Čevengur přehled
Andrej Platonov (p)
Hrůzný román Andreje Platonova známý pod tajemným názvem Čevengur, vznikal v letech 1926–1929. Historicky zahrnuje období předrevoluční, dále éru válečného komunismu a nakonec dobu NEPu. Lze ho vnímat jako předehru „kolektivizačního“ hororu Jáma. Román v sobě soustřeďuje dvě navzájem nesounáležité tendence: utopické a dystopické. Mnohé motivy Čevenguru připomínají scény z evangelia, jiné jako by vypadly z obžalovacích spisů norimberského procesu.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Čevengur. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (13)
Jedna z těch knih, u nichž dnešní čtenář zná z dobového a místního kontextu příliš málo, a tak si často není jistý, kudy vedou švy mezi realismem a fantasmagorií. Jsem proto rád, že jsem asi v půlce románu dočasně přesedlal na dlouhý a zasvěcený doslov Bruna Solaříka (v novém vydání, Dauphin 2022). Ukazuje se v něm, že snové je tu mnohdy pospojování prvků, pro většinu z nich se ale najde reálný dobový předobraz. Dobré je pak vědět, že románový svět Čevenguru je sice přehledně uveden předrevoluční dobou, kdy hlavní postava Saša Dvanov prožívá dětství, ve své hlavní části ale přeskočí do časově nerozlišené směsice odlišných období sovětského Ruska: doby končící 1. světové války, občanské války „rudých“ s „bílými“, vítězného bolševického teroru a dočasného uvolnění v podobě „Nové ekonomické politiky“. Tato chronologická směs je částečně fantasmagorická, částečně ji lze vysvětlit odlehlostí míst, kde na sebe postavy berou úkol komunistického budování a kam nové zprávy docházejí zřídka.
K tomu nejpůsobivějšímu v celém románu pro mě patří vykreslení informačního a vzdělanostního vakua, ve kterém se bolševický projekt totálního přebudování společnosti odehrává. Většina postav se k němu aktivně hlásí a lze u nich zároveň tušit jakési solidní lidské jádro, nikdo tu ale není revolucionář s alespoň rámcově ucelenou myšlenkovou základnou. Takovou nejspíš bolševismus podle náročnějších měřítek vůbec nepokytuje, ale i kdyby snad ano, postavy Čevenguru si jen vyměňují náhodně zaslechnuté teze a náhodně, z malicherných podnětů a zároveň se vší razancí je pak aplikují ve svém okolí. Žijí v pevném přesvědčení, že zhmotňují a urychlují dějinnou pravdu; v nesmírném spolehnutí na sílu slov, pokud jen pocházejí od některé vrcholné autority (především od bdícího Lenina v Kremlu). V nezlomné jistotě, že síle komunistické myšlenky se zákonitě podřídí svět, od kosmického po vesnický. Máme-li už ten komunismus a já mám hlad, neměla by slepice přiběhnout pod kudlu sama?, zamýšlí se místní revolucionář. Zčásti je to snad parodie, ale zčásti určitě zachycení toho, jak nepředstavitelně mohla rudá propaganda ve své době zválcovat ruské nižší vrstvy, nedotčené evropskou vzdělaností.
Začátek románu, představující nám Dvanovovo nuzné vesnické dětství, je vtahující a drtivou ukázkou toho, jak málo může vážit lidský život za podmínek brutální nouze, jak odevzdaný může být sám jeho nositel, zvláště ten dětský, pro něhož jde o jedinou známou realitu. Scény dětí nuceně opouštějících bezpečí rodiny trhají srdce. Taková tematika se ale najde i v mnoha jiných knihách. Co je dnes na Čevenguru v nejhlubším plánu temné a znepokojivé, je provázání díla s dalším konáním jeho autora, jak ho v doslovu popisuje Solařík. Zároveň jsou podmínky předrevolučního Ruska tím, o čem bychom měli mít aspoň rámcové tušení, pokud se pokoušíme o něco tak nejistého, jako je etické hodnocení dějů s odstupem celého století.
