Chrám Matky božej v Paríži
Victor Hugo
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161165/bmid_chram-matky-bozej-v-parizi-161165.jpg
4
1758
1758
"Kritika i literárna história, ale predovšetkým čitateľstvo už dávno vybojovalo boj o Hugov román Chrám Matky božej v Paríži proti rozpakom a mlčaniu oficiálnej tlače roku 1831, proti reakčným romantikom vtedajších čias, neskôr proti buržoáznej kritike, ktorá ho s Trestmi a s celým jeho dielom dramatickým odsúdila a pohŕdavo označila za "vhodný len pre domovníčky", no i proti cirkevným aj iným indexom zakázaných kníh. História dokázala malichernosť výhrad o autorovej poplatnosti Scottovmu "historickému románu", o "nemravnosti" a o tom, že niet v ňom "náboženstva", o "melodramatičnosti", na ktorú zahynul Dumasov historický román, a potvrdila správnosť slov Lamartinových, ktorý popri výhradách musel uznať, že je to "dielo kolosálne", že Hugov sen stať sa géniom nebol prázdnou romantickou ilúziou a že už v tomto diele dokázal, že je "Shakespearom románu" a román "veľkou, hlbokou, silnou a nesmiernou epopejou stredoveku". Chrám Matky božej začal Hugo písať 25. júla 1830 a júlová revolúcia mu vyrazila na čas pero z ruky. Nie na škodu nielen tohto románu, ale nie na škodu i celého Hugovho génia. Romantický dualizmus, tieto váhy medzi tmou a svetlom, reakciou a pokrokom, sa prevážili na misku pokroku. Do podstaty historického románu vstupuje realita najreálnejšia, ľud, tu parížska chudoba, ešte neuvedomelá, ale živelne sa búriaca a trhajúca okovy cirkevnej tyranie, nevedomosti, objavujúca svoje ušľachtilé jadro a lásku a ľudskosť uprostred stredovekej neľudskosti a tmy. Pierre Gringoire, Quasimodo, Esmeralda - to sú vpravde ľudoví hrdinovia, práve tak ako všetci ti sudcovia, šľachtici i meštiaci s kráľom a Claudom Frollom i celou biskupskou a pokryteckou suitou sú hrdinovia opaku, reprezentanti stredovekej temnoty, povery, pretvárky, obludnej moci a okov... A nad všetkým mohutná freska katedrály, výtvoru robotníka, vedeného géniom umelca... Čitateľ nielen nemá rád, ale ani nepotrebuje kľúče a návody. Domnievame sa však, že sociálny aspekt v našom románe nie je malicherný, práve ako ani aspekt slobody, drviacej okovy, a svetla prenikajúceho temnoty, aspekt pokroku... Tento kľúč nie je azda ten najzbytočnejší..." (Dobová anotácia na prebale, na tomto vydaní navyše s autorskými iniciálkami prekladateľa Michala Bartka.) Štvrté (hoci uvedené ako tretie - pravdepodobne nerátajúc obe vydania z roku 1965) slovenské vydanie v tomto preklade. Obsahuje bibliografické odkazy, poznámky a vysvetlivky. Vyšlo mimo edície.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1973 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Notre-Dame de Paris, 1831
více info...
Přidat komentář
Tragikomická milostná burleska ovíjející se kolem postavy mladičké, nádherné (jak jinak) cikánky s kozou. Hugo karikuje tehdejší (francouzskou) společnost, její ignoranci, povýšenost a předsudky. To vše dostává možnost plně se projevit ve spojení s tajemnými schopnostmi - založenými na znalosti bylin a lidské duše, nebo tady cirkusovém drilu - opovrhované a současně obávané skupiny potulné části obyvatelstva. Do toho vstupuje další bizarní postava, stejně pro tehdejší společnost odpudivá jako čarodějní cikáni, Quasimodo. Znetvořená postava zvoníka, jemuž se chrám matky boží v Paříži stál kolébkou i domovem, a jemuž byl svět za jeho zdmi téměř zapovězen. Tmářství v celé své kráse, nebo spíš nahotě, kde živnou půdu nacházelo útrpné právo, palečnice atp., šířené katolickým klérem a bez přemýšlení přebírané lidem bohatým i nuzným. Každý se chce cítit líp než někdo jiný... obětní beránek se najde v každé společnosti i době.
Pro mě velmi rozporuplná kniha.
