Čevengur

15.09.2024

Velmi těžké čtení. Byť jde o utopili věřím, že autor věrně zaznamenal skutečnou ruskou bezútěšnost.

19.05.2024

Jedna z těch knih, u nichž dnešní čtenář zná z dobového a místního kontextu příliš málo, a tak si často není jistý, kudy vedou švy mezi realismem a fantasmagorií. Jsem proto rád, že jsem asi v půlce románu dočasně přesedlal na dlouhý a zasvěcený doslov Bruna Solaříka (v novém vydání, Dauphin 2022). Ukazuje se v něm, že snové je tu mnohdy pospojování prvků, pro většinu z nich se ale najde reálný dobový předobraz. Dobré je pak vědět, že románový svět Čevenguru je sice přehledně uveden předrevoluční dobou, kdy hlavní postava Saša Dvanov prožívá dětství, ve své hlavní části ale přeskočí do časově nerozlišené směsice odlišných období sovětského Ruska: doby končící 1. světové války, občanské války „rudých“ s „bílými“, vítězného bolševického teroru a dočasného uvolnění v podobě „Nové ekonomické politiky“. Tato chronologická směs je částečně fantasmagorická, částečně ji lze vysvětlit odlehlostí míst, kde na sebe postavy berou úkol komunistického budování a kam nové zprávy docházejí zřídka.

K tomu nejpůsobivějšímu v celém románu pro mě patří vykreslení informačního a vzdělanostního vakua, ve kterém se bolševický projekt totálního přebudování společnosti odehrává. Většina postav se k němu aktivně hlásí a lze u nich zároveň tušit jakési solidní lidské jádro, nikdo tu ale není revolucionář s alespoň rámcově ucelenou myšlenkovou základnou. Takovou nejspíš bolševismus podle náročnějších měřítek vůbec nepokytuje, ale i kdyby snad ano, postavy Čevenguru si jen vyměňují náhodně zaslechnuté teze a náhodně, z malicherných podnětů a zároveň se vší razancí je pak aplikují ve svém okolí. Žijí v pevném přesvědčení, že zhmotňují a urychlují dějinnou pravdu; v nesmírném spolehnutí na sílu slov, pokud jen pocházejí od některé vrcholné autority (především od bdícího Lenina v Kremlu). V nezlomné jistotě, že síle komunistické myšlenky se zákonitě podřídí svět, od kosmického po vesnický. Máme-li už ten komunismus a já mám hlad, neměla by slepice přiběhnout pod kudlu sama?, zamýšlí se místní revolucionář. Zčásti je to snad parodie, ale zčásti určitě zachycení toho, jak nepředstavitelně mohla rudá propaganda ve své době zválcovat ruské nižší vrstvy, nedotčené evropskou vzdělaností.

Začátek románu, představující nám Dvanovovo nuzné vesnické dětství, je vtahující a drtivou ukázkou toho, jak málo může vážit lidský život za podmínek brutální nouze, jak odevzdaný může být sám jeho nositel, zvláště ten dětský, pro něhož jde o jedinou známou realitu. Scény dětí nuceně opouštějících bezpečí rodiny trhají srdce. Taková tematika se ale najde i v mnoha jiných knihách. Co je dnes na Čevenguru v nejhlubším plánu temné a znepokojivé, je provázání díla s dalším konáním jeho autora, jak ho v doslovu popisuje Solařík. Zároveň jsou podmínky předrevolučního Ruska tím, o čem bychom měli mít aspoň rámcové tušení, pokud se pokoušíme o něco tak nejistého, jako je etické hodnocení dějů s odstupem celého století.