Platonov z doby Čevenguru a z doby pozdější evidentně nebyl dost bolševikem pro sovětský vládnoucí režim, jeho postoj je ale těžko stravitelný i pro osvícensko-humanistickou tradici. Pravda, od svých bolševických hrdinů, slepých střelců a donkichotů Dvanova, Kopjonkina a Čepurného, autor zaujímá jasný odstup, nechává je stíhat neklidnými sny, jejich aktivitu nasvěcuje jako grotesku a projekt totálního přeorání světa podává jako zřetelně pomýlený. Zčásti je asi román kronikou jeho vlastních omylů. Jenže kolik času stačí k překonání omylů a vin? Pět nebo sedm let před Čevengurem patřil prý Platonov ještě k mladistvým bolševickým sekerníkům, revolučnějším než Lenin se Stalinem, k žurnalistům reprodukujícím genocidní výzvy Dzeržinského a dalších k fyzické likvidaci celých společenských tříd. Vraždění a vyhánění „buržoazních elementů“ je skutečně v románu zobrazeno, sice stručně, ale otevřeně. A děje se jednoznačně na zodpovědnost bolševických „hrdinů“.
Tyto pasáže jsou z celého románu interpretačně asi nejtěžší. Jejich stručnost není cudným přiblížením se k traumatizujícím historickým dějům, jaká známe z novějších literárních děl. Ale není ani pokusem se tématu vyhnout. Zároveň jejich explicitnost není přiznáním viny, Platonov si tu nesype hlavu popelem. K jeho spisovatelské cti patří nevyhýbat se podstatnému, zároveň je ale stále natolik bolševikem, že si zřejmě vůbec nemyslí, že je co skrývat. Byli jsme, hoši, s tou revolucí a rudým terorem moc hrr, je nám z toho všeho trochu smutno, ale nejspíš to tak přece jen muselo být... Pokání se nekoná, po zlikvidovaných buržujích není nikomu smutno. A kolem těchto míst, pro nás šokujících, se netočí ani Solaříkem zmiňované dobové kritiky nevydaného románu; revoluční násilí je pro tuto autorskou generaci samozřejmost, ideologické spory se vedou jinde.
Právě tohle je dnes to děsivé na jinak velmi humánním a empatickém románu: Svědomitý Piusa se svým oddílem čekistů osobně střílí sedláky do hlavy; autor to registruje, ale nemůže to odsoudit přímo ani přeneseně, popřel by tím sám sebe. Možná že i k téhle znepokojivosti míří Petr Koubský, jeden z nejlepších novinářů dneška, když Čevengur doporučuje jako jednu z předních beletristických knih k přečtení.
Zdá se mi, že většina komentujících zde ji přečetla zkrátka jako sžíravou antiutopii demaskující veškeré komunistické snahy, jenže on to není ani Orwell, ani ruský autor, který by něco satiricky analyzoval v relativním bezpečí emigrace. Platonov se komunistického podniku celou dobu se vší vážností účastnil a své psaní (jakož i práci melioračního inženýra) považoval za příspěvek k němu. V chápání Čevenguru mi to přijde důležité. Na pouhém výsměchu komunistickým představám by nic znepokojivého nebylo, takové čtení by dnes naopak bylo ideologicky zcela pohodlné, jenže on to tak úplně výsměch není.
V předloňském vydání románu z Dauphinu zůstala řada překlepů. Jsou zbytečné, ačkoliv je jasné, že vydávat takto zásadní knihy s vyhlídkou na pouhé vyšší stovky čtenářů není nakladatelsky žádný med.
Knihu jsem přečetl střídavě s otevřenou pusou a se skřípajícími zuby, místy až s odporem (který současná šílená ruská agrese jen prohlubovala). Silný katarzní prožitek. Až s odstupem pár dní a přečteným doslovem mi plněji dochází, jak brilantní, trefná a důsledná antiutopie to je, nejen proti komunismu, ale proti jakýmkoliv ideologiím, které zároveň potlačují reflexi reality, a minimálně v tomto smyslu je kniha velmi současná.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Ocenění knihy (1)
1995 -
Cena Josefa Jungmanna
Kniha Čevengur v seznamech
v Přečtených | 51x |
ve Čtenářské výzvě | 3x |
v Doporučených | 10x |
v Knihotéce | 33x |
v Chystám se číst | 69x |
v Chci si koupit | 24x |
v dalších seznamech | 1x |
Štítky knihy
Rusko 20. století ruská literatura komunismus ruská revoluce oběti komunismu Cena Josefa Jungmanna ruská občanská válka (1918-1921) ruské rományAutorovy další knížky
1995 | Čevengur |
1969 | Finist – jasný sokol |
1966 | Co nám jde k duhu |
1982 | Dcery pouště |
1967 | Džan |
Velmi těžké čtení. Byť jde o utopili věřím, že autor věrně zaznamenal skutečnou ruskou bezútěšnost.