Už nějakou dobu jsem po ní pokukovala, ale pořád mi nepřipadal ten správný čas. Dnes jsem ji dočetla a myslím, že jsem ještě měla počkat.
První polovina knihy pro mě byla ukrutně zdlouhavá, filozofické a popisující pasáže mě prostě nebavily a nedokázaly udržet moji pozornost - každou chvíli jsem se přistihla, že "čtu" ale myšlenkama jsem někde úplně jinde a buď jsem se zoufale vracela a snažila se prokousat znovu anebo jsem pak už rezignovaně některé odstavce přeskakovala. A pak jsem za to na sebe akorát naštvaná.
Vážně jsem chtěla knihu odložit a vrátit se k ní jindy, ale měla jsem tušení, že už bych se k ní nejspíš nikdy nevrátila.
Druhá polovina mě ale bavila. Bavil mě veškerý děj, ať byl s jakoukoliv postavou, líbil se mi popis chování postav a i ta přehnanost jejich smýšlení a chování, bylo to prostě moc krásně napsané. Snad do každé z postav jsem se dokázala vcítit.
Kniha je to rozhodně kvalitní a k zamyšlení, "něco" ve mně zanechala... Ale doporučuji číst v období, kdy na ni máte čas a dokážete se na ni plně soustředit.
Zpočátku to chce silnou vůli prokousat se úvodem, kde najdete obsáhlý popis města Paříže a Chrámu Matky boží. Pan Hugo v knize uplatňuje nejen svoje obdarování spisovatele, ale také množství vědomostí, které načerpal studiem historie.
Jak u romantických autorů bývá zvykem, charakteristika postav a popis situací bývá občas vyhnán do extrému: přenádherná Esmeralda, prakticky nejošklivější člověk na světě Quasimodo, šílený a démonický kněz, rozervané a neskutečně trpící postavy, které v určitých situacích dokáží vyvinout nadlidskou sílu.
Ještě stojí za to říct, že místy je děj poněkud předvídatelný, což ale nevnímám jako zápor. Čtenář je napjatý a jak se prokousává pasáží, čeká, zda se jeho předtucha naplní.
Knihu stačí číst jen chvíli, a hned je Vám jasné, že je dílem Mistra. Vřele ji doporučuji!
P.S. Buďte prosím shovívaví, tohle je můj první komentář :)
Tahle knížka je dobrá, bohužel na střední jsem ji nedočetl....ty neskutečné popisy mi daly zabrat, ale po škole už se mi četla sama...ale jsme přesvědčen, že se jednalo o rozdílné překlady.
"Konečně, miluje-li muž ženu, není to jeho vina."
Vyhrocené emoce, polopravdy, romantika a středověká omáčka, která bez pravdivého pohledu na historickou realitu tvoří v současnosti tolik kritizované stereotypy.
Moudře jsem se nepotkala s příběhem v dobách povinné četby, přesto, že kniha bydlela v naší rodinné knihovně.
Stejně tak jsem byla doposud nedotčena zápletkou tohoto "historického" románu.
Proč je dodnes zařazena v povinné četbě i na některých učňovských školách nikoli pouze na školách výběrových, moc nechápu. Chce naše školství odradit od četby za každou cenu?
Papírový originál je napsán zajisté bravurně, o tom žádná. Avšak, kolik současných středoškoláků je schopno toto v záplavě povinné četby k maturitě učíst? A kolika z nich to zprostředkuje pravdivý obraz středověku?
Oponn a JanBraun příběh docela rozpitvali a musím s jejich komentáři v zásadě souhlasit.
A také Legens, jehož komentář jsem zprvu přehlédla!
Za sebe můžu říct, že mi obsah mnoha Hugových stránek nedal skoro nic. Snad jen Petr Kostka mě oslovil svým přednesem. Ovšem z mého pohledu trochu zvýraznil negativa díla nadsazenou emotivitou.
3/3
Vím o existenci této knihy z dob na střední škole, neboť byla zahrnuta v povinné četbě. Nyní jsem si jí připomněla v podobě aknihy. Kniha spadá do období romantismu a má skutečně jeho prvky. Hlavní postava postiženého Quasimoda místy zastiinila cikanka Esmeralda, která svou krásou očarovala více mužů. Pěkný ač smutný příběh.
Krásný a dojemný román! I přesto, že se obvykle nevěnuji takovýmto žánrům, musím uznat, že mě tato kniha naprosto pohltila. Možná se v ní vyskytly pasáže, které popisovaly Paříž a mohly by někomu připadat delší, ale já jsem si je užila. Za 4 dny jsem dokončila celý příběh. Jsem vděčná, že jsem tuto knihu dostala k povinnému přečtení, protože tak krásný příběh se těžko hledá.
