Vzdáleným nablízku – Vášeň a trpělivost v setkání víry s nevírou přehled

25.03.2019

„Naše otevřenost vůči druhým je naší otevřeností vůči Bohu, protože Bůh se skrze Krista solidarizuje s jinými, - a naše otevřenost vůči Bohu a bližním je Boží otevřeností vůči nám a světu, protože Bůh skrze Krista (skrze Tajemství Vtělení) solidarizuje s námi a chce být přítomen ve světě skrze naše svědectví lásky.“

Moc se mi líbí ústřední myšlenka této knihy – tedy že náboženské hledání je ze své podstaty nekončící proces, že v hledání z principu nejde dojít k cíli v tom smyslu, v jakém na konci detektivního románu dojdeme k rozluštění záhady. Je mi tenhle postoj vlastní, intuitivně mu rozumím. A souhlasím také s tím, že uvědomění si významu vlastního hledání by nás mělo vést k respektu k jiným cestám jiných lidí. Bez ohledu na to, jak moc velkou chuť nevěřícně kroutit hlavou často při setkání s odlišně hledajícími máme.

Organizovaní věřící a sekulární humanisté jsou dvě skupiny, které na sebe nahlížejí s jakousi automatickou podezíravostí. Mají k tomu jistě mnoho důvodů. Přesto by pro obě strany byla vzájemná otevřenost a důvěra užitečná, mají si navzájem co nabídnout a – přestože se to na první pohled nezdá – mohou si být posilou i povzbuzením. Pro křesťany je zde navíc jeden významný důvod k vykročení přes barikády historické averze: pokud to myslíme vážně s následováním Krista, nesmíme zapomenout na to, že On nezapomínal na nikoho, že pro Něj nebyl nikdo příliš daleko. Postoj „ateisti nás nezajímají, dobře jim tak, nevyslyšeli dobrou zvěst, no tak holt půjdou do pekla“ nesvědčí – podle mého názoru – o pochopení poselství evangelií.

Tomáš Halík je vzdělaný teolog s darem podávat složitá témata srozumitelně – bez toho, aby bagatelizoval nebo podával věci jednostranně. Dokáže vhodně citovat církevní autority i přesvědčivě vyvozovat závěry. Bylo pro mne zkrátka velkou radostí s ním prozkoumávat historii i analyzovat tu současnou, často velmi nezřetelnou, hranici mezi těmi, kteří jsou v církvi vevnitř a vně. Vidět, kolik inspirativních pohybů z tohoto prostoru může vzejít. (Možná paradoxně: militantně sebejistí věřící a militantně sebejistí ateisté se zabaví spory mezi sebou a tolerantní části obou skupin mohou být „tvůrci pokoje“)

Zvláštní radost jsem měl ze stránek, které byly věnovány svaté Terezii z Lisieux, světici, ke které mám osobní vztah – otec Halík (Který se zde přiznává, že má Terezčinu fotku trvale na svém psacím stole. To bych teda opravdu nečekal! :-) zde upozorňuje právě na ten aspekt z jejího myšlenkové odkazu, které i mně přišel důležitý, na bratrskou pozornost vůči těm, kteří věří jinak nebo nevěří vůbec.
A úplně největší radost jsem měl z toho, že se na Tomáši Halíkovi ukazuje, že je možné být vstřícný k jiným postojům a zůstat přitom nezpochybnitelně oddaným věřícím – v knize jsem nenašel nic, na čem by šlo doložit, že se Halík odklání do katolicismu, nebo dokonce křesťanství obecně (názory toto tvrdící jdou zřejmě na vrub nedorozumění nebo nepozorného čtení).

„Věřím, že víra ve vzkříšení a ochota křesťanů dosvědčit přítomnost a životnost Krista čerpají svou sílu z událostí Vzkříšení, a ne pouze z inspirativní síly nějakého mytologického obrazu. Věřím, že přítomnost Vzkříšeného v našem světě je podstatně reálnější než přítomnost ‚velkých zemřelých‘. Dokonce bych to vyjádřil tak, že reálnost Vzkříšení mne nutí revidovat mé dosavadní příliš úzké chápání reality, prolamuje horizont světa mé zkušenosti do hloubky bezedného tajemství. A nejen mé chápaní reality, nýbrž sama realita mého života, sám můj život tím dostává novou hloubku a nový smysl – a tento smysl je už přítomen v mém životě, i když ho dosud fakticky nepřetvořil, je zde přinejmenším jako oslovení, jako pozvání na hloubku, které mohu přijmout či odmítnout.“