Chci, abys byl

24.03.2022

Kniha pro ty, kteří odpovídají na otázku: věříš v Boha? – Nevím.

Protože i Halík se k proudu nevímistů hlásí.

Halík mi ukázal několik cest, nastínil odpovědi. Čtivá nauka plná referencí.

05.10.2021

Kniha, zajímavá svým názvem i obsahem. Autor upozorňuje, že nejdůležitější v životě je láska - láska K Bohu a v něm k člověku. V jedné kapitole knihy vysvětluje citát: Strach nemá v lásce místo. - Strach nemusíme mít, pokud žijeme s Bohem. Ale pro náš život s Bohem je třeba bázeň před Ním a úcta. To je na místě. Bůh nás přesahuje a v lásce nám vychází vstříc a říká: Chci, abys byl. Abys byl věčně - na tom záleží dnes, každý den. To nás má vést k vděčnosti a lásce k lidem, kterou se osvědčuje naše láska k Bohu. Kniha vede k zamyšlení a burcuje k jednání.

20.10.2020

Ať už je člověk sympatizující či ne s panem Halíkem ( a jeho dílo mu sedne či ne), jedno je jisté - nutí čtenáře samotné psát rozsáhlé eseje na daná témata, a to je úžasné.
Kniha, která Vám nedá spát, a máte potřebu polemizovat, přemýšlet a vyjadřovat se dále písemně, je prostě dar. Viz všechny komentáře na DK na téma "Halík".

To se Vám u severské detektivky nestane :-)

16.06.2019

Má to se mnou Tomáš Halík těžké. Nejdřív ho někteří moji učitelé u mě pomluvili - což by až tak nevadilo, dokážu být mistryně paradoxních reakcí. Pak jsem z jeho promluv, které se ke mně donesly, získala pocit, že nejsem člověk, kterého by chtěl oslovit. A když jsem s ním nakonec učinila první ucelenější zkušenost, a to zkušenost osobní, nedopadlo to kdovíjak dobře. Byla jsem součástí publika, kterému bylo dáno jemně najevo, že je trochu... no, pod obvyklou úroveň (ano, nejednalo se o shromáždění intelektuálů či aspirujících filosofů, ale jiní přednášející k nám přistupovali s mnohem větší péčí).
Aby toho nebylo málo, je tu další překážka: Tomáš Halík, zdá se mi, je člověk, který se s lehkostí rybky ve vodě pohybuje ve světě abstrakcí, vizí a možností. Já žiju ve světě zkušeností, smyslových vjemů (čímž míním smysly vnější, ale možná ještě víc ty vnitřní) a praktických činností. Probírat se tak odlišným myšlením je pro mě podobně náročné jako plavat v medu.

Ale teď nám ve farnosti zbylo pár knižních paběrků "za dobrovolný příspěvek" a já si řekla, že už jsem snad dost velká holka, abych si od toho Halíka konečně něco přečetla.

Výsledek je poměrně jednoznačný - nejsem cílová skupina.

Nedávno tu na DK běžela diskuse, proč někteří uživatelé do svých komentářů toto oznámení - "nejsem cílová skupina" - píšou. Hodlám být dostatečně konkrétní. Nemám pocit, že jsem Halíkova cílová skupina, protože mě nedrtí ty obtíže a ta prázdná místa, na něž on svým myšlením a texty reaguje. Ne že bych neměla problémy a otázky - ale ty, které mě znepokojují nejvíc, jsou jiné povahy. Jako by vojenský kaplan, zvyklý jednat s lidmi v permanentním stresu a ohrožení života, vykořeněnými, oddělenými od nejbližších, náhle dostal do péče babičku, která si celý život v klidu zahradničí. Ne že by jí nemohl prospět, ne že by nebylo možné porozumění - ale není možné spusit obvyklou písničku.
Možná by se dalo říct, že nejsem běžný "moderní člověk". Nejsem hledající katolička ve smyslu člověka experimentujícího na všechny strany a znepokojeně přecitlivělého, pokud jde o to si něco myslet nebo snad, nedej Bože, říkat nahlas. Neadoruju slovíčko "nevím". Říkám se svatým Pavlem: "Vím, komu jsem uvěřila". Jsem v pozici ženy, která si zvolila manžela a žije sním. Ano, bezpochyby o něm mnohé VÍ. A ano, přesto pro ni on zůstává - a to se pohybujeme jen na mezilidské rovině - tajemstvím, protože každá osoba je tajemstvím, tvoří svébytný a pro druhého nikdy plně dosažitelný svět (kterého dosahujeme láskou a toutéž láskou ho v tomtéž okamžiku před sebou chráníme a ponecháváme mu jeho tajemství a autonomii). Není konec otázkám, hledání, poznávání. Ale je to jiné hledání a jiné poznávání než u ženy, která se nezavázala.