Platonov z doby Čevenguru a z doby pozdější evidentně nebyl dost bolševikem pro sovětský vládnoucí režim, jeho postoj je ale těžko stravitelný i pro osvícensko-humanistickou tradici. Pravda, od svých bolševických hrdinů, slepých střelců a donkichotů Dvanova, Kopjonkina a Čepurného, autor zaujímá jasný odstup, nechává je stíhat neklidnými sny, jejich aktivitu nasvěcuje jako grotesku a projekt totálního přeorání světa podává jako zřetelně pomýlený. Zčásti je asi román kronikou jeho vlastních omylů. Jenže kolik času stačí k překonání omylů a vin? Pět nebo sedm let před Čevengurem patřil prý Platonov ještě k mladistvým bolševickým sekerníkům, revolučnějším než Lenin se Stalinem, k žurnalistům reprodukujícím genocidní výzvy Dzeržinského a dalších k fyzické likvidaci celých společenských tříd. Vraždění a vyhánění „buržoazních elementů“ je skutečně v románu zobrazeno, sice stručně, ale otevřeně. A děje se jednoznačně na zodpovědnost bolševických „hrdinů“.

Tyto pasáže jsou z celého románu interpretačně asi nejtěžší. Jejich stručnost není cudným přiblížením se k traumatizujícím historickým dějům, jaká známe z novějších literárních děl. Ale není ani pokusem se tématu vyhnout. Zároveň jejich explicitnost není přiznáním viny, Platonov si tu nesype hlavu popelem. K jeho spisovatelské cti patří nevyhýbat se podstatnému, zároveň je ale stále natolik bolševikem, že si zřejmě vůbec nemyslí, že je co skrývat. Byli jsme, hoši, s tou revolucí a rudým terorem moc hrr, je nám z toho všeho trochu smutno, ale nejspíš to tak přece jen muselo být... Pokání se nekoná, po zlikvidovaných buržujích není nikomu smutno. A kolem těchto míst, pro nás šokujících, se netočí ani Solaříkem zmiňované dobové kritiky nevydaného románu; revoluční násilí je pro tuto autorskou generaci samozřejmost, ideologické spory se vedou jinde.

Právě tohle je dnes to děsivé na jinak velmi humánním a empatickém románu: Svědomitý Piusa se svým oddílem čekistů osobně střílí sedláky do hlavy; autor to registruje, ale nemůže to odsoudit přímo ani přeneseně, popřel by tím sám sebe. Možná že i k téhle znepokojivosti míří Petr Koubský, jeden z nejlepších novinářů dneška, když Čevengur doporučuje jako jednu z předních beletristických knih k přečtení.

Zdá se mi, že většina komentujících zde ji přečetla zkrátka jako sžíravou antiutopii demaskující veškeré komunistické snahy, jenže on to není ani Orwell, ani ruský autor, který by něco satiricky analyzoval v relativním bezpečí emigrace. Platonov se komunistického podniku celou dobu se vší vážností účastnil a své psaní (jakož i práci melioračního inženýra) považoval za příspěvek k němu. V chápání Čevenguru mi to přijde důležité. Na pouhém výsměchu komunistickým představám by nic znepokojivého nebylo, takové čtení by dnes naopak bylo ideologicky zcela pohodlné, jenže on to tak úplně výsměch není.

V předloňském vydání románu z Dauphinu zůstala řada překlepů. Jsou zbytečné, ačkoliv je jasné, že vydávat takto zásadní knihy s vyhlídkou na pouhé vyšší stovky čtenářů není nakladatelsky žádný med.

30.03.2024

Knihu jsem přečetl střídavě s otevřenou pusou a se skřípajícími zuby, místy až s odporem (který současná šílená ruská agrese jen prohlubovala). Silný katarzní prožitek. Až s odstupem pár dní a přečteným doslovem mi plněji dochází, jak brilantní, trefná a důsledná antiutopie to je, nejen proti komunismu, ale proti jakýmkoliv ideologiím, které zároveň potlačují reflexi reality, a minimálně v tomto smyslu je kniha velmi současná.

02.05.2023

"Když je to tak, ať mě teda poslouchá celá sešlost. Já vám teď položím jednu načisto hloupou otázku: řekněte mi, co bude příkladně dělat Peťka Ryžov s mým klusákem? Veškerý krmení, který má, jsou leda tak slaměné došky na střeše, a že by měl doma kus dřeva na voj, to taky nemá, v břiše mu škrundá už od předvčírka nanejvejš tak půl erteple. A za druhý, a neuraž se, Fjodore Michalyči, my víme, že musíš dělat revoluci, takže za druhý: jak to pak bude s přírůstkem? Teďky jsme chudáci my: takže ti, co teďka mají koně, ti budou dřít pro nás, až se jim budou klisny hřebit? Jenom se jich zeptej, Fjodore Michalyči, jestli se bude chtít téhle bejvalé chudině piplat s hříbatama a klisničkama."

