Chrám Matky božej v Paríži
Victor Hugo
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161165/bmid_chram-matky-bozej-v-parizi-161165.jpg
4
1758
1758
"Kritika i literárna história, ale predovšetkým čitateľstvo už dávno vybojovalo boj o Hugov román Chrám Matky božej v Paríži proti rozpakom a mlčaniu oficiálnej tlače roku 1831, proti reakčným romantikom vtedajších čias, neskôr proti buržoáznej kritike, ktorá ho s Trestmi a s celým jeho dielom dramatickým odsúdila a pohŕdavo označila za "vhodný len pre domovníčky", no i proti cirkevným aj iným indexom zakázaných kníh. História dokázala malichernosť výhrad o autorovej poplatnosti Scottovmu "historickému románu", o "nemravnosti" a o tom, že niet v ňom "náboženstva", o "melodramatičnosti", na ktorú zahynul Dumasov historický román, a potvrdila správnosť slov Lamartinových, ktorý popri výhradách musel uznať, že je to "dielo kolosálne", že Hugov sen stať sa géniom nebol prázdnou romantickou ilúziou a že už v tomto diele dokázal, že je "Shakespearom románu" a román "veľkou, hlbokou, silnou a nesmiernou epopejou stredoveku". Chrám Matky božej začal Hugo písať 25. júla 1830 a júlová revolúcia mu vyrazila na čas pero z ruky. Nie na škodu nielen tohto románu, ale nie na škodu i celého Hugovho génia. Romantický dualizmus, tieto váhy medzi tmou a svetlom, reakciou a pokrokom, sa prevážili na misku pokroku. Do podstaty historického románu vstupuje realita najreálnejšia, ľud, tu parížska chudoba, ešte neuvedomelá, ale živelne sa búriaca a trhajúca okovy cirkevnej tyranie, nevedomosti, objavujúca svoje ušľachtilé jadro a lásku a ľudskosť uprostred stredovekej neľudskosti a tmy. Pierre Gringoire, Quasimodo, Esmeralda - to sú vpravde ľudoví hrdinovia, práve tak ako všetci ti sudcovia, šľachtici i meštiaci s kráľom a Claudom Frollom i celou biskupskou a pokryteckou suitou sú hrdinovia opaku, reprezentanti stredovekej temnoty, povery, pretvárky, obludnej moci a okov... A nad všetkým mohutná freska katedrály, výtvoru robotníka, vedeného géniom umelca... Čitateľ nielen nemá rád, ale ani nepotrebuje kľúče a návody. Domnievame sa však, že sociálny aspekt v našom románe nie je malicherný, práve ako ani aspekt slobody, drviacej okovy, a svetla prenikajúceho temnoty, aspekt pokroku... Tento kľúč nie je azda ten najzbytočnejší..." (Dobová anotácia na prebale, na tomto vydaní navyše s autorskými iniciálkami prekladateľa Michala Bartka.) Štvrté (hoci uvedené ako tretie - pravdepodobne nerátajúc obe vydania z roku 1965) slovenské vydanie v tomto preklade. Obsahuje bibliografické odkazy, poznámky a vysvetlivky. Vyšlo mimo edície.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1973 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Notre-Dame de Paris, 1831
více info...
Přidat komentář
Quasimodo - krása v ošklivosti. Ošklivý Quasimodo je zamilován do Esmeraldy, která je s ním jen z lítosti. Smutný příběh. Nu, Victor Hugo.
Kdybych už nebyla do Paříže dávno zamilovaná, uchvátila by mě po přečtení Chrámu Matky Boží. Proklínané popisné pasáže jsem četla s historickou mapou a byl to nádherně strávený večer.
Mě se četla sama, děj utíkal, postavy jsou krásně vykreslené a vcítíte se do nich raz dva. Popisy Paříže jsou rozsáhlejší, ale mě osobně nevadily a podtrhly mou představivost. Já doporučuji.
Kniha se mi celkově líbila.
Popisy Paříže mne neoslovily, ale chápu, že v historickém románu je to asi nezbytnost, ale naštěstí nebyly příliš obsáhlé.
V knize se také dočteme o vlivech poškození Chrámu Matky Boží v Paříži.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Když člověk koná zlo, má je vykonat až do konce. Jak nesmyslné je zastavit se při ohavném činu v půli cesty! Vyvrcholení zločinu dává šílenou radost.
Neboť láska je jako strom, roste sama od sebe, zapouští hluboko kořeny do celé naší bytosti a zelená se často dál na zříceninách našeho srdce.