Klasika, kterou jsem si ráda přečetla, ale vracet se k ní nebudu, neboť jsou pro mě klasiky lepší, co se staly mými srdcovkami, ale za přečtení jistě kniha stojí.
Povinná četba, od Victora Huga, asi nejvýznamnější postava kněze Frolla zamiluje se do ženy, i když je kněz. V ději románu je láska, naivita, nenávist, zoufalství, vše. Quasimodo, jednu chvíli lidem Paříže, nenáviděný, jindy milovaný.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Hugův román je s trochou nadsázky jen příběh o nešťastné lásce. Co ho dělá výjimečným, jsou postavy, především Frollo, a samozřejmě prostředí Paříže vrcholného středověku. Je nepochybné, že Hugo Paříž miloval, miloval její architekturu, ulice, historii, nezaměnitelný genius loci, který se ztrácel pod nánosem průmyslové revoluce. A tak stvořil tuto ódu, kterou připomněl zašlou, nebo spíše zapomenutou slávu francouzského stavitelství. Občas to sice přehání, protože téměř padesátistránkové martirium s představením i posledního oblázku v dlažbě bezejmenné uličky bylo... No, nebudu lhát, měl jsem co dělat, abych nepřeskakoval, bylo to suchopárné, bezkrevné a vysilující. Když však pominu tuto pasáž a ještě jednu, týkající se šlechty a vlastnictví, nejsou sáhodlouhé vypravěčovy výstupy vůbec na škodu.
Samotná zápletka, která je (ne)známá i dětem, především díky nevkusu od americké krysy, je nám předestřen už v úvodní kapitole s divadelním představením mystérií, kde dochází ke střetu církve (Frollo) a šlechty (Phoebus). Každý zná hrbáče Quasimoda a cikánku Esmeraldu. Málokomu ale něco řekne jméno arcijáhna Klaudia Frolla, kněze zmítaného láskou k odmítavé Esmeraldě, který se ve svých posledních chvílích až maniakálně směje, neb sleduje, jak přichází o smysl svého života kvůli usmrkané cikánce, které se hnusil tak hodně, že se raději rozhodla zemřít. Docela mě překvapilo, nakolik je děj protknut vedlejšími narativy, které nám ke konci dají celistvou představu o Esmeraldině původu. Celý příběh je provázán postavou zchudlého filozofa a dramatika Gringoirea (teď jsem zjistil, že se jedná o skutečnou postavu). Postava, která zachránila nejsympatičtější část ansámblu - kozičku Džalí. Nevím, nakolik Hugovy postavy reflektují dobové poměry, nicméně postava Esmeraldy se podle mě chovala zcela iracionálně a byla pro mě jediným rušivým elementem. Jak jsem zmínil už výše, nejupřímněji jedná Frollo, kterého touha postupně mění z upjatého fatalistického vědce v blábolícího blázna, který je ochotný pro mladé děvče obětovat téměř vše.
„Leč běda. Něco se ve mně zlomilo a nemohlo už povstat, něco se vě mně zrodilo a já tomu nemohl utéct."
Zajímavou kapitolou by byl i Hugův vypravěč, který používá první osobu plurálu a často komunikuje se čtenářem („Jak krásný střet mezi klasicismem a romantismem by představoval Gringoire, kdyby žil v naší době"). Navíc stále narušuje plynulost četby tím, že porovnává Paříž 19. a 15. století, ale mně to nijak nevadilo, shledávám to originálním. Zároveň se nebojí být vtipný a ironizující („Vyluzuje zvuky, že by Stradivari umřel"). Ale už jsem se rozepsal dost.
Opět jednou ukázka nerelevance zdejšího hodnocení. Kniha o kráse Paříže, síle a zaslepenosti lásky a obrovské vnitřní touze a bolesti, se kterou nelze bojovat, natož ji porazit.
(SPOILER)
Několik dní po přečtení knihy jsem přemýšlel, co mi ta kniha vlastně dala. Zda-li to nebyla pouze ztráta času, číst si dlouhosáhlé popisy Paříže v různých dobách prokládané romantickým dějem. Není lepší žít svůj vlastní život? "Nemáš snad dost povinností?" říkal jsem si.