Lidé přímo strnuli nad tak rozumnou úvahou. Nedodělaný zaznamenal jejich mlčení a pokračoval:

"Podle mě nebude mít do pěti let nikdo větší dobytče, než slepici. Komu by se taky chtělo starat se o krávu, když se telí, a pak dát tele sousedovi? Však on se ani tenhle dobytek nedožije vysokého věku a zdechne. Tuhle Peťkovi chcípne můj klusák jako první. Ten člověk přeci jaktěživ neviděl koně a kromě udidla nemá ani co mu dát do huby. A teď mě utěš, Fjodore Michalyči jenom mi neměj moje slova za zlý."

Jsou mezi námi lidé, kteří věří, že komunismus, ve své ideální, panenské, neposkvrněné, Marxem a dalšími intelektuálními mrzáky vybájené podobě, může fungovat. Je to pochopitelně nesmysl, to události dvacátého století nezpochybnitelně ukázaly. Těch zhruba sto milionů mrtvých, obětí cesty do ráje jménem komunismus, tam nikdy nedošlo. Proto mě neustále zaráží, že se objevují nové a nové pokusy, noví a noví idealisté, kteří přes všechny ty hrůzy stále věří. Měli by si přečíst tuto monumentální knihu, i když, obávám se, že by to k rozehnání mlhy jejich ideologické zaslepenosti nijak nepomohlo.

Kniha začíná poněkud depresivně, typickou lidskou tragédií života chudáků Sovětského svazu, trýznivou chudobou, depresí, smutkem, očekáváním hladomoru, přesto se po několika stranách rozjíždí příběh, od kterého se nejde odtrhnout. Autor seznamuje čtenáře s postavami, jejichž osudy pak sleduje v celé délce textu.

Příběh je jednoduchý, vlastně celkem triviální, přesto je zásadní a ve své hloubce epický. Vlastní příběh komentovat nechci, cokoliv je příliš velký spoiler a kniha rozhodně stojí za to, objevit ji postupně a v celé délce. Vše má význam, vše má smysl a hloubku. Žádná věta či replika není v textu náhodně nebo nadbytečně. Klíčem a jazykem je satira. A Jazyk je to krásný, poetický. Text je vrcholně satirický, místy až absurdní, co odstavec, to perla. Tato literární absurdita je však předobrazem absurdity skutečné. Čtenář si velmi rychle uvědomí, že románové postavy mluví úplně stejně, jako reální idealisté. Stejné plamenné projevy, stejně nesmyslné úvahy. Celou dobu nelze rozhodnout, jestli to myslí vážně, nebo ne.

Kniha ukazuje komunismus jako cíl běhu dějin, konec dějin, dál už to nejde, vše bylo objeveno. A zároveň ukazuje, že komunismus nefunguje ani teoreticky, ani prakticky. Tuhle mantru by si měl opakovat kdokoliv, kdo, byť jen okrajově, koketuje s myšlenkami Marxe, Lenina, a dalších intelektuálních trosek. Autorův pokus toto dokázat lze považovat za cokoliv jen ne naivní a absurdní, jakkoliv k tomu text mnohdy směřuje, a jakkoliv ani zdaleka nepokrývá všechny důvody, všechny zákoutí lidské mysli a lidského chování, stavějící se inherentně proti kolektivistickému způsobu žití. Ve skutečnosti je to pokus velmi hluboký a promyšlený, dotýkající se samotné podstaty člověka a lidství. Ve své jednoduchosti doslova vyráží dech, zejména závěrečná část příběhu je nesmírně silná.

Ve vydání z roku 2022 je součástí textu též detailní komentář a důkladný rozbor díla, doporučuji nevynechat. Kromě toho, že je velmi čtivý, poskytuje další detaily, osvětluje motivy, komentuje život Platonova a jeho dobu, jeho trable s vydáním, respektive s cenzurou. Aby taky ne, kniha jednoznačně odhaluje nesmyslnost zrůdného sovětského, a potažmo jakéhokoliv socialistického a komunistického zřízení. Režimní cenzoři nemohli připustit, aby se tyto myšlenky, a zejména otázky, které vzbuzují, rozšířili mezi masy.