Co vše může způsobit jedna krásná žena a neukojitelný lidský chtíč? To Vám pravděpodobně zodpoví tato kniha. Ne nadarmo zde bylo mrtvých více nežli samotných hlavních postav.
Osobně v ní spatřuji velmi trefnou kritiku společnosti; naráží jak na ovlivnitelnost davu, který Quasimoda v jednu chvíli nenávidí a v druhou miluje, tak i na pokrytectví církevních hodnostářů. Antagonista, páter Claudius Frollo, je ostatně typická ukázka muže, který i přes svou maximální erudovanost zešílel zapíráním svých přirozených potřeb. Quasimodo je naopak ukázkou chudáka, romantického vyvrhele společnosti, který byl již odmala povrchně odsuzován a dohnán tak k naprosto hrůzným činům.
Inu, proč tedy nedám 5*, když se mi to tak líbilo? Zcela jednoduše, většina postav mě totiž nesmírně vytáčela svou naivitou. Od údajně počestné Esmeraldy, vášnivě zamilované do na první pohled výmluvného sukničkáře, po pařížské muže podsvětí, kteří jsou schopni se do jednoho nechat pozabíjet, aby zachránili jednu slabomyslnou holku. Nejsympatičtější mi asi byla postava Gringoira, ten v sobě měl alespoň špetku cynismu. Nebyl totiž zamilován do dívky, která jej odmítá, a vcelku vkusně si namísto ní oblíbil její kozu. Zachoval si zdravý rozum a sledoval spíše svůj vlastní prospěch, což je něco, co mi v této knize až zoufale chybělo.
Chrám Matky Boží v Paříži pro mě zůstane příběhem o lásce, která byla odsouzena k zániku již od samého začátku, a důkazem, že tělesná krása může býti nežli slastí spíše handicapem.
Máte před sebou román, který je ... přehlídkou postav nejrůznějšího charakteru, vzhledu, společenského postavení a přesvědčení ... přehlídkou „atmosféry chvíle“ ... kdy nebohý zvoník prostrčí svou hlavu okénkem, které umocní jeho hrůzný zjev ... a vy cítíte směšnost a grotesknost okamžiku, ... vždyť si lidé zrovna volí papeže bláznů, ... kdy cítíte směšnost ... ale taky Quasimodovu zoufalost, nejistotu a strach ... „celý ten výraz … tu směsici zlomyslnosti, údivu a smutku ... (a přesto) ... byla v jeho vzhledu zvláštní síla, čilost a odvaha, jež (ovšem) ...budily hrůzu ...“
... a vy najednou víte ... že se pod podivným zevnějškem skrývá duše ... stejně znetvořená jako tělo ... nebo možná ... v přímém rozporu s ním ... a že jsme to my .. kdo vnější ošklivost ztotožňuje s pokrouceností či zvráceností charakteru ...
... je tedy jen na Vás ... jestli uvidíte ... hluboký pocit smutku „Nikdy jsem neviděl svou ošklivost jako nyní. Když se srovnávám s vámi, lituji sám sebe, že jsem takový bídný a nešťastný netvor. Musím vám připadat jako zvíře, viďte? – vy jste sluneční paprsek, krůpěj rosy, ptačí zpěv. – A já jsem něco strašlivého, ani člověk, ani zvíře, něco tvrdšího, pošlapanějšího a beztvárnějšího než kamínek“ ... a učiníte pokus ...proniknout do Quasimodovy duše ... a do svědomí ... pokus zbavit se předsudků a stereotypů, které jsme si vytvořili kolem takových lidí ... a který jim přisuzuje intelektuální omezenost ... nešikovnost ... a zlobu ... tenhle příběh vám dává šanci ... pokusit se o bezpředsudečné poznání :-) ...
Chrám Matky Božej v Paríži patrí k najznámejším dielam Viktora Huga, jedného z najvýznamnejších predstaviteľov francúzskeho romantizmu. Autor románu nás privádza do stredovekého Paríža v období 15. Storočia. V románe vystupuje veľké množstvo postáv a hlavná dejová línia je popretkávaná mnohými vedľajšími príbehmi a osudmi hrdinov. Ale známu dvojicu – Quasimoda, škaredého a hluchého zvonára z chrámu Matky Božej a Esmeraldu, krásnu cigánsku tanečnicu pozná skoro každý. Quasimodo bol už od útleho veku odsudzovaný spoločnosťou kvôli svojmu ohavnému výzoru. Keď bol ešte malý chlapec, z ľútosti sa ho ujal kňaz Claudo Frollo. Ten ho vychová a neskôr zamestná ako zvonára, ale Quasimodovi od hlasného zvuku zvonov prasknú bubienky a celkom ohluchne. Celý život ho ľudia nenávidia a boja sa ho. Keď si na parížskom námestí odpykáva nezaslúžený trest, jediný človek, ktorý mu je ochotný prejaviť aspoň štipku súcitu podaním vody, je práve cigánka Esmeralda. Quasimodo dojatý týmto milosrdným činom, sa do Esmeraldy úprimne zamiluje... Esmeralda však ľúbi iného.
