• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 19 knih

Nové komentáře u knih Andrej Platonovič Klimentov

Co nám jde k duhu

„Řezal jsem se smíchy u všech tří povídek. Zejména skvěle beztvaré univerzální typy byrokratů z Gradova jsou tak výborně charakterizovany, že se to dá prakticky beze změny číst jako satira středního managementu jakéhokoliv soudobého korporátu nebo státní správy kdekoliv a kdykoliv jinde.“... celý text
— Inutihar

---

Čevengur

„Velmi těžké čtení. Byť jde o utopili věřím, že autor věrně zaznamenal skutečnou ruskou bezútěšnost.“
— milan2310

---

Čevengur

„Jedna z těch knih, u nichž dnešní čtenář zná z dobového a místního kontextu příliš málo, a tak si často není jistý, kudy vedou švy mezi realismem a fantasmagorií. Jsem proto rád, že jsem asi v půlce románu dočasně přesedlal na dlouhý a zasvěcený doslov Bruna Solaříka (v novém vydání, Dauphin 2022). Ukazuje se v něm, že snové je tu mnohdy pospojování prvků, pro většinu z nich se ale najde reálný dobový předobraz. Dobré je pak vědět, že románový svět Čevenguru je sice přehledně uveden předrevoluční dobou, kdy hlavní postava Saša Dvanov prožívá dětství, ve své hlavní části ale přeskočí do časově nerozlišené směsice odlišných období sovětského Ruska: doby končící 1. světové války, občanské války „rudých“ s „bílými“, vítězného bolševického teroru a dočasného uvolnění v podobě „Nové ekonomické politiky“. Tato chronologická směs je částečně fantasmagorická, částečně ji lze vysvětlit odlehlostí míst, kde na sebe postavy berou úkol komunistického budování a kam nové zprávy docházejí zřídka. K tomu nejpůsobivějšímu v celém románu pro mě patří vykreslení informačního a vzdělanostního vakua, ve kterém se bolševický projekt totálního přebudování společnosti odehrává. Většina postav se k němu aktivně hlásí a lze u nich zároveň tušit jakési solidní lidské jádro, nikdo tu ale není revolucionář s alespoň rámcově ucelenou myšlenkovou základnou. Takovou nejspíš bolševismus podle náročnějších měřítek vůbec nepokytuje, ale i kdyby snad ano, postavy Čevenguru si jen vyměňují náhodně zaslechnuté teze a náhodně, z malicherných podnětů a zároveň se vší razancí je pak aplikují ve svém okolí. Žijí v pevném přesvědčení, že zhmotňují a urychlují dějinnou pravdu; v nesmírném spolehnutí na sílu slov, pokud jen pocházejí od některé vrcholné autority (především od bdícího Lenina v Kremlu). V nezlomné jistotě, že síle komunistické myšlenky se zákonitě podřídí svět, od kosmického po vesnický. Máme-li už ten komunismus a já mám hlad, neměla by slepice přiběhnout pod kudlu sama?, zamýšlí se místní revolucionář. Zčásti je to snad parodie, ale zčásti určitě zachycení toho, jak nepředstavitelně mohla rudá propaganda ve své době zválcovat ruské nižší vrstvy, nedotčené evropskou vzdělaností. Začátek románu, představující nám Dvanovovo nuzné vesnické dětství, je vtahující a drtivou ukázkou toho, jak málo může vážit lidský život za podmínek brutální nouze, jak odevzdaný může být sám jeho nositel, zvláště ten dětský, pro něhož jde o jedinou známou realitu. Scény dětí nuceně opouštějících bezpečí rodiny trhají srdce. Taková tematika se ale najde i v mnoha jiných knihách. Co je dnes na Čevenguru v nejhlubším plánu temné a znepokojivé, je provázání díla s dalším konáním jeho autora, jak