Na závěr si dovolím citaci právě z doslovu, která se neztratí ani v dnešní době. Zároveň děkuji vydavateli za nové vydání a doporučuji všem.

"Socialistický realismus měl pravdivě zobrazovat socialistickou skutečnost. Zde však pravdivě znamená "ideově správně", tj. "tak jak by skutečnost vypadat měla". Cílem bylo zobrazit jakýsi vzor, ještě předtím, než tak bude skutečnost vypadat doopravdy, a především proto, aby tak jednou vypadala. Stručně řečeno: realisticky popisovat to co není."

17.03.2023

Ostatní čtenáři popsali vše podstatné, nechci k tomu přidávat jen nová slova... Byl to skutečně zážitek. A je smutné, že ideologové, místo, aby se zamysleli, dílo zavrhnou. Možná, že vývoj by šel jinak.

20.12.2022

Kultovní ruský román. Hodnotím vydání z roku 2022 z Dauphinu. Krásná obálka i typografie. Skvělý je i zasvěcený více jak sto stránkový doslov Bruno Solaříka. Hlavně to místo, kde je popsáno jak Stalin strhal jednu autorovu povídku, z čehož nakonec autor vyvázl po sebekritice bez většího postihu, i když, jak je následně uvedeno, je také možné, že si stalinistický aparát spletl Platonova (autora Čevenguru) s jiným Platonovem, jmenovcem autora, který byl ke své smůle také literátem, a jenž nijak dobře neskončil. To poměrně přesně dotváří jak absurditu doby, tak absurditu samotného autorova díla a konání jeho postav. Líbila se mi autorova práce s těmi všemožnými revolučními hesly a narážkami jako třeba, že můžeš být komunista každým coulem, ale tady dole (narážka na pohlaví) každej skrývá svůj imperialismus... Jeden z největších ruských románu první poloviny 20. století a krutě ironická sonda do porevolučního období. Doporučuji.