Naučilo mne to vůbec něco nebo zde člověk pouze ztrácí čas v touze mít přečteného Huga, protože "hodně lidí" říká (asi ze zvyku, protože už se to tak dlouho učí ve škole), že to je super? Do toho ještě všechna ta sladká předomáčka, jako "Hugo se čte velmi těžce", "Málokdo ho dočte" apod., což mě akorát lákalo, dokázat si, že já to zvládnu. Takže nakonec jsem to zdárně dočetl.
Nyní to tedy vidím takto:
Popis města mě nebavil, často jsem přeskakoval celé odstavce, abych se dostal k věci. Měl jsem pocit, že si autor někdy pouze trénuje své popisné umění a sám několikrát přiznal "Již Vás nebudu nudit dalším popisem." a stejně zase nudil. Autor zde trošku provokoval a možná chtěl, aby si jeho čtenář ten příběh zasloužil? Byla zde jedna výjimka, kapitola - "Toto zabije ono" = "Kniha zabije budovu" - to se mnou rezonovalo.
Některé postavy se mi zdály nedopracované - zejména Esmeralda a Phoebus. Esmeralda byla pouze hezká a její hlavní vlastností bylo to, že byla všemi milována. Phoeba jsem nepoznal téměř vůbec ani proč vlastně ta Esmeralda byla do něj tolik zamilovaná. Téměř ho neznala, on ji také ne a snažila se mu vtlouci do hlavy, že on je její zamilovaný. Co dělala těch 15 let, když ji unesli cikáni a jak se vlastně octla zpátky v Paříži mi také uniklo.
Osvěžující a vtipné byly pasáže s filozofem, básníkem a tulákem Gringoirem, ale i některé další např. soud, kdy hluchý soudce vyslýchá hluchého obžalovaného.
Postavu kněze jsem si oblíbil nejvíce, nevnímal jsem ji negativně. Vždyť se přece ujal 2 dětí, když ostatním bylo jedno, co s nima bude, proto nemohl být zlým člověkem. Velkou část svého života strávil studiem a když už přečetl všechnu možnou literaturu týkající se různých věd, dostal trochu vědeckou krizi a zapůsobilo to na mne jako Aristotelův výrok:" Čím více víte, tím více víte, že nevíte." Kněze už pak nebavilo studovat "normální vědy" a uchýlil se k alchymii, čarodějnictví apod (zde už není důkaz to nejdůležitější, ale víra). Šíleně se zamiloval do Esmeraldy, ale láska nebyla opětovaná.
Milostný čtyřúhelník doplnil Quasimodo, jenž na sobě pocítil v životě velice málo lidské lásky, pouze od přísného kněze a pak jedno gesto od krásné Esmeraldy. Proto se i on do ní zamiloval.
Více k příběhu prozrazovat nebudu.
Co mně tato kniha vzala je jasné. Čas k něčemu jinému třeba mnohem více nebo méně důležitějšímu, ale to už se nedozvím.
Co mně tato kniha dala? Obnovil jsem si znalost, že knihtisk byl opravdu vynikajícím vynálezem a mohl jsem přemýšlet o roli (v lidském životě) stavitelství a architektury obecně před vynálezem knihtisku.
Čím více potlačujeme své emoce, tím prudšeji jdou pak na povrch (kněz).
Vzpomněl jsem si na Aristotelův výrok, viz výše a znovu jsem si uvědomil, že ať už zabředneme v životě do jakéhokoliv tématu, např. fyzika - na začátku budeme dělat mechaniku apod., tak se později dostaneme do takové situace (kvantová fyzika...), kde nám již lidské chápání nepostačí, a abychom se vůbec mohli pohybovat po této planetě, potřebujeme víru. Rozumově lze vysvětlit pouze základy všecho, nikoli hloubku.
Dále se mi líbila Gringoireho flexibilita a jeho rychlé rozhodování ve složitých životních situacích. To ho dostalo ze všech postav nejdále.
Zrada může přijít i od Těch nejbližších, a bývá nejbolestnější (viz. knězovy děti).
Znám nový romantický příbeh.
Všechny vrstvy společnosti mají svá vlastní pravidla.
No a snad i něco jiného, co třeba v dalším životě využiji.