Jsem ale katolička, která nad svou vírou přemýšlí. Která se teologií a filosofií zabývá - natolik, nakolik to pomáhá lépe žít a lépe se modlit. A z této pozice musím říct, že v knize není napsáno téměř nic nového ani překvapivého. Mnohé autorem předestřené považuji dokonce za úplně samozřejmou součást svého duchovního portfolia. (Když výslovně uvádí jako překvapující tvrzení to, že Boha ani tak nezajímá, zda v něj věříme, jako zda ho milujeme, musím se divit, koho to má jako překvapovat. To je přece staré, ne? Tento lid ctí mě ústy, ale jeho srdce je ode mě daleko.) Hojně cituje, hojně se zabývá myšlenkami jiných lidí, z nichž tu podstatnější polovinu znám docela dobře. Zejména o to, co v jednom místě nazývá "filosofií dialogu", se na své neintelektuální poměry až intenzivně zajímám. (Nesporný přínos této knihy: zjistila jsem, že spousta věcí, nad nimiž přemýšlím, má nějaký svůj odborný název :o))
Svědectvím mi může být list s výpisky - je téměř prázdný, pár jmen a dva výstižné slovní obraty. Naproti tomu někteří z pánů, které Halík cituje, např. Joseph Ratzinger, C. S. Lewis, Gabriel Marcel, plní moje šuplíky stohy poznámkových papírů.

Zatímco to, co Tomáš Halík říká, bylo pro mě z většiny jen souhrnné opáčko (a já tedy vím, že nadále mohu nečíst jeho knihy a zůstat u své obvyklé duševní potravy), zajímavé bylo to, co neříká. Nebo jak to neříká. Četla jsem ve stejný den knihu Jane Austenové a živě se mi Halíkovo psaní propojilo s neobyčejně obratnými dialogy, které vedou autorčiny hrdinky, když se při zachování veškeré zdvořilosti, veselosti a společenské hovornosti snaží mladíkovi zabránit ve vyznání lásky. To je přímo vrchol řečnické ekvilibristiky! Je vidět, čeho se Tomáš Halík bojí. Když vyznává, co by z teologie zachraňoval, je to vidět ještě lépe. Zachránil by negativní teologii a tečka. Aby měl v ruce stopku proti těm, kdo chtějí s přílišnou samozřejmostí říkat "toto je Bůh". Já bych zachraňovala Akvinského příklon k realitě, schopnost rozumu poznávat realitu. Abych měla v ruce stopku proti těm, kdo říkají "každý máme svou pravdu, společná platforma je iluze". Tomáš Halík se bojí, že budeme mluvit příliš, řekneme příliš mnoho a zúžíme tím druhým cestu, zavřeme dveře, které měly zůstat otevřené. Já se bojím, že budeme mluvit příliš málo a od svých bližních budeme odvracet tvář se slovy "promiň, ale nemám nic, co bych ti mohl dát, nemohu pro tebe nic udělat".

30.03.2019

Někde v rozhovoru autor uvedl,že kritici mu vyčítají neortodoxní názory.Ale on tvrdí,že má ortodoxní názory ,pouze na ně neortodoxně pohlíží.I tom tato kniha je.Také o otázkách víry,smrti,sekularizace, a hlavně o lásce ,jak lidské ,tak Boží.Provokuje k přemýšlení,povzbuzuje,ale také vážně varuje,jako např:
"Život není jen dar,ale také úkol.A předání života,který nám byl darován jako příležitost a svěřen jako úkol , v okamžiku smrti,je-nábožensky chápáno-jakýmsi hlášením o "splnění úkolu",hodinou pravdy o tom,do jaké míry jsme naplnili či promarnili dané příležitosti.Nechuť k tomuto náboženskému chápání smrti si možná jen vypomáhá argumenty se zbrojnice materialisticky interpretované vědy,ve skutečnosti však spíše vychází z úzkosti,kterou budí představa o nutnosti vydat počet před nepodplatitelným a neovlivnitelným Soudcem.Jak útěšnou dávkou opia je proti tomu ateistický názor,že smrtí všechno končí! "
str. 248