28.08.2022

Životní zážitek. Přidávám určitě do nejlepších knih, jaké jsem kdy četl a mohu doporučit všemi deseti. A teď proč:
Platonovovi se podařilo v mnohavrstevnatém textu rozhrnout oponu nebo dalekohledem přesně zaměřit podstatu komunismu. Myšlenky jako takové. Utopistické romány se zaměřují na světy, kde lidé přestávají být individualitami, stávají se například čísly (Zamjatin a jeho román My) nebo nástroji bez vlastní vůle, kontrolováni Velkým bratrem (Orewellovo 1984). Tedy jde o svět určitého řádu, který je zvnějšku na své obyvatele vykonáván, a je to všechno metafora politické diktatury. Jde tedy o mechanismus moci. U Platonova se postavy samy ocitají uprostřed už komunismu, který si sami ve městě Čevengur nastolili a zjišťují, jaké to je - nejen, když je člověk opravdovým komunistou, ale když už ten komunismus člověka obklopuje a prostupuje jím. Komunismus jako takový je tu vlastně jakoby jedna z postav. Je to jakási případová studie Ráje na zemi (Sluneční království), kdy se všechno udělalo podle příruček a Leninových návodů (brutálně se odstraní buržoazie do hromadného hrobu například), zruší se Marxova nadhodnota, zruší se sám dohližitelský úřad - sovět (protože není potřeba, už je nastoleno) a sami účastníci experimentu zkoušejí, co bude. A čekají na to. A hledají smysl života. Hledají, co by dělali, když pokrok byl dovršen a není kam dál. Nejsou náhodou už na konci dějin? Skvěle, ale co teď s tím? V tomto ideálním městě řeší různé menší problémy, například, že nikdo nesmí pracovat pro sebe, ale jen pro druhé, nikdo nesmí osít pole, protože všechno zařídí slunce, které pracuje za ně (takže žijí hluboko pod hranicí chudoby). A pak je trápí, jak tím svým komunismem podarovat další masy proletariátu, jak to rozšířit i za hranic města, když široko daleko nikdo není. A pak - jsou to samí chlapi, kteří časem zjistí, že by potřebovaly ženy. To je velmi ošemetná věc, kde je vzít? A jaké? Ony by to musely být ženy dostatečně proletářsky vypadající (takže hlavně ne sexuálně přitažlivé), bez buržoazních návyků (třeba, že by chtěly kabát nebo se podívat do Moskvy), a hlavně aby tak nějak měly smysl pro kolektivní myšlenku a byly tak nějak pro všechny. No je to opravdu složité, žít v tom náhle nastaveném ráji.
Za skvělé považuji, že je to sonda do samotné myšlenky komunismu. Ovšem v perspektivě vývoje ruského myšlení a cítění - ten komunismus je vírou v nastolení božího království, je v tom typická ruská jurodivost, vztah k přírodě, smutek ruské duše, (je v tom trochu Dostojevského - v psychologické rovině určitě a Gogola). Ty postavy jsou z drtivé většiny malí ruští človíčci (většinou negramotní), kteří vlastně ničemu moc nerozumí a dělají jen to, co cítí, že je správné. Pášou neskonale obludné dobro, a to nejen na ostatních, ale i na sobě. Je to psychologický řez člověkem a jeho vírou, vůlí, touhami, bojem rozumu a citu, jeho přirozeného individualismu a kolektivismu. Je také o vztahu k předkům a k budoucnosti, k životu a ke smrti. Ke konci jako takovému. Celý příběh má v sobě i prvky Don Quichota (hlavní hrdina Alexandr Dvanov s přítelem vojákem Konjopnikem na koni zvaném Proletářská síla, a který miluje Rozu Luxemburgovou jezdí v první části románu po právě založeném sovětském Rusku a hledá, jestli náhodou už někde nenastolili komunismus, až pak najdou vysněné město), je v něm trochu i Neználka ve Slunečním městě a celé je to zalité odlehčeným cynismem. Ty hrůzy, co se tam dějí, ta tupost postav a jejich uvažování, je líčena s takovou samozřejmostí, že nic samozřejmějšího být nemůže (skvělá postava Čepurného nebo Dvanovova otce). Také je zajímavé, že tam, kde by člověk čekal, že děj se někam bude posouvat a bude to vrcholit (což na konci opravdu zcela nečekaně vyvrcholí), tak se na půl knihy jakoby děj právě v Čevenguru téměř zastaví. Ale právě tam se buduje onen mnohovrstevnatý psychologicky-myšlenkový svět světa v komunismu, kde autor a jeho postavy ohledávají vzniklou situaci v nejroztodivnějších variacích. Je to jakobyste spolu s postavami procházeli po nekonečné tundře a promýšleli onu skvělou myšlenku ze všech stran.
Samozřejmě se nedivím, že Čevengur za života autora nevyšel. Ostatně Stalin si prý na okraj jedné jeho povídky, která vyšla napsal: "Talentovaný autor, ale svině." Kupodivu rozpoznal onen cynismus, se kterými Platonov pracuje: kdy jakoby nové zřízení "chválí", ale fakticky tím, jak ho detailně popisuje, až k jeho kořenům, na nejobyčejnějších situacích a lidech, tak ho představuje v jeho reálném světle jako utopickou, nedosažitelnou a hlavně absurdní a nerealizovatelnou myšlenku. Z toho se budu chvíli vzpamatovávat. Kdo chce proniknout do podstaty myšlenky komunismu a jejích mezí, čtěte. Lidé čtěte!

