Chobotnica
Frank Norris
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346140/mid_chobotnica-IOI-346140.jpg
4
8
8
Norrisov román Chobotnica je prvým veľkým románom spoločenského protestu v Amerike, je miľníkom v modernom realizme, významným dielom zaostreným kriticky na metódy trustov. Námet Chobotnice si autor vybral podľa skutočných udalostí, ku ktorým došlo roku 1878 v Mussel Sloigh v Kalifornii. Ale prípad kalifornských farmárov a ich márneho boja so železničným trustom nie je ojedinelý; farmári sa proti železničným spoločnostiam organizovali už od roku 1860. Chobotnica - výrazný symbol netvora, čo svojimi nespočetnými chápadliami vysáva životodarnú krv zeme, stáva sa symbolom kapitalizmu. Norris v románe realisticky zobrazuje spoločenské zlo a usiluje sa zároveň odhaliť aj jeho korene. Udalosti v údolí San Joaquine sú len jedným z nespočetných príkladov rozkladného pôsobenia kapitalizmu na život priemerného Američana. Frank Norris ako sedemnásťročný prejavil maliarske nadanie, a tak ho rodičia poslali na štúdia do Paríža. Po niekoľkých mesiacoch si uvedomil, že jeho maliarsky talent nie je výrazný, preto začal študovať francúzsku literatúru. V jeho prozaickom diele sa však maliar nezaprie. Jeho popisy krajiny a osôb sú nezvyčajne podrobné, plastické, farbisté, nechýba im ani len najmenší odtieň. Popisuje akoby maľoval maliar. Niekedy sa stáva, že popisy sú až preťažené detailmi, a Norris dopĺňa scény nielen celým arzenálom vizuálnych vnemov, ale aj čuchových a sluchových. To už nie je iba maliarska metóda; tu je Norris poplatný svojmu literárnemu vzoru - naturalistovi E. Zolovi, od ktorého sa naučil presne vykresliť detaily. Tak vznikajú bohaté, sýte, ba niekedy až presýtené vety. Sýtosť Norrisovho štýlu obsahuje v sebe akúsi spôsobilú mohutnosť, vyjadruje jeho zmysel pre veľkoleposť a majestátnosť. V Chobotnici sa Norrisovi podarilo vykreliť veľkú časť Ameriky. Obyvatelia údolia San Joaquine tvoria bohato rozvrstvený celok, v ktorom nechýba ani len jedna črta, charakteristická pre prostredie a dobu. Veľkosť Norrisovho obrazu ešte väčšmi zvyšujú vydarené davové scény - tancovačka v Anixterovej novej stodole, poľovačka na divé zajace, schôdzka v bonnevilskej opere. Jednotlivé príbehy sa zbiehajú k tragickému vyvrcholeniu - k prestrelke pri Hoovenovom dome. Norrisovi sa podarili jednotlivé dejem spojiť do pevného prekomponovaného celku. Tragický príbeh vopred prehratého boja farmárov so železnicou ustupuje na posledných stránkach Chobotnice radostnému vyvrcholeniupríbehu Vanameeho a Angéle a román sa uzatvára optimistickou vierou v perspektívu života a dobra.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1977 , Tatran (Bratislava)Originální název:
The Octopus, 1930
více info...
Přidat komentář
Místy hodně rozvláčný styl je určen čtenáři, který má čas si četbu vychutnávat, ne tomu, který čeká děj plný akce a nabitý událostmi. Autor napsal tento román v roce 1901, ve svých 31 letech. Je to dílo zajímavé, jde údajně o první americký realistický román. Chobotnice se mi však občas jeví jako přehnaně naivní. Romantická linka je moc pěkná, ale naivita farmářů je až zarážející a jejich způsob jednání, jak je zde líčen, přinejmenším hloupý.
I když má román své nedostatky, rozhodně stojí za přečtení, už jen z toho důvodu, že přináší zajímavý pohled na vztahy farmářů a železničního trustu na konci 19. století. 70% a 4*, 2. 10. 2019.