08.05.2018

„Možná dějinné chvíle, kdy se o Bohu ve veřejném a akademickém prostoru zdvořile či lhostejně mlčí, jsou i pro teologa vzácnou příležitostí odčinit zbožnou upovídanost předchozí doby a vrátit se k tomu, co svatý učitel víry Tomáš Akvinský zdůrazňoval na počátku svých filozoficko-teologických zkoumání: Bůh není ‚evidentní‘, my sami ze sebe nevíme, co či kdo Bůh je. Nebojme se závrati při pohledu do hloubky Neznámého. Nebojme se pokorného přiznání ‚nevíme‘ - to přece není konec, nýbrž vždy nový začátek nekončící cesty.“

Hned v úvodu své knihy Tomáš Halík píše, že jeho kniha není určena těm, kteří jsou přesvědčeni, že znají odpovědi na to, kdo přesně je Bůh a jaká je role věřícího člověka. Pro nás ostatní ale nabízí spoustu dobrých otázek, spoustu zajímavých postřehů – někdy z neočekávaných úhlů pohledu. Nepůsobí přitom křečovitě, ani to nevypadá, že by se jen snažil prvoplánové šokovat. A nesnaží se nás přesvědčit, že jen jeho pohled je správný. Toho si vážím.
Tematicky se otec Halík dotýká problémů současného světa a postavení křesťana v něm. Není sentimentální ani zahleděný do vlastní komunity, neživí v nás iluzi, že ještě někdy bude katolická církev tak vlivná, jako byla v době před osvícenectvím. Spíš se snaží vybrat v kontaktu s realitou to, co je opravdu nutné zachovat a na čem naopak není nutné trvat v rámci nezbytně nutného zapojení křesťanů do celospolečenské snahy o vybudování snesitelnější současnosti. A obhajuje nutnost spolupráce lidí s různým pohledem na víru. To se mi zdá rozumné – pokud se plavím na potápějící se lodi a na správnou manipulaci se záchranným člunem si nevystačím sám, pak bych asi neměl lustrovat člověka, který má stejný zájem o záchranu jako já, jen vychází z jiných světonázorových východisek.

Pro mě byla kniha užitečná, „náhodou“ se ke mně dostala v době, kdy si pro sebe řeším nějaké nejistoty a „náhodou“ se dotýká témat, které jsou pro mne důležitá. Konkrétních odpovědí jsem se sice nedočkal, ale to jsem ani nečekal. Už jen vědomí, že nejsem na světě sám, koho něco podobného trápí… A tak mě to povzbudilo v tom, věci nevzdávat, nenechat se odradit dílčím nepochopením a snažit se dál hledat své místo.

Láska. To je dobré téma pro knihu, která má ambice vykročit z křesťanského světa, protože tohle téma chápeme všichni, ať už jsme křesťané anebo se pokoušíme dělat svět lepším z pohledu jiné víry nebo sekulárního humanismu (tedy jsme, slovy otce Heryána, „nevědomí následovníci Krista“). Zde můžeme nalézt shodu, ze které třeba bude možné vyjít k hlubšímu porozumění těch druhých (což není to samé jako souhlas každého s každým). A třeba na téhle definici lásky by se mohli shodnout všichni nesobečtí lidé, ne?
„V lásce otevírám milovanému člověku v sobě bezpečný prostor, v němž může teprve být plně a svobodně sám sebou. Nemusí se přede mnou stylizovat, nemusí si na nic hrát a nemusí si mou lásku neustále zasluhovat svými výkony. A ještě více: teprve v tomto bezpečném prostoru lásky se člověk může stávat tím, kým dosud jen potenciálně byl. Teprve nyní může uskutečnit své nejlepší možnosti, které by bez lásky zakrněly, uschly, zadusily se v samém zárodku.“

26.12.2017

Miluju Halíkův styl uvažování, takové ty nečekané pohledy na věc, které velmi často pramení z filozofie. Chci, abys byl - celou dobu jsem měla představu, že to bude pouze o tom, že Bůh, chce, abychom byli, proto nás stvořil. Halík to ale otáčí přesně obráceně: chceš, aby Bůh byl? I když v něj nevěříš...a možná právě i když v něj věříš..
Za mě je tohle jednoznačně nejlepší a nehlubší Halíkovo dílo a rozhodně jsem jej nečetla naposledy.