06.02.2022

Čevengur je hodně odlišnou antiutopií. Jeho hrdinové netrpí represí totalitního systému, naopak, ze všech sil se snaží uvést jeho ideu v okamžitou autonomní realitu, narážejíce ponejvíc na svou neschopnost si tuto ideu nějak racionálně a konkrétně představit ... Také samotný systém tu je představován, díky postavám, úplně jiným, téměř nepolitickým pohledem, iracionálně, až nábožensko-mysticky jako zhmotněný pozemský ráj pro ty dosud nejubožejší a nejbezvýznamnější. Je to absurdní satira, ale čeho vlastně? Lidské charaktery v knize jsou téměř bez výjimky sice prosté, přetékající citem než obdařené rozumem, až slaboduché, ale také ve svém úsilí čisté, nezáludné ... politický systém v podstatě do děje příliš nezasahuje, jen z povzdálí jako vydavatel jakýchsi nic neříkajících směrnic ... nejspíš smutná ironie z neschopnosti uvést v praxi jakousi nevysvětlitelnou, zdánlivě krásnou a spravedlivou ideu.
První polovina knihy se mi pro svou roztříštěnost, připravující půdu pro druhou část samotného experimentu v Čevenguru, nečetla snadno, zato pak to nabralo o to větší spád. Platonovův hodně specifický způsob vyprávění je však v obou částech knihy stejně podmanivý, jemný a (až pohádkově prostě) poetický, soucitně laskavý i ironický zároveň ... autorka doslovu zmiňuje jeho téměř nepřeložitelnost, v originále bych to asi nezvládla, ale také by mne zajímalo, jak by to převedl J. Zábrana.

03.07.2021

Kniha výborně zobrazuje budování socialismu - nesmyslnost a idealismus myšlenkových pochodů konkrétních bolševiků a to, co si o nich mysleli normální lidé - viz pár citátů:

„I písmo je vymyšlený pro zkomplikování života. Gramotnej člověk špekuluje hlavou a negramotnej se na něho dře. (…) Jen mě nepleť hlavu, soudruhu Dvanove. U nás v Čevenguru se přeci všechno rozhoduje podle většiny, a my tu máme skoro samé negramotné, takže to jednoho dne dopadne tak, že negramotní se usnesou, že vyženou gramotnejm písmenka z hlavy, aby se zavedla všeobecná rovnost… Protože je jednodušší udělat z těch pár gramotnejch negramotný, než naučit všechny všemu od začátku. To by ani sám satanáš nedokázal! Něco je naučíš, a oni to hned zapomenou.“
---
„Čevengurská buržoazie už tři roky nic nesela ani nesázela, doufala totiž, že přijde konec světa; avšak rostliny se rozmnožovaly od svých rodičů a dohodly se mezi sebou na zvláštní rovnosti pšenice s kopřivou: na každý klas pšenice připadaly tři kořeny kopřivy. Čepurný při pohledu na zarostlou step říkával, že se z ní teď taky stala internacionála obilnin a květů, čímž je ovšem chudákům zajištěna bohatá strava bez zásahu práce a vykořisťování. Díky tomu se Čevengurci přesvědčili, že příroda odmítla utlačovat člověka prací a sama poskytuje nemajetnému strávníkovi všechno, co nutně potřebuje ke své výživě.“
---
„Serbinov neměl rád úspěšné nebo šťastné lidi, protože vždycky odcházejí na nová, vzdálená místa a zanechávají své blízké o samotě. Takto už osiřel mnohokrát, když ho opustili přátelé, a kdysi se přidal k bolševikům ze strachu, aby nezůstal pozadu za ostatními, ale ani to nepomohlo.“
---
„Já jenom říkám, že vládnout nejni žádnej kumšt a že se tam mají dávat lidi, který jináč k ničemu nejsou.“
---
„Koukej, ať se mi na větru nenachladne. Je to inteligent – vzácný typ mezi bolševiky.“

