Cestovatel, věž a červ. Čtenář jako metafora

01.08.2024

Je těžké tuto krátkou esejistickou knížku hodnotit, protože může dostat velmi pěkné hodnocení, ale adekvátní hodnocení je i to negativní. Vše záleží na tom, jaký čtenář k této knize přistupuje, a jaké má očekávání. Jedná se totiž spíše o úvod do problematiky, což ostatně napovídá i pouze zhruba 100 stran čistého textu, a tak, kdo hledá hloubkové pojednání o čtenářství a čtení, tak ten zde spíše narazí na určitou formu povrchnosti. Sám se o čtení a čtenářství zajímám dlouhodobě, a jsem rád, když sem tam vyjde něco i v češtině (nepočítám statistické přehledy čtenářství, to moc čtivé opravdu není). Manguel je známé autorské jméno a jeho Dějiny čtení jsou vhodné čtivo pro každého čtenáře. Čtení o čtení nám pomáhá (myslím tím vášnivým čtenářům) pochopit, co to vlastně děláme v podstatné části našich životů. V Metaforách je bohužel (pro čtenáře hledajícího exaktnější a hlubší průzkum této činnosti) pouze naznačen směr, kterým se dá o různých metaforách čtenáře uvažovat. Sem tam se snaží Manguel i o jakýsi originální rozbor čtenáře v díle Danteho (Božská komedie) či Shakespeara (Hamlet), ale to zřejmě nestačí. Přesto by nebylo správné tuto knihu hodnotit jako neužitečnou, jenom špatnou apod. Kdo zatím o čtení nečetl, pro něho může být knížka skvělým odrazovým můstkem k dalším knihám od Manguela či jiných autorů. Překlad špatný nebyl, ale pokud bych srovnával s perfektním stylem např. Čepových esejů o literatuře, tak Čep jako rodilý mluvčí vyhrává, ale vyhrává i na úrovni propracovanosti myšlenek v esejích. Nakladatelské zpracování knihy je nadstandardní, doprovodné ilustrace a fotografie krásně doplňují Manguelům text a celkově se jedná spíše za mě o pozitivní zážitek, i když jsem také čekal něco hlubšího. Každá z metafor (čtenář jako cestovatel, čtenář ve slonovinové věži a čtenář jako červ) byla vždy spíše uvedena formou kompilace, než nějaké erudovanější analýzy či syntézy, ale jak jsem řekl, co čekat na tak krátkém rozsahu, když jen každá z metafor by mohla zabrat celou 500stránkovou publikaci.

Citace:

„Kniha je svět, jímž můžeme cestovat, protože svět je kniha, kterou můžeme číst.“ (s. 39)
To by mě zajímalo, kdyby se Manguel setkal s panem Doleželem (bohužel již nežijícím) nebo Ecem (nápodobně) a pobavil se s nimi o teorii fikčních světů. Z toho by mohlo být něco náramného. Nepochybuji však, že alespoň Eca Manguel zná velmi dobře.

„Vytváříme si tak iluzi stálé přítomnosti, symbolizovanou blikajícím monitorem, neustále otevřeným před očima, čímž se nám podsouvá přesvědčení, že když jsme svěřili svou paměť stroji, můžeme zavrhnout minulost ve všech jejích projevech (knihovny, archivy, vzpomínky předků, svou vlastní schopnost vzpomínat), a tak se zbavit následků svých činů.“ (s. 49)
S tímto nemohu úplně souhlasit, protože tu máme přece digitální knihovny, ke kterým právě přes ten blikající monitor přistupujeme. Počítač je v knihovně jen takový šikovnější katalog, je to jen jiné rozhraní, ale smysl bude zřejmě podobný – dodat čtenáři jeho knihu. Na druhou stranu souhlasím s tím, že všemožné to-do aplikace atd. mi skutečně dávají pocit toho, že co si tam nenapíšu, jako by neexistovalo.