03.05.2017

Halík má veľa dobrých úvah, ktoré sa mi páčia ale neviem sa zbaviť pocitu že sa priveľmi snaží spojiť kresťanstvo s niektorými sekulárnymi filozofiami. Častokrát ma jeho štýl privádza do rozpakov. Jeho postoj k ateistom a inovercom často vyznieva naivne. Nedá sa hrať za všetky strany - aj za kresťanov, za ateistov, za budhistov alebo za moslimov. A to neraz Halík robí - podla mojho názoru

17.04.2016

Oproti jiným Halíkovým knihám působí tato poněkud roztříštěně. Halík se v ní snaží spojovat spoustu postřehů ze současné společnosti, předchozích knih a dovést to do celkového souladu. Bohužel tato snaha vytváří problém neustálého zmiňování věcí, jejich spojení a přechodu k dalším.

Osobně tedy cítím v momentech syntézy chybí, přesvědčení o daných věcech (zřejmě způsobeno tím, že jsem nečetl všechny jeho knihy, ze kterých především čerpá).

Kniha je ovšem velmi silná v rozlišování světových věr, obzvláště těch, které jsou natolik nové, že je ještě nepovažujeme za víry (resp. jsou jistými substitucemi) a snaží se je nějakým způsobem kriticky promyslet a vztáhnout k již existujícím systémům. Tráví hodně času rozebíráním post postmoderny a post sekularismu a snaží se mu nastavit zrcadlo, které současný multikulturalismus poněkud postrádá.

09.11.2013

Trosku tezsi cteni, na rozdil od jinych Halikovych knih, ale i tak to patri mezi jedinou teologickou literaturu, kterou dokazu cist.

09.05.2013

O tématu lásky lze snadno napsat rozsáhlé, ale často kýčovité a povrchní statě. Tomáš Halík však k němu opět přistoupil s krásnou filozofickou hloubkou, která při každém slově nutí k zamyšlení a sebereflexi, a s u něj klasickou nadějí (a láskou), která je cítit snad z každé stránky knihy. V knize je v mnoha pohledech představen význam nesobecké obětavé lásky (ke všem lidem, včetně nepřátel, obsahující zkušenost hlubokého odpuštění a smíření, mezi národy, v křesťanství i v mezináboženském dialogu, ve vztahu ke světu...) jako nejhlubšího jádra lidství... "V lásce jsme nejvíce sami sebou. V lásce jsme lidští, nejvíce lidští." ...a naopak varuje před zhoubou sobecké majetnické žádostivé sebelásky zbožťující vlastní já, materiální a povrchní stránky života, ideologie (a zideologizované náboženství) či vlastní národ, která však vede ke zničení okolí a následně i sebe sama ve chvíli rozbourání iluzí, na kterých je postavena. Její prázdnota je dána tím, že nikdy nemůže dát to, co nabízí hluboká láska... prostor druhému a zájem o něj. "V tomto bezpečném prostoru lásky se člověk může stávat tím, kým dosud jen potenciálně byl." Láska v mnohém navazuje na víru a na naději... láska nemůže existovat bez (kritické) důvěry/víry v člověka a bez naděje, která dává možnost překonávat i hluboké krize... ty autor považuje za ryze pozitivní proces s velkým potenciálem. "Krize nejsou signálem k rezignaci, dokonce ani ne k pasivnímu "přetrpění", nýbrž výzvou k tvořivé reakci, nabídkou sestoupit hlouběji." Tím autor také představuje významnou roli lásky v křesťanství... "Končí novověká podoba náboženství; nekončí však víra, naděje a láska." V případě přetrvání a prohloubení této lásky k člověku považuje Tomáš Halík konec bezobsažného dogmatického náboženství bez lásky za ryze pozitivní proces naplňující samotné jádro křesťanství. To jádro, které představuje křesťanství ne jako poslušnou slepou víru v často banálního boha vyjadřovanou pouze "nablýskanými" ceremoniály a povrchními gesty (často doplněnou o sebelásku kolektivní i individuální), ale především jako obětavou lásku k člověku (kde víra představuje spíše neustávající přemýšlení nad tajemstvím tichého neznámého Boha přesahujícího vše myslitelné)... a to mě na křesťanství asi nikdy nepřestane fascinovat. "Je třeba se ptát po hloubce, zajíždět na hlubinu. Je tu jen tento svět - ale je tu (před námi, okolo nás i v nás) i se svou hloubkou, se svou mnohoznačností, se svými paradoxy. Je otevřen mnoha způsobům interpretace a našeho života v něm: buď můžeme hledat jeho hloubku, nebo zůstat na povrchu."