Chtěl jsem napsat ráj

13.02.2023

Básník z Brna (čau, M.!) mi kdysi řekl, abych se rovnou nepouštěl do Cantos a doporučil mi (nesehnatelné) tohle. A tak jsem se tak okolo dekády+ poflakoval okolo Pounda, přemýšlel, tu a tam, jestli si nekoupit 'ABC Četby' (abych zjistil, že to taky není k sehnání) a pak si několikrát říkal "Koupím si komplet Cantos", abych se na to pak zase vybodl a zapomněl a pak četl Buka (O psaní) "To sis zase vzal ty podělaný Cantos?" "Jo," já na to, "nemůžeme přece pořád šukat."... ale, i přes tohle vše:

"Snažil jsem se napsat Ráj.

Nehýbej se
Nech mluvit vítr
to je ráj."

...mi pořád znělo v hlavě (obzvláště během léta, když mě vítr chladil na horkém čele) a říkal jsem si, jestli bude Pound tohle, tak to přece bude stát za to, až se k němu dostanu a není třeba spěchat. Netvrdím, že v poezii jsem expert (jako Jules v masírování nohou), ale posledních několik let ji čtu mnohem více; vyhovuje mi i fakt, že můžu něco vzít, přečíst to od začátku do konce na jeden zátah, nebo den, dva a udělat si na to názor, během chvíle. Víc mě zajímají různé způsoby, postupy, jak přistupovat k textu, což je něco, co pro mě dřív, neexistovalo, pokud jde o čtení a i když jsem v tomhle průřezu Poundem nalezl, kromě mých zdevastovaných očekávání, i několik básní, kde jde vidět, že ten člověk byl talentovaný, jako nikdo a zkrátka jinde (což ale člověk pochytí hodně i z jeho esejí, rozhovorů, myšlení), primárně jsem si vzpomněl na stejný pocit, jaký jsem měl u Joyce, nebo u veškeré té obtížné literatury, která funguje jen s kontextem, která funguje jen, pokud do hloubky znáte vše okolo a jste zasvěcení. Není to snadné čtení a snad je k němu nějaký klíč, nebo je to náročné studium pro fajnšmekry, co nad tím rádi zabíjejí čas. Něco jako nekonečná předehra, kde se nikdy nejde k věci. Nekonečný dráždění. Já chápu, že ono se okolo toho dá tancovat na mnoho způsobů, člověk musí mít kulturní znalost celkově, literatury, znalost poezie, jako takové, jejího rytmu, významu, můžeme rozebírat myriády aspektů, z nichž některé jsou nakousnuty i v této knize. A když se přistihnete, že jedna část je přeložená, další záměrně ponechaná v řečtině, pak v latině, španělštině, francouzštině, přepadne vás jakejsi nechutnej pocit flexování, jakoby vám Pound mával svým salámem Vysočina přímo před obličejem. Stejně jako Joyce se snažil narvat celej slovník do svých knih (Eminem trpí podobným neduhem). Takže, já to neodsuzuju, jen jako masturbaci, spíš se snažím poukázat na to, že pro mnoho lidí to bude totálně nepřístupný, ať by se snažili sebevíc. A tím pádem to pak přijde elitě, jako takový „to jejich“. Ale tohle, to mě na tom poněkud zklamalo. David Lynch taky nechce prozrazovat významy svých filmů (a často si říkám, že to tvrdí jen protože možná žádný hlubší, skutečný význam ani nemají; tvořící lidé jednají spíše z jakési vnitřní potřeby, nutnosti, než z nějakého systému, důvodu, schématu), je to část jejich šarmu, coby potenciálního vtipu, který pak zaměstnává generace akademiků, aby měli o čem přemýšlet, aby pokračovali v honbě za klenotem Nilu. Ale abych jen nelamentoval, tak uvedu jako intermezzo něco, co se mi v téhle sbírce naopak líbilo:

"Oči této mrtvé dámy ke mně hovoří,
Byla zde láska, ta, která nikdy neustane.
A zde touha, ta, kterou nikdy neslíbáme.
Oči této mrtvé dámy ke mně hovoří."

