohled na originální text měl svoje kouzlo: poctivě jsem si všechno přečetl (občas i nahlas, abych si poslechl, jak to zní :-) a ještě o trochu víc si přiblížil atmosféru Børliho světa. A do své sbírky neužitečných, ale zajímavých znalostí, jsem si přidal ten kouzelný fakt, že vrána se norsky řekne kråka. :-)
„Takový boj,
boj v Getsemanech,
v temnotách noci, na kolenou
každý muž svádí.
A ten vítězí -
kdo potem pokřtěn,
pochybnostmi,
klid rozdává.“
Vskutku. Šepot, vyhnanec, závod, bouře, náručí, ochránce či maličkosti – docela obyčejná podstatná jména, která až mezi ostatními, až když jsem je četla spolu s ostatními slovy, náhle přinesla něco… neobyčejného, něco velmi nápadného. Je to konejšivost, jak zmiňuje Eremites? Nebo souznění, jak píše Děvizna? Nevím, nedokážu to pojmenovat. Volá to na mě všechno současně…. a je mi krásně. // Pět hvězd.
----------------------------------------------------
JEN JEDNOHO JE ZAPOTŘEBÍ
Jen jednoho je zapotřebí – zde,
nám světem obtěžkaným
bez adresy, bez domova:
Buď sám sobě domovem.
Když do tmy jdeš,
lampa tvá ať hoří.
Ať vidí lidé na cestách
světlo tvých očí,
ať vidí, kde přebýváš.
Hans Børli nám dává ochutnat v lesním tichu zrozený, do slov poskládaný svůj vnitřní opravdový svět, své pocity a vnímání tak, jak jsem je od žádného básníka ještě neslyšela. Rezonující, souznící, dokonalé.
Knížečku jsem dostala od mého lesního přítele.... děkuji
"Báseň
Zapomněl jsem číst i psát, jen drsná, šedá slova
zbyla mi v ústech, jiná ne,
a jsou mi vším, ta hrubá slova,
řazena jedno za druhé.
A přesto kamene mého srdce dotkl se
křídly motýl Jasoň Červenooký,
na chvíli se usadil,
dotekem křídel kámen rozezněl."
Severská nádhera plná obrazů přírody a pocitů, o kterých jsem dosud netušila, že je lze vyjádřit (ne)obyčejnými slovy. Verše Hanse Borliho mají opravdu duši. Doporučuji číst venku v přírodě.
Láska na první verš...
Tímto děkuji své spřízněné duši za půjčení a objevení této nádherné básnické sbírky.
Drobná knížka netradičního formátu v sobě skrývá básně norského dřevorubce, na jedné straně v originálním norském znění, na druhé v českém překladu, doplněné nádhernými obrazy.
Jde o výběr z mnoha básnických sbírek Hanse Borliho, vydaných mezi lety 1946 až 1991. A je to výběr vskutku skvostný, čas na těchto básních nezanechal sebemenší stopu. Jsou to verše stále velmi aktuální, živé, palčivé, konejšivé, hladivé i neklidné. Zachycují jedinečné souznění s přírodou, věčné touhy i obavy lidské duše, lásku, radost i smutek.
Malá ochutnávka:
"Jedna z těch nocí"
"V šeru, na zemi deštěm umetené
noc povlékla potokům bíle lůžko trávy.
Vítr s kapkami o nebytí si vypráví.
Sám jdu, ticho tříštím
tónem chraplavým,
skřípotem života za mne zapřaženého,
po kamenech smýkaného.
Ukazatele míjím směru, bodláčí uschlého.
nenapoví, neví.
Je to jedna z těch nocí,
kdy samota zády se obrací ke všemu a všem,
tváří v tvář tvrdé, studené obloze západní."
"Kořeny stromů v nebi"
"Sen je stromem,
kořny svými v nebe zapuštěn.
Sponou je oblohy,
jemným předivem vlásečnic, hledajících
pokrm neznámý
v plesnivé temnotě mezi hvězdami,
zatímco koruna jeho k zemi rozpíná se,
tvoříc dům ptákům
v prostoru lidského srdce bez hranic."
Cesta lesy
Jsem vděčná uživateli "mirektrubak" za to, že jsem díky němu tuto sbírku poezie objevila. "Ťala" u mě přímo do živého - tak, jak to asi umí jen dobrá poezie. Hans Børli "nekecá", jeho básně jsou krátké, stručné, plné jednoduchých obrazů přírody, ale jdou přímo k věci a k tomu, co je důležité. Dokáže překvapivě svěžím způsobem reflektovat i svou křesťanskou víru. Milostných veršů není ve sbírce mnoho, ale o to hlouběji mě zasáhly. Děkuji za toto setkání a určitě se k němu budu ráda vracet. Díky taky všem, kdo sem opsali úryvky básní - a přidávám jednu celou:
***
Jsou
Jsou chvíle,
kdy šednou slova,
smutek prostírá stůl:
listy nedávno zvadlé
led zaklíná.
Jsou chvíle,
kdy slova nejsou nic,
kdy štěstí vidíš
stékat v kapkách rosy
po stéblech trav.