„Augustin považoval čtení a psaní za božské dary či závazky uvalené na Adama a Evu v důsledku jejich prvotní neposlušnosti. Před vyhnáním z ráje spolu komunikovali bez jazyka, duše s duší, a po posledním zatroubení polnice, až jazyk opět nebude zapotřebí, se čtení i psaní z povrchu zemského vytratí.“ (s. 78)
Augustina čtu, každopádně na tuto pasáž v jeho díle jsem ještě nenarazil. Pro mě asi nejzajímavější pasáž z této esejistické knihy. Nad tímto jsem tedy vskutku ještě neuvažoval a je to vlastně velmi zvláštní myšlenka, která by si zasluhovala již tak v mém komentáři výše zmiňované hlubší pojednání.

28.02.2020

První setkání s Manguelem a určitě nebude poslední. Autor má překrásný sloh. Z těch jeho písmen vnímám neuvěřitelnou lásku ke knihám, ke čtení, k literatuře. Manguel knihu přirovnává k cestě a čtenář se tak stává cestovatelem. Procestovat jeho knihu není zase tak časově náročné. Ale i přesto, že je to vcelku krátká cesta, lze na ni najít spoustu zajímavých věcí. Autor představuje metaforu jako formu komunikace a říká, že umožňují, aby zkušenosti z jedné oblasti osvětlovaly zkušenosti z jiných oblastí. Kniha je plná skvělých metafor a autor srozumitelně vysvětluje symbol věže a červa z názvu knihy. Pro mě osobně bylo zajímavé se setkat s historickým pohledem na termín "knihomol" nebo názory sv. Augustina. Od knihy jsem neměla žádná očekávání a možná proto pro mě byla příjemným společníkem.

28.01.2019

stále si hovorím, prečo sa robia vždy len besedy s autormi, prečo sa už konečne niekto neodváži urobiť besedu s čitateľom. bolo by zaujímavé vidieť, čo by sa dialo. koľko autorov by prišlo? na čo by sa pýtali? áno, je to úplne mimo toho, o čom eseje môjho obľúbeného autora hovoria, ale výborne sa pri nich premýšľa.

15.08.2018

Alberto Manguel v tejto teoretickej knihe zmenil uhol pohľadu. Jeho objektom záujmu tu nie je literárna teória, i keď aj tá je tu prítomná, ale čitateľ. A samozrejme nieje čitateľ ako čitateľ. Ten môže mať tri podoby. Bez ohľadu na to, ku ktorému druhu ťa radí, si rebel, večne nepochopený a nebezpečný, hlavne pre tých mocných. Nemusíš si vôbec obliekať koženný odev, milovať rýchle autá a motorky, či za každú cenu prezentovať svoje ego. Stačí, keď začneš čítať...

Môžeš sa stať typom cestovateľa a v literatúre objavovať nové obzory, môžeš sa zavrieť do svojej slonovinovej veže a izolovať sa tak od reálneho sveta, či ako červotoč sa zavŕtať do kníh, nič z toho nemajúc a ak áno mýliac si napísané s realitou...

Budú o tebe tvrdiť, že si pasívny, k ničomu, budú ťa ohovárať a brýzgať na teba. Je to z toho dôvodu, že ťa nechápu a boja sa ťa, si rebel a čítaš...

Manguel však varuje, text akokoľvek krásny, obohacujúci a duševne napĺňajúci nikdy nemôže úplne nahradiť realitu. Je len jej dôležitou malou výsečou, lebo niektoré skutočnosti sa jeho prostredníctvom vyjadriť nedajú...

Toto všetko dokladá na totálne známych klasických dielach, pričom si všíma aj moderné technológie. Autor tu tvrdí, že tie nikdy nemôžu nahradiť klasickú knihu s ktorou sa môžeš ponoriť do samoty. Tie sú verejným zdieľaným priestorom už vo svojej podstate určené na rýchlu interakciu a skratkovitosť. S nimi nezostaneš nikdy sám ale zároveň neprecítiš ani tú hĺbku v knihe obsiahnutú.