ho v doslovu popisuje Solařík. Zároveň jsou podmínky předrevolučního Ruska tím, o čem bychom měli mít aspoň rámcové tušení, pokud se pokoušíme o něco tak nejistého, jako je etické hodnocení dějů s odstupem celého století. Platonov z doby Čevenguru a z doby pozdější evidentně nebyl dost bolševikem pro sovětský vládnoucí režim, jeho postoj je ale těžko stravitelný i pro osvícensko-humanistickou tradici. Pravda, od svých bolševických hrdinů, slepých střelců a donkichotů Dvanova, Kopjonkina a Čepurného, autor zaujímá jasný odstup, nechává je stíhat neklidnými sny, jejich aktivitu nasvěcuje jako grotesku a projekt totálního přeorání světa podává jako zřetelně pomýlený. Zčásti je asi román kronikou jeho vlastních omylů. Jenže kolik času stačí k překonání omylů a vin? Pět nebo sedm let před Čevengurem patřil prý Platonov ještě k mladistvým bolševickým sekerníkům, revolučnějším než Lenin se Stalinem, k žurnalistům reprodukujícím genocidní výzvy Dzeržinského a dalších k fyzické likvidaci celých společenských tříd. Vraždění a vyhánění „buržoazních elementů“ je skutečně v románu zobrazeno, sice stručně, ale otevřeně. A děje se jednoznačně na zodpovědnost bolševických „hrdinů“. Tyto pasáže jsou z celého románu interpretačně asi nejtěžší. Jejich stručnost není cudným přiblížením se k traumatizujícím historickým dějům, jaká známe z novějších literárních děl. Ale není ani pokusem se tématu vyhnout. Zároveň jejich explicitnost není přiznáním viny, Platonov si tu nesype hlavu popelem. K jeho spisovatelské cti patří nevyhýbat se podstatnému, zároveň je ale stále natolik bolševikem, že si zřejmě vůbec nemyslí, že je co skrývat. Byli jsme, hoši, s tou revolucí a rudým terorem moc hrr, je nám z toho všeho trochu smutno, ale nejspíš to tak přece jen muselo být... Pokání se nekoná, po zlikvidovaných buržujích není nikomu smutno. A kolem těchto míst, pro nás šokujících, se netočí ani Solaříkem zmiňované dobové kritiky nevydaného románu; revoluční násilí je pro tuto autorskou generaci samozřejmost, ideologické spory se vedou jinde. Právě tohle je dnes to děsivé na jinak velmi humánním a empatickém románu: Svědomitý Piusa se svým oddílem čekistů osobně střílí sedláky do hlavy; autor to registruje, ale nemůže to odsoudit přímo ani přeneseně, popřel by tím sám sebe. Možná že i k téhle znepokojivosti míří Petr Koubský, jeden z nejlepších novinářů dneška, když Čevengur doporučuje jako jednu z předních beletristických knih k přečtení. Zdá se mi, že většina komentujících zde ji přečetla zkrátka jako sžíravou antiutopii demaskující veškeré komunistické snahy, jenže on to není ani Orwell, ani ruský autor, který by něco satiricky analyzoval v relativním bezpečí emigrace. Platonov se komunistického podniku celou dobu se vší vážností účastnil a své psaní (jakož i práci melioračního inženýra) považoval za příspěvek k němu. V chápání Čevenguru mi to přijde důležité. Na pouhém výsměchu komunistickým představám by nic znepokojivého nebylo, takové čtení by dnes naopak bylo ideologicky zcela pohodlné, jenže on to tak úplně výsměch není. V předloňském vydání románu z Dauphinu zůstala řada překlepů. Jsou zbytečné, ačkoliv je jasné, že vydávat takto zásadní knihy s vyhlídkou na pouhé vyšší stovky čtenářů není nakladatelsky žádný med.“... celý text
— pomala_kniha