Kusma dokonale vystihla i můj dojem ,zezačátku jsem byl až znechucen ,ale potom jsem knížku lhtal až do samého konce. Škoda že plánované pokračování nikdy nevzniklo. Postavu indiána sem si velmi oblíbil..
Milé překvapení. Při čtení první kapiloly jsem myslela, že knihu odložím. Pak ale pomalu začínala nabírat spád a od zhruba sté stránky jsem jí přímo hltala. Opravdu vydařená se strhujícím finále (možná i proto ten pomalý rozjezd, aby závěr ještě více zazářil). Jen ten pocit beznaděje ve mě asi dlouho zůstane...
(SPOILER) Knížka z dobročinného bazaru, už asi dva roky se "hřála" v mojí domácí knihovně – párkrát jsem ji otevřela a zase zavřela, přes 400 stránek popsaných velmi hustým a poměrně drobným písmem a dlouhé kapitoly mě opakovaně odrazovaly. Až teď došla na řadu v rámci "redukce" počtu knížek, aby bylo místo na ty nové. A ejhle, nakonec se z Chobotnice vyklubala jedna z těch knih, u nichž mě mrzí, že nemám víc místa – ale nemám, a tak poputuje do knihobudky. Myslím si totiž, že znovu bych ji nečetla, protože si ji budu pamatovat.
Doporučuji čtenářům s dobrou obrazovou představivostí, kteří zároveň dokáží skousnout knihy s delšími popisy krajiny či lidských charakterů a s celkově pomalejším rozjezdem. V takovém případě budete mít totiž pocit, že koukáte na film. Vše je vykresleno nesmírně plasticky. Ze začátku knížky, kde se popisuje kalifornské horko a sucho, bylo horko i mně a dostala jsem žízeň :-). Viděla jsem všechno to obilí, slibující dobrou úrodu, nahlížela na Annixterům statek, kde se vyráběly sýry, prožívala tvůrčí zmatky s Presleyem, ztrátu zaměstnání a novou naději v podobě pěstování chmele s Dykem a přála lásce Hilmy Treeové a Annixtera. Tolik nadějí a tak snadno byly zmařeny!
Ano, farmáři byli možná naivní, což je dost zarážející hlavně u těch, kteří měli dost vysoké vzdělání. Ale dost možná, že nešlo ani tak o naivitu, jako o nejvyšší míru zoufalství. Vždyť se ukázalo, že proti praktikám železničníhu trustu nemají sebemenší šanci uspět zákonnými prostředky (a nakonec jim nepomohla ani snaha uspět pomocí úplatků – neboť kdo platí víc, ten si diktuje podmínky). Bitva u vodního příkopu byla ovšem tragédií, kde sehrálo roli několik nešťastných náhod najednou. A pak už se vše hroutilo jako domeček z karet. Člověk si říká, že už přece všechno to neštěstí musí stačit... a musí být svědkem toho, jak v ulicích San Franciska zemře žena, matka malé holčičky, protože nemá nic k jídlu ani střechu nad hlavou... O kus dál probíhá okázalý večírek některých členů železničního trustu, na jídelníčku s ústřicemi, zcela čerstvým chřestem (paní si ho nechává speciálně posílat vlakem, aby nebyl starší než jeden den, pak už není k jídlu) a dalšími lahůdkami...
Až v závěru, kdy se Presley rozhodne opustit kraj, v němž ztratil své nejdražší přátele, se čtenář dočká momentu, kdy si může říct: "Vida, Boží mlýny přece jen melou..."
Celkový dojem mi trochu pokazil až úplný konec. Připadá mi, že tam je knížka až příliš optimistická a že kdyby autor to závěrečné filozofování vynechal, anebo alespoň zkrátil, udělal by lépe. Takže dávám nakonec čtyři hvězdičky, ale uvažovala jsem i nad pěti.