Žiadna kniha, ktorá ťa nejako obohatí, nieje zbytočná a táto už vôbec nie...

15.10.2017

Je to takový typický Manguel. Zamýšlí se a filosofuje. Tahle kniha funguje spíše jako katalyzátor jeho starších textů, tudíž je vhodná pro ty, kteří již od něj něco četli (aspoň Dějiny čtení) a jsou si jisti, že na jeho hru se slovy, přirovnání a čtenářské hloubání přistoupí. Těm se pak kniha odmění, ale ostatním čtenářům asi moc neřekne nebo jim bude připadat plochá či poněkud zmatená.

13.12.2016

Martin Klíma 13. 12. 2016, 19:22 Upravit Smazat
Čtenář jako metafora

Byť už nemusím, tak přesto si rád přečtu i nějakou odbornou populárně naučnou literaturu. V takové chvíli vždy rád sáhnu po autorovi s příjmením Manguel. Co si pro nás přichystal tentokrát v knize Cestovatel, věž a červ?

Hodně lidí s odbornou literaturou bojuje a přitom ani nemají důvod. Mnohdy ji zavrhnou jen proto, že si jí dost užili z dob studia. To že mohou číst třeba o autech, když je baví atd. už pak jaksi opomíjejí. Mě baví čtení, literatura obecně, tak proč se na tohle téma nepodívat i z jiného úhlu pohledu?

Líbí se mi, že autor v této knize kritizuje zápornost metafor, které si čtenář vytváří a naopak hledá jejich kladná vyznění. Samotného čtenářství se pak zastává velice zapáleně a vášnivě. Dále se snaží odpovědět, která metafora nejlépe vystihuje to samotné čtenářství. Jsou si čtenáři se svými postavami podobní? Raději s nimi putují do neznámých krajin a nebo navštíví ty staré známé kraje. Jsou čtenáři samotáři či raději vyhledávají společnost? Je kniha něco jako telefonní budka, kam čtenář přichází, aby se na dálku setkal s druhým člověkem, který mu chce něco podstatného sdělit? I na tyto otázky se snaží Manguel najít odpověď či odpovědi a to vše za pomoci prostupování napříč kulturními dějinami a za pomoci velkých literárních postav. Celé to působí dosti originálně. V knize je patrná proměnlivost, mnohotvárnost čtenářovi role. Kniha totiž může být ledasčím. Místem kde se ukládá nějaká paměť, nástroj za jehož pomoci překonáme časovou i prostorovou překážku, zdrojem osvícení, místem pro ukázání zkušeností atd. V knize je poukázáno na to, že kdysi dávno byla četba považována i za cosi nebezpečného. Četba totiž dokáže i prostupovat skrz čtenáře do hloubky a odkrývat podstatné věci, ale i odvádět pozornost od skutečnosti klidně i k něčemu neexistujícímu. Všechny metafory se totiž dají vnímat i jako dvojznačné. Zaujal mě i poznatek, že čtení bylo původně uvaleno jako závazek pro Adama a Evu za jejich prvotní provinění. No v tom případě velké možnosti četby asi tenkrát zrovna neměli. Trochu mi na knize vadil odsuzovačný postoj autora k moderním digitálním technologiím. Na druhou stranu ho chválím za použití myšlenky, že jsme jediný živočišný druh, pro kterého se svět skládá z příběhů. To je moc hezká myšlenka. Podle Manguela máme čtení ve své podstatě, jsme utvářeni slovy, která jsou prostředkem našeho bytí ve světě. Takže čtěme. Máme to přece ve své podstatě.


Hodně zajímavá a kratinká knížka. Má 152 stran a byť nemá nějaký překotný děj, tak v ní najdeme zajímavé myšlenky. Nezaujme však každého. Zaujme ty čtenáře se zájmem pro četbu. Ti ji pak ohodnotí třeba jako já 90 %.