Cestou bez konce

06.07.2020 3 z 5

Překlad většiny básní nic moc. Kdybych zde četla Rimbauda poprvé, zřejmě bych se nezamilovala na první pohled natolik, jako se mi to stalo u jiných souborů jeho poezie. Naopak mám takto problém, že mi při většině obsažených básní v hlavě rezonuje ta "správná" verze od jiného překladatele. Co mám ovšem v tomto překladu ráda a z výboru bych vyzdvihla, jsou básně První večírek a Hledačky vší. Na tuto knihu mám také krásnou vzpomínku z předmaturitního vystoupení naší třídy, kdy bylo nutno vyplnit mezery mezi transformacemi kulis u jednotlivých scének na "jevišti" v tělocvičně a aby to nepůsobilo příliš technicky, osamoceně a fádně, zůstávala jsem na scéně sedět já s Cestou bez konce v klíně a četla jsem si. Ten pocit, číst si před publikem, číst si Rimbauda, v noční košili a s vlasy obarvenými na zeleno po baudelairovsku, číst si, když na vás lidé upírají zrak, to bylo opravdu něco nepopsatelného. Rimbaud mi v průběhu vystoupení trochu zezelenal barvou na vlasy, trochu nasákl octem a levnými voňavkami, které jsme jako maturanti stříkali na konci vystoupení po mladších spolužácích, i otisk rtěnky jsem v něm nyní ještě našla. Nevím, co by na to říkal on, ale já mám tento zážitek jako cosi velmi intenzivního zapsáno v myšlenkách navždy.

1