Čeští demokraté: 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života
Pavel Kosatík
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46658/bmid_cesti-demokrate-3dC-46658.jpg
4
14
14
Český esejista a autor literatury faktu Pavel Kosatík se ve svém novém a rozsáhlém projektu věnuje nejvýznamnějším Čechům. První díl nese podtitul Čeští demokraté a autor v něm představuje 50 nejdůležitějších politických osobností od Josefa Palackého po Václava Klause. Co spojuje Josefa Palackého nebo Josefa Hlávku s Janem Patočkou či Alexandrem Dubčekem? Zájem o veřejnost, která se sice projevuje v různých podobách, ale v zásadě se opírá o základní premisu: jde o službu demokracii. Kniha je bohatě ilustrovaná a doplněná rejstříkem i přehlednými grafy a informačními bloky.... celý text
Přidat komentář
Toto je kniha, kterou by člověk měl mít v knihovně a v případě potřeby se podívat na určitou osobnost. Pan Kosatík jako obvykle ke všem přistoupil poctivě a pravdivě. Má můj neskonalý obdiv.
50 krátkých a zajímavých portrétů našich politických osobností (tedy osobností, které byly přímo politiky nebo jí svou prací ovlivňovaly). V knize se dočteme o všeobecně známých osobnostech typu Palacký, Masaryk, Beneš, Čapek, Dubček, Havel, Tigrid.... i po ty méně známé široké veřejnosti. O každé osobnosti je tak cca 4 strany, takže pouze stručný přehled jejich rodinné anamnézy + nejzáslužnější činy, které ovlivnily dějiny naší země. Kniha je napsána velmi čtivě a je určena široké veřejnosti pro rozšíření obzorů dějin našeho státu (jsou tam i osobnosti ze slovenska - např. Štefánik, Dubček....). Ještě chci podotknout, že publikace je vytištěna na krásném křídovém papíře a je doplněna plno fotkami, či autentickými obrázky.
Čtivé portréty, které zaplňují mezery ve vzdělání a jsou dobrým skokanským můstkem k dalšímu čtení. Fascinuje mě, jak si za první republiky demokraté stěžovali na nedostatek politické kultury, ale celé politické spektrum se vždy dokázalo dohodnout na pohybu vpřed, přičemž diskuse byla košatá, politické noviny byly mnohé, čtené širokou veřejností a volby skutečně něco rozhodovaly. Také je dost dobře patrné, jak tehdy byli všichni tak demokratičtí, že vůbec nevzali v úvahu a neplánovali, jak se bránit zlu a totalitě (z německé strany v letech 1938 a 1939 (Hitler) a ze sovětské strany v letech 1948 a 1968 (Stalin a Brežněv). Zajímavé jsou i vize těch českých politiků, kteří nesdíleli Masarykův plán pro rok 1918 a prosazovali jiné možnosti.
Štítky knihy
české osobnostiAutorovy další knížky
| 2012 |  Věra Čáslavská – Život na Olympu |
| 2018 | Jiný T.G.M |
| 2009 | Jan Masaryk – pravdivý příběh |
| 2010 | České snění |
| 2009 | Manželky prezidentů: deset žen z Hradu |
Není sporu o tom, že Pavel Kosatík je "vypsaný" novinář, dokáže každou osobnost nějak uchopit. Není to přehlídka učebnicových "narodil se-umřel". Našel ke každé osobnosti nějaké dominantní téma. To si myslím, že je dobře, jakkoliv je to vždy jen jedna rovina. Plocha novinového článku v Týdnu (byť rozšířená a revidovaná) svádí ke zkratkovitosti a tím i povrchnosti, takže postavy nejsou tak plastické, jak by si zasloužily.
Na druhé straně velmi oceňuji, že Kosatík vybral i poměrně málo známé (pro mě třeba některé úplně neznámé) postavy jako Alfonse Šťastného, Josefa Boleslava Pecku, Josefa Hybeše, Albína Bráfa, Huberta Gordona Schauera nebo Františka Modráčka, které reprezentují skutečně široké spektrum přístupů, představ a ideálů, jak by mohla společnost (ještě i za Rakouska) fungovat. Fascinující je vedle sebe řada Kramář-Rašín-Šmeral-Klofáč-Šrámek-Rádl-Švelha-Hodža-Stříbrný-Engliš-Bechyně-Zenkl-Beran-Feierabend-Ripka-Drtina-Horáková-Kriegel-Tigrid-Dubček, jsou to skutečně nesmírně originální "biotopy" a dohromady tvoří páteř české demokratické praxe, resp. jejich podob a možností. Myslím, že se nemáme jako česká státnost za co stydět. A i na těch veleznámých ikonách Kosatík dokázal, že je možné o nich psát i jinak, dokonce objevně. To se týká Palackého, Borovského, Masaryka, Beneše, Čapka, Peroutky, Patočky, Smrkovského, Vaculíka nebo Havla. Třeba u Čapka si myslím, že zkratkovost profilu ubližuje, nezaslouženě. Také by se jistě našly další osobnosti, které by zde mohly být - např. Bohumil Laušman. Za zvláštní považuji zařazení Klause, ale po přečtení jeho charakteristiky s autorem souhlasím: "Tento prezident nám o nás bude vždycky říkat pěkné věci, protože je o sobě chce slyšet i on sám." Tady je potřeba tedy zmínit ještě jeden rys - to nejsou oslavné medailonky, je v nich dost kritického, Kosatík se nebrání i negativním stránkám osobnosti, zvlášť, když právě to někdy bývá pro charakteristiku přístupu ke státnosti velmi inspirující - co všechno se nepovedlo, co bylo hnáno do extrému apod. Kdybych měl tipovat, koho má Kosatík nejradši, tipoval bych podle textu Tigrida.
Ale je to skutečně "odrazový" můstek pro další čtení (jak píše "odejana"). Skoro bych to viděl jako črty ke knižní edici - dovedu si představit, že takových 50 knih by si naše demokracie zasloužila.