"Strom mi vstoupil do rukou,
Kořeny prorostly pažemi,
Strom vyrostl v mé hrudi -
Dolů,
Jako paže
Ze mne vyrůstají větve.

Tak stromem jsi,
Tak mechem jsi,
Jsi fialkami
A větrem nad nimi.
Dítětem jsi - tak vysoko,
A všemu tomu nerozumí svět."

Pound byl s rodinou odmalička zvyklý psát dopisy ve verších, od mládí publikoval, řekl bych, že do hodně z toho, co ho čekalo, byl prostě, tak nějak přiveden, jak jinak si vysvětlit, že se už jako teenager dočkal takového cestování s rodinou po Evropě, měl možnost trávit a studovat knihy v takové intenzitě, na počátku 20. století. Znal se se jmény, jako je třeba Joyce, Hemingway, Yeats, Eliot, v případě posledního zmíněného se mu přičítá i veliká zásluha na kompletaci známé básně 'The Waste Land', kterou jsem, rovněž, ještě nečetl. Hodně velkou část života strávil v Evropě. Skutečně jakási, světová elita, s hlubokou kulturní zkušeností a vhledem. Pobavila mě i odpověď v rozhovoru, kde se ho zeptali, že se pokoušel o román a jak to dopadlo a Pound odpověděl „Dopadlo to, naštěstí, v kamnech...“ I přese vše, z 9/10 ve své práci odkazuje na věci, které většina z nás nezná, klasiky nejen třeba italské, německé, řecké, světové literatury, které ale už dnes nikdo tolik nečte a jak všeho přibývá, vše se zrychluje, čas utahuje a společnost vás zaměstnává, je ještě těžší se na ně zaměřit, jako na něco lákavého – třeba číst celou tragédii, abych pochopil jeden verš (v tomhle ohledu mě pobavila vysvětlivka na konci, ke Canto XXXIX: „Opuštěná je střecha... - Počátek básně je motivován pojetím sexu jako fyzické rozkoše, slepého pudu a uvolnění. Znovu se básník vrací k Odysseovi a Kirké.“; Topas). Je ale zvláštní, že původem Američan se vlastně tolik zasazoval o zachování evropské tradice. Jeho konfuciánství a podpora fašismu jsou taky nutnými body, které je třeba zmínit. Pound bere člověka v Cantos na odyseu, procházející vším, jakoby se snažil postihnout vše a přijde mi, že mnohdy to, co odlišuje lidi jako on, stojící na piedestalech (ač v Poundově případě, se slušnou kaňkou v jeho minulosti), od šílenců, kteří jsou kontroverzní, zatracovaní, či snad zapomenutí, je právě a jen kontext. A faktem je, že tohle je přesně ten druh věcí, kde je třeba znát do hloubky vše okolo, aby člověk byl s to, nějak, spokojeně, přistát, chápat, užívat si ten rozmach. Poslední dobou jsem se přistihl, že mě ale irituje se podřizovat zažitým názorům, nebo tomu, co mám a nemám číst, co mi kdo říká, co je a co není. Všechno tohle univerzální mluvení, co prý platí pro všechny. Nikdy. A pak, básník z Brna mi rovněž řekl, že život je příliš krátký, než aby ho člověk trávil čtením toho, co ho nebaví.

28.12.2020

pound je pozdní joyce nebo eliot na steroidech. spojuje je: bez jejich vzdělání, zkušeností se dají číst jenom s anotacema. (za ty autorům dík).

poundovo teorie, jak nabít text významem: fonopoeia, malopoeia, logopoeia. jeho logopoeia ignoruje významy a hledá spojení jinde. tahle souřadnost ale paradoxně (občas) funguje.

třeba v cantu iv jede přes ílias, horatiovo ódy, trubadúra giullema da cabestanha (kterýmu srdce snědla jeho milenka) atd. nejeví se proto spíš jako na intelektu zranitelnej unterwassermann?

pound není pro běžnýho čtenáře. jeho poezie je přesto srozumitelná a taky místama nudná

06.08.2012

Skvělé k seznámení s Poundovým dílem.