Popis Paříže z ptačí perspektivy na asi 15 stranách a podobné libůstky byly v mých sedmnácti docela oříšek pro trpělivost. Chrám Matky Boží v Paříži se mi ale pořád četl lépe než Ecovo Jméno růže, a zároveň jde o mojí oblíbenou Hugovu knihu. Třeba Bídníky miluju zfilmovaný (snad všechny verze kromě muzikálu), literární předlohu jsem ale těžce nedávala. Tahle kniha vás ale vtáhne do středověké atmosféry, do útrob gotického chrámu, posedlé vášně a neopětované lásky snad všech hlavních postav (co si tak vybavuji). Zároveň kniha, která položila pilíře pro mé knihomolské období, protože do té doby by mě nikdo k něčemu jinýmu než Potterovi, ženským románům a erotický literatuře nedostal :-). Takže díky, asi...
Notre-Dame, velkolepá, obdivuhodná, mnohokráte zatracovaná, v času dějin pozapomenutá..., gotická katedrála v Paříži. A v ní, nebo právě díky ní, se zrodil jeden z nejznámějších příběhů devatenáctého století.
To Viktor Hugo, jeden z nejvýraznějších představitelů romantismu, vdechl skrze Esmeraldu a Quasimoda katedrále nový život..., díky němuž se stala nesmrtelnou.
Středověká Paříž a v ní žije krásná cikánka Esmeralda. Svobodná, volnomyšlenkářská dívka, kterou jednoho dne pronásleduje rozhněvaný - rozvášněný dav ulicemi, jako čarodějnici... Útočiště najde v pevných zdech chrámu Notre-Dame. Zde se potkává s Frollem a s hyzděným Quasimodem... A od tohoto okamžiku, se rozehrává příběh plný citů. Příběh o nenaplněné lásce, zklamání, bolesti, intrikách a pomstě...
Za mě tahle kniha patří mezi nestárnoucí, nadčasovou klasiku, kterou si ráda přečtu i dnes.
Ke knize jsem se konečně dostala, až díky čtenářské výzvě. Musím říct, že kniha je skvělá, i přes delší popisy jsem se od knihy nemohla odtrhnout.
Spatřuji v knize velmi trefnou kritiku společnosti; naráží jak na ovlivnitelnost davu, který Quasimoda v jednu chvíli nenávidí a v druhou miluje, tak i na pokrytectví církevních hodnostářů. Antagonista, páter Claudius Frollo, je ostatně typická ukázka muže, který i přes svou maximální erudovanost zešílel zapíráním svých přirozených potřeb. Quasimodo je naopak ukázkou chudáka, romantického vyvrhele společnosti, který byl již odmala povrchně odsuzován a dohnán tak k naprosto hrůzným činům.
Po přečtení knihy mám nutkání jet do Paříže.
Netušila jsem, co od knihy čekat, přece jen po klasice člověk sahá s trochu smíšenými pocity, ale Chrám Matky Boží v Paříži mě nadchl. "Naštěstí" jsem (ostudně) nevěděla, o čem úplně přesně kniha vypráví a jakých témat se dotýká, ale vůbec mě nezklamala, naopak. Překvapila mne svým spádem, nepředvídatelností, bohatým jazykem, občasnou syrovostí, až děsivostí, propleteností... a v podstatě i svým koncem. Nezapomenutelný příběh, který by byl jistě o úroveň povýšen, pokud bych znala Paříž... :) Tak snad někdy v budoucnu :)
Nádherný středověký příběh. Skvěle vykreslený život v Paříži té doby doplněný o popisy monumentů, ulic a domů. Příběh plný emocí, který se dobře čte a mám ho ráda.
Och Viktor Hugo a jeho romány ...krása,vášeň,láska aj nenávisť a to skoro všetko v tejto knihe v prekrásnej katedrále - každý kto číta knihu v týchto časoch musí paralelne myslieť na ten hrozný požiar a keď už nič aspoň držať palce jej obnoviteľom .Ja knihe vyčítam len jej rozvláčnosť ale asi to v dobe jej vzniku bola móda...
Štítky knihy
zfilmováno romantismus 15. století francouzská literatura upalování čarodějnic krása gotické romány tělesné postižení klasická literatura
Autorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
Román Victora Huga nás zavedie do stredovekého Paríža. Krásna Esmeralda, ktorá rozpaľuje túžbu v mužských srdciach svojím tancom. Škaredý Quasimodo a jeho osamelé srdce. A zákerný Frollo, ktorého vnútro zožiera žiarlivosť. Kniha je dosť hrubá, príbeh je často prerušovaný dlhými opismi, či úvahami. Je to rozväzlé a ku koncu som už strácala aj trpezlivosť. Príbeh je to však zaujímavý.