01.07.2021

Tohle se četlo špatně. Ne proto, že by to bylo špatně napsané, ba naopak.
Autor píše hezky - trochu melancholicky, skoro poeticky. Člověk chápe jeho hrdiny - typicky ruské rozervance, citlivé i hrubiánské zároveň. Kniha má poměrně dlouhou expozici aniž padne zmínka o Čevenguru - nejprve se podrobně seznamujeme s jednotlivými hrdiny, o kterých píše tak hluboce lidsky, že vás to nemůže nechat netknuté. O to drásavěji působí, když se osudy všech těch teď už důvěrně známých lidí protnou v Čevenguru. Jsou tu ti, co jsou tak hloupí, že nerozumí vůbec ničemu, nechápou souvislosti, ale s naivním nadšením budují socialismus, takže třeba seberou dobytek sedlákům, koně dají nějvětšímu chudákovi, krávu lenochovi atd. Jenže chudák má jedinou slámu na střeše a koni kromě udidla nemá co dát do huby. Chudáci samozřejmě nemají chuť ani páru, jak se o zvířata postarat, kulaka zabijou a zabaví jeho pole, ale nikdo jiný neví, kdy, kam a co zasít. A pak jsou tu ti, kterým zdravý rozum nechybí, ale nemají šanci proti přesile. Je to geniální ukázka tragédie, která je tak absurdní, že by se snad uplatnila jako černočerná komedie nebo absurdní drama typu Čekání na Godota. Jenže ani trochu vtipné není to, že se to na mnoha a mnoha místech nejen bývalé SSSR dělo zhruba přesně tak.
Nic proti Orwellovu 1984 - je to skvělé hutné dílo, které vás spolehlivě zamáčkne do křesla a do deprese. Čevengur má ale přece jen něco navíc. Reálnost, cit, hluboké pochopení všech stran, rozmanitost hrdinů - tady můžete chápat a soucítit i s někým, kdo je tak strašně mimo a tak strašně škodí a přesto je až dětsky přesvědčen o tom, že jedná pro dobro všech. Můžete chápat a soucítit a samozřejmě nemusíte (nemůžete!) souhlasit.
Určitě doporučuji. Zvláště před volbami.
---
„Fráter se vydal svou cestou, i když sám přesně nevěděl, která to je.“
---
„Podruh za celý život nevyrobil jedinou věc, pořád jen zíral a všechno okukoval, všemu se divil, v každé prosté věci viděl něco zázračného a na co sáhl, to pokazil. Jen houby sbíral, a ani ty neuměl hledat. A tak umřel, aniž přírodě sebemíň uškodil.“
---
„Co bys rád?“ zeptal se muž Zachara Pavloviče.
„Chceme se dát oba zapsat. Bude už brzo se vším konec?“
„Myslíš, jestli přijde socialismus?“ nechápavě se optal muž. „Za rok. Dnes teprve zabíráme úřady.“ (…)
Zachar Pavlovič si všiml, že ten muž mluví jasně, zřetelně, pravdivě a bez jakékoli důvěrnosti – to asi bude ta nejchytřejší moc, která buď do roka celý svět načisto předělá, anebo způsobí takový chaos, že nad tím zatrne i srdce dítěte.
---
„Ty řeči si nech,“ odbyl ho kovář, který věděl své. „Desetina národa jsou buď hlupáci, nebo tuláci, verbež, ti jaktěživ na žádným poli nedělali a pudou ti za každým. (…) A i v té vaší partaji máte zrovna takovou sebranku.“

01.01.2020

Do Čevenguru mě přivedly Zábranovy deníky.Z čistě formalistického hlediska není román dokonalý,je patrná určitá fragmentárnost,umělecky je ale ohromující.Zachycuje celou širokou duši ruského člověka,přírodu,která je zde opravdu živá i utopický komunistický experiment,který nemůže uspět.Platonov tímto vším prošel,procítil,mýlil se a o to je dílo cennější-že ho psal insider,který svým postavám rozumí a soucítí s nimi.A tak i ta ironická poloha,které si musel být autor vědomý/postupně?/,není zlá,výsměšná,ale chápající.Oceňuji také kultivovaný a jistě kvalitní překlad Anny Novákové,který umožňuje i českému čtenáři potěšit se,i když asi jen zčásti,krásou Platonovova jazyka.

28.08.2019

Velmi náročná kniha, která však odhalí, proč komunistický experiment v Rusku uspěl. Platonov je velmi ironický, nicméně miluje své postavy, o nichž si nedělá iluze. Saša, hlavní hrdina románu, je jakési jeho alter ego. Kniha završuje vývoj toho proudu ruské literatury, kde jsou hlavními postavami Leskov, Dostojevskij, Zamjatin a Remizov. Důslednost, s níž autor dovádí do extrémního důsledku uplatnění komunistických floskulí a hesel, je obdivuhodná. A jím vytvořená komunita v Čevenguru je černou můrou, zvláště když víme, jak se něco podobného pokusili vybudovat v Kambodži, Číně nebo Severní Koreji. Nutno protrpět a přečíst.