Chrám Matky Božej v Paríži je jednoznačne umeleckým dielom svetovej literatúry a stojí za prečítanie. Chce to síce trocha trpezlivosti, hlavne čo sa týka rozsiahlych opisov Paríža a vtedajších spoločenských pomerov. Zápletka je však zaujímavá, ale to už zistí iba ten, kto sa do románu pustí... :)
Považuji se za trpělivého čtenáře, ale co je moc, to je moc. Kniha mě naprosto a totálně nebavila a nejde jen o ty šílené architektonické popisy (ty jsem přeskočil), ale celý děj mi nepřišel vůbec zajímavý. Žádné napětí, zkrátka zklamání.
Hvězdičky dávám za slavné jméno autora a za vtipnou scénu v soudní síni, kdy hluchý vyslýchá hluchého. To jsem se od srdce zasmál, ale to byl taky jediný moment, kdy mě kniha opravdu bavila.
Už vím, že monsieur Hugo asi nebude můj šálek kávy.
„V obidvoch prípadoch sa to nijako nedotklo cti sudcovského úradu, lebo je predsa lepšie, ak pokladajú sudcu za hlupáka alebo za hĺbavého človeka než za hluchého. Preto si dával veľmi záležať na tom, aby zatajil pred všetkými svoju hluchotu, a spravidla sa mu to darilo tak dobre, že nakoniec klamal i sám seba. To je napokon ľahšie, než by si človek myslel. Všetci hrbáči chodia s hlavou hore, všetci zajakaví radi rozprávajú, všetci hluchí vravia potichu. On sám sa pokladal prinajhoršom za nedoslýchavého. To bol v tomto bode jediný ústupok verejnej mienke vo chvíľach úprimnosti a spytovania svedomia. “
„Prekliata hnusná pobehlica,“ povedal starý sudca, „dá sa mučiť, keď človek ešte nevečeral!“
„Bol pokojný, dotkol sa dna možnej bolesti. Ľudské srdce môže zniesť len určité množstvo zúfalstva. Ak je špongia nasiaknutá, môže sa cez ňu preliať more, ale nevypije už ani slzu.“
"Viacej je hodná filozofia a nezávislosť v handrách. Som radšej mušou hlavou ako chvostom leva."
"Cudzoložstvo je všetečná túžba po rozkoši, ktorá patrí inému."
Autor veľmi presvedčivo popísal zhýralú a skazenú dobu pokroku na čele s najväčším vynálezom zahrabavajúcim akýkoľvek architektonický skvost do prachu, ktorým nemôže byť nič iné, ako kníhtlač.
Stručne napísané, nemám čo k príbehu viac povedať - všetko tu už bolo spomenuté niekoľkokrát. Prílišné popisovanie Paríža, ktoré mi prišlo častokrát až silené v zmysle tom, že autor svoje vedomosti ohľadom gotickej a renesančnej architektúry nemal kam inam dať, tak sa toho zhostil príbeh o cigánke a hrbáčovi.
Postavy mi prišli trochu ploché - občas ich autor doplnil až príliš konkrétnymi udalosťami z ich života, ale celkovo som si ich nedokázal zaradiť viac ako len na "hlúpy" a "zlý" - čo platilo takmer pre všetky postavy v príbehu...ak nie odrazu pre všetky. V porovnaní s prepracovanosťou postáv od Dostojevského je to nuž, neporovnateľné.
Čo sa týka samotnej postavy Quasimoda, kvôli ktorej som sa do románu pustil, tak tá mala veľmi málo priestoru. Ani tu si nemôžem s porovnávaním s iným dielom pomôcť, ale celý čas som myslel na Frankesteinovo monštrum a všetkého toho nevyužitého potenciálu pri opise Quasimoda a jeho smutného života.
Napriek všetkým týmto vytknutiam nemôžem však ani povedať, že sa mi kniha nepáčila.
