Deníky 1933—1941

21.08.2019

O 2. světové válce a koncentračních táborech byly napsány tisíce knih a fakta, která se jich týkají, jsou všeobecně známá. Život v hitlerovském Německu před válkou a situace „privilegovaných“ Židů určených k likvidaci až v pozdější fázi konečného řešení logicky v porovnání s výčty mrtvých na všech stranách nejsou pro většinu lidí tak poutavé. Díky tomu, že ta méně dramatická část dějin není tak známá, nabízí ale jiný pohled na Třetí říši.

Dva svazky Klempererových deníků, psané nejpozději od počátku války s úmyslem vydat je později tiskem, zaznamenat proměny všednodennosti k pozdějšímu zkoumání, navíc psané vzdělancem humanistické tradice, se místy blíží poučené historiografii. Nedá se říct, že by to bylo „strhující“ nebo „čtivé“ , ale rozhodně mimořádně zajímavé a v lecčem objevné.

Zpětně vnímám, že ve mně absurdní podmínky a tristní ekonomická situace po roce 1942 přehlušují popis plíživého utužování totality ve 30. letech, a je to škoda. Nejapné zákony (směrnice o tvaru střech – ploché jsou cizí německému duchu, povolené jsou pouze sedlové) vznikaly už v polovině 30. let. Na druhou stranu obrázky hajlujících davů odpovídají realitě stejně jako komunistické týdeníky se záběry rozesmátých družstevních zemědělců odpovídají realitě našich 50. let. K Židům se slušný člověk chová slušně, na režim se všeobecně nadává, ale všichni se bojí všemocné strany a gestapa, takže si své názory nechávají pro sebe. Navíc myšlenka je v základu dobrá, jen pár fanatiků to přehání a dobrý Vůdce o tom bohužel neví, jinak by zakročil. Historka ze státního vězení, jehož zaměstnanci se všemožně snaží dávat najevo, že nemají nic společného s gestapem a zvou propouštěného Žida, aby se zase nechal chytit bez hvězdy na kabátě, že se ve vězení nají líp než doma (aniž tuší, že za recidivu je koncentrák), je nikoliv výjimečná, naopak až do prvních let války spíš symptomatická.

Zhoršování podmínek i privilegovaných Židů s postupem času je jednak zoufalé – v jak malém prostoru, s jak nízkými příděly potravy při těžké fyzické práci, v neustálém strachu z gestapa a transportů ještě dokáže člověk přežít a udržet si vůli co nejvýstižněji psát, jednak paradoxně plné nudy, nekonečných hodin promarněných ve frontách, v monotónním zaměstnání. K tomu zaznamenávání stále častějších projevů dětské agresivity, stačí pár let propagandistické výchovy, aby přebilo i nesouhlasící rodinu.

V celku je to 1260 stran vypovídajících dost podrobně o tom, jak skutečně žilo hitlerovské Německo, nikoliv jen jeho prominenti nebo armáda.

04.03.2016

Oba díly téhle knihy jsou četbou skutečně mimořádnou. Čas na mnoha stech stránkách plyne jen pozvolna a díky tomu si člověk lépe uvědomuje ono postupné, pomalé ale neustálé propadávání se do stále větší a větší tmy hrůzy a beznaděje. Den za dnem, týden za týdnem, sledujeme narůstající nejistotu a strach, sledujeme vzrůstající nenávist vůči židům, uvědomujeme si všechna ta omezení pro ně, omezení, která jsou stále drastičtější a drastičtější. A čas plyne - pomalu, ale neúprosně a my jsme svědky, jak autorovi přátelé a spolubydlící mizí v transportech a nidko neví dne ani hodiny, kdy bude následovat i on. A to vše za naprostého nedostatku slušného jídla, za mrazů, kdy není čím topit...Autor i jeho žena nakonec, jakoby zázrakem, přežívají...
A jsem rád, že pan Klemperer o téhle velice ostudné části německých dějin podal své svědectví.