---

---

Čevengur

„Knihu jsem přečetl střídavě s otevřenou pusou a se skřípajícími zuby, místy až s odporem (který současná šílená ruská agrese jen prohlubovala). Silný katarzní prožitek. Až s odstupem pár dní a přečteným doslovem mi plněji dochází, jak brilantní, trefná a důsledná antiutopie to je, nejen proti komunismu, ale proti jakýmkoliv ideologiím, které zároveň potlačují reflexi reality, a minimálně v tomto smyslu je kniha velmi současná.“... celý text
— borama

---

Čevengur

„"Když je to tak, ať mě teda poslouchá celá sešlost. Já vám teď položím jednu načisto hloupou otázku: řekněte mi, co bude příkladně dělat Peťka Ryžov s mým klusákem? Veškerý krmení, který má, jsou leda tak slaměné došky na střeše, a že by měl doma kus dřeva na voj, to taky nemá, v břiše mu škrundá už od předvčírka nanejvejš tak půl erteple. A za druhý, a neuraž se, Fjodore Michalyči, my víme, že musíš dělat revoluci, takže za druhý: jak to pak bude s přírůstkem? Teďky jsme chudáci my: takže ti, co teďka mají koně, ti budou dřít pro nás, až se jim budou klisny hřebit? Jenom se jich zeptej, Fjodore Michalyči, jestli se bude chtít téhle bejvalé chudině piplat s hříbatama a klisničkama." Lidé přímo strnuli nad tak rozumnou úvahou. Nedodělaný zaznamenal jejich mlčení a pokračoval: "Podle mě nebude mít do pěti let nikdo větší dobytče, než slepici. Komu by se taky chtělo starat se o krávu, když se telí, a pak dát tele sousedovi? Však on se ani tenhle dobytek nedožije vysokého věku a zdechne. Tuhle Peťkovi chcípne můj klusák jako první. Ten člověk přeci jaktěživ neviděl koně a kromě udidla nemá ani co mu dát do huby. A teď mě utěš, Fjodore Michalyči jenom mi neměj moje slova za zlý." Jsou mezi námi lidé, kteří věří, že komunismus, ve své ideální, panenské, neposkvrněné, Marxem a dalšími intelektuálními mrzáky vybájené podobě, může fungovat. Je to pochopitelně nesmysl, to události dvacátého století nezpochybnitelně ukázaly. Těch zhruba sto milionů mrtvých, obětí cesty do ráje jménem komunismus, tam nikdy nedošlo. Proto mě neustále zaráží, že se objevují nové a nové pokusy, noví a noví idealisté, kteří přes všechny ty hrůzy stále věří. Měli by si přečíst tuto monumentální knihu, i když, obávám se, že by to k rozehnání mlhy jejich ideologické zaslepenosti nijak nepomohlo. Kniha začíná poněkud depresivně, typickou lidskou tragédií života chudáků Sovětského svazu, trýznivou chudobou, depresí, smutkem, očekáváním hladomoru, přesto se po několika stranách rozjíždí příběh, od kterého se nejde odtrhnout. Autor seznamuje čtenáře s postavami, jejichž osudy pak sleduje v celé délce textu. Příběh je jednoduchý, vlastně celkem triviální, přesto je zásadní a ve své hloubce epický. Vlastní příběh komentovat nechci, cokoliv je příliš velký spoiler a kniha rozhodně stojí za to, objevit ji postupně a v celé délce. Vše má význam, vše má smysl a hloubku. Žádná věta či replika není v textu náhodně nebo nadbytečně. Klíčem a jazykem je satira. A Jazyk je to krásný, poetický. Text je vrcholně satirický, místy až absurdní, co odstavec, to perla. Tato literární absurdita je však předobrazem absurdity skutečné. Čtenář si velmi rychle uvědomí, že románové postavy mluví úplně stejně, jako reální idealisté. Stejné plamenné projevy, stejně nesmyslné úvahy. Celou dobu nelze rozhodnout, jestli to myslí vážně, nebo ne. Kniha ukazuje komunismus jako cíl běhu dějin, konec dějin, dál už to nejde, vše bylo objeveno. A zároveň ukazuje, že komunismus nefunguje ani teoreticky, ani prakticky. Tuhle mantru by si měl opakovat kdokoliv, kdo, byť jen okrajově, koketuje s myšlenkami Marxe, Lenina, a dalších intelektuálních trosek. Autorův pokus toto dokázat lze považovat za cokoliv jen ne naivní a absurdní, jakkoliv k tomu text mnohdy směřuje, a jakkoliv ani zdaleka nepokrývá všechny důvody, všechny zákoutí lidské mysli a lidského chování, stavějící se inherentně proti kolektivistickému způsobu žití. Ve skutečnosti je to pokus velmi hluboký a promyšlený, dotýkající se samotné podstaty člověka a lidství. Ve své jednoduchosti doslova vyráží dech, zejména závěrečná část příběhu je nesmírně silná. Ve vydání z roku 2022 je součástí textu též detailní komentář a důkladný rozbor díla, doporučuji nevynechat. Kromě toho, že je velmi čtivý, poskytuje další detaily, osvětluje motivy, komentuje život Platonova a jeho dobu, jeho trable s vydáním, respektive s cenzurou. Aby taky ne, kniha jednoznačně odhaluje nesmyslnost zrůdného sovětského, a potažmo jakéhokoliv socialistického a komunistického zřízení. Režimní cenzoři nemohli připustit, aby se tyto myšlenky, a zejména otázky, které vzbuzují, rozšířili mezi masy. Na závěr si dovolím citaci právě z doslovu, která se neztratí ani v dnešní době. Zároveň děkuji vydavateli za nové vydání a doporučuji všem. "Socialistický realismus měl pravdivě zobrazovat socialistickou skutečnost. Zde však pravdivě znamená "ideově správně", tj. "tak jak by skutečnost vypadat měla". Cílem bylo zobrazit jakýsi vzor, ještě předtím, než tak bude skutečnost vypadat doopravdy, a především proto, aby tak jednou vypadala. Stručně řečeno: realisticky popisovat to co není."“... celý text
— thorir