Když to vezmu teď zpětně, jelikož jsem čerstvě knížku dočetla, příběh byl opravdu pěkný. Avšak úplný odrážeč od mého čtení byla architektura Paříže. Paříž je sice překrásná, její architektura mě baví, ale nebaví mě to číst. Do čtení jsem se tedy díky tomu musela nutit, protože pomyšlení na to, že budu muset přelouskat 20(+) stránek architektury Paříže mě docela odpuzoval. Když jsem ale četla samotný děj, byl to už úplně jiný šálek kávy a dá se říct, že mě děj bavil. :)
Poprvé jsem knihu četla na základní škole, ale tou dobou jsem některá místa zcela nepochopila. Až potom na SŠ, jako maturitní četba, mě kniha oslovila. Přesto pro mě byla kniha místy nepochopitelným utrpením. Některé stránky jsem musela číst přinejmenším 2x. Úžasné dílo! Doporučuji..
U téhle knihy jsem zažila stokrát čtenou větu... A slzy se mi volně kutálely po tváři,ani jsem je nestačila stirat. To je celý můj komentář,vic nevyprodukuji,všechno,co bych napsala by vůči této knize bylo slaboduché
málokdy se stane, že by mě knížka rozbrečela nebo dojala téhle se to povedlo. Ty tolik kritizované popisy nejsou zbytečné, sice je kvůli nim pomalejší rozjezd, ale člověku poskytnou komplexní pohled na příběh.
Hodně často se ve spojení s touto knihou uvádí dlouhé popisy Paříže, ale mně se moc líbily. Od té doby, co jsem si jí vybrala jako povinnou četbu k maturitě patří k mým nejoblíbenějším knížkám. Pomalý, oddychový román. Prostě krása, i když si pamatuji, že když jsem se o svém nadšení pro tuto knihu zmínila spolužákům ve třídě, koukali na mě jak na pošuka.
Takové to, když vám slíbí dramatický příběh plný emocí, zvratů a lidských osudů a místo toho dodají architektonické porno…
Při čtení první poloviny knihy jsem se nemohla ubránit pocitu, že by Francouzi udělali lépe, kdyby Huga zavřeli s balíkem architektonických časopisů někam na hodinový hotel a nechali ho tak týden být. Rozsáhlé, detailní a až extatické popisy Paříže a katedrály Notre-Dame možná mají cenu pro nadšence historického stavitelství, nikoliv však pro čtenáře obecného, protože s příběhem vlastně vůbec nesouvisí. Jen kulisy, které by se snadno daly vyměnit za jiné. Pokud vám tedy jde čistě jen o příběh a emoce, v první polovině se o nich nedozvíte nic. Jen jména a zaměstnání osob, které někde tam na konci budou snad možná sehrávat svou úlohu. Málem jsem to vzdala.
Pak se situace naštěstí zlepší. Hugův styl vyprávění je sice stále zbytečně obšírný a často uskakuje ke kdejaké věžičce či události kolem a dočkáme se naprosto nepřekvapivé osudovosti, ale emoce začínají fungovat, příběh začíná mít svou stavbu. Pokud jde o postavy, je těžké někomu fandit. Mým oblíbencem se nakonec stal Frollo. Byť nešlo o kladnou postavu, u něj jediného jsem chápala motivaci činů a neměla chuť třískat hlavou o stůl. Zbytek je naivní až na hranu idiocie, pramálo popsaný, nebetyčně užvaněný či značný plochý. Jediným významným bodem k dobru byl přechod od porna architektonického k tomu lidskému. Alespoň na poměry tehdejší doby. Chudák Esmeralda ukazovala prsa skoro stejně tak často, jako vzdychala.
Těšila jsem se na spoustu dalších příběhů z pera tohoto autora. Po zkušenostech se Zvoníkem si je ale asi nechám utéct. Dvě hvězdy prakticky jen za úroveň stylistiky.
Ačkoliv jsem k této knize přišla v rámci povinné četby ve škole, stala se mou oblbenou. Paříž, historie a krásný příběh, skvělé čtení a ráda se k ni vracím :)
Štítky knihy
zfilmováno romantismus 15. století francouzská literatura upalování čarodějnic krása gotické romány tělesné postižení klasická literatura
Autorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
Začátek jsem chroupala velmi těžce. Zdálo se mi, že autorův popis francouzských ulic je zbytečně zdlouhavý, jako bych četla GPS s omáčkou okolo. Když jsem ale tohle překonala, příběh mě úplně pohltil.