Chůze po dunách
Kateřina Rudčenková
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/186794/mid_chuze-po-dunach-SKt-186794.jpg
4
39
39
Básnická kniha přináší verše z let 2008–2011. Erotismus, smyslnost, úzkost a samota – stará témata básnířčiných promluv i rozhovorů se světem znějí v těchto verších ještě drásavěji, ještě uhrančivěji. Knihu uzavírá podmanivý básnický cyklus napsaný na plážích „baltské Sahary, mezi dunovišti v sugestivní krajině opuštěných planin s travinami, kde člověk zažívá pocit konce světa, kosmicky nostalgicky“.... celý text
Přidat komentář
Básnická sbírka plná motivů barev, přírody a vzpomínek na bezstarostné dětství, které vystřídá mrzutá dospělost. Zatímco krajina je zde stabilním útočištěm, lidstvo je pomíjivé a jeho dočasnost je v básních poznamenaná něžným popisem.
Rudcenkova je dobrá. Její texty jsou téměř meditace nad určitým tématem nebo okolnostmi. Má neuvěřitelně přesný tah na branku významu. Jen je pro mne textově malinko sebestredna a s moc ostrými lokty.
Prázdninová poetika s lehce morbidními akcenty. Moc se mi to líbilo.. a zrovna nedávno jsem se ptala sama sebe: "O čem přemýšlí jeřábník celé dny?"
Této autorce jsem asi nepřišel na chuť. Její poezie je složitá a ne pro každého. I přes složitost veršů se objeví pasáže, nad kterými se může člověk, který takto složité poezii neholduje, zamyslet. Impozantní je ale fakt, že autorka i na pár verších (básně ve sbírce nejsou nijak dlouhé) dokáže sdělit neuvěřitelnou podstatu, která se však zahalena do příznačné metafory či metonymie.
Také jsem v jejích verších jen obtížně hledala něco, k čemu bych se mohla vztáhnout. Spíš schopnost jakoby udělat odbočku z přímočarého plynutí času a vytvořit na chvíli bezčasý prostor, kde je možné si věci důkladněji prohlédnout.
Na první pohled poměrně nepřehledná poetika, která spojuje nespojitelné a jejíž nesrozumitelnost je dost možná účelem. Těžkopádnost sdělení zdá se tématem, s Rudčenkovou se nicméně nevzdávám, rozhodně se ke sbírce znovu vrátím, protože něčím mě Chůze po dunách provokuje.
Autorčino vidění světa a jeho poetické vyjádření je pro mne na zvláštní, jiné "vlnové délce". Neoslovuje mne, ale ani ničím nepopouzí, neprovokuje, prostě nezanechává žádný dojem. Nicméně předpokládám, že čtenářům, kteří budou stejně naladěni jako ona, její nevšední tvorba přinese pěkný zážitek. Pro přiblížení Duhové tělo: "Když se celý život budeme poctivě věnovat meditaci a připravíme se tak na své vyrovnané umírání, krátce po smrti se naše tělo smrskne do velikosti dítěte, kolem našeho domu se objeví duhová záře a v ideálním případě, jestliže jsme dosáhli obzvláštního duchovního pokroku, z nás zbudou ležet na posteli jenom nehty a vlasy."
Autorovy další knížky
| 2021 |  Amáliina nehybnost |
| 2013 | Chůze po dunách |
| 2004 | Noci, noci |
| 2023 | Tchyně nemá jazyk |
| 2004 | Popel a slast |
Zdařilá sbírka, jež dostala Magnesii literu po zásluze. Rudčenková v povětšinou kratších textech, které se nezřídka blíží básním v próze či vysloveně próze (prostoru pro tradiční poetické prostředky a postupy v nich není mnoho), analyzuje vztahy (i touha je vztah!), životní situace, přičemž často jsou zde spouštěčem či katalyzátorem konkrétní postřehy nebo prožitky, mnohdy nahodilé. Hodně je v tomto kontextu využíván sen, představa či vize budoucího anebo vzpomínka, potažmo syntéza vzpomínek.
Jiné – a podle mě méně zdařilé – jsou básně pokoušející se o zachycení imprese, zejména skrze líčení barevné palety a jejích proměn (někdy se pochopitelně prolínají s těmi „vztahovými/životněsituačními“). Byť šlo autorce nejspíš o hlubší symbolismus, a nikoli ryzí popis viděného, respektive vnímaného, působí to chtěně až křečovitě. Jinak řečeno, síla Rudčenkové nespočívá v mistrném zachycení spatřeného či prožitého, ale mnohem spíš v jakési analytickém, zhutnělém vystižení povahy souvislostí a vztahů. Právě tím se blíží její tvorba reflexivní próze.
Dvě výtky: Sbírka sestává ze tří oddílů, vzájemně málo koherentních. Zejména první z nich je navíc i vnitřně málo soudržný, nejlépe si v tomto vede třetí, psaný v lotyšském Ventspilsu, kde oceňuju i vnitřní provázanost básní jakousi zpětnou reflexí motivů (b. O rok později). Celá sbírka tak působí spíše jako žeň textů z určitého období (asi nějak probraná) než jako promyšleně komponovaný celek. Druhá věc: Proč je celá strana 14 (alespoň v mém výtisku) prázdná, ač se nachází uprostřed básně? Pokud to mělo mít nějakou významovou funkci, není srozumitelná, a tudíž nosná. Působí to spíše jako nějaká technická vada, ale na druhou stranu se nezdá, že by tam nějaký text chyběl.
Nejlepšími texty sbírky podle mě jsou Modrá krajina, Letošní burčák…, a tak aspoň v tramvaji…, Nepozorované vytrácení, Venus Mexico, Loučím se s nimi ve snu, Zlatá hvězda, Soukromý karneval, Jitřní muž, Neviděný ohňostroj, Nějaký pes celou noc…, Nepřestaneš toužit…, Jantarové hlavy.
A ještě jednu z nich na ukázku:
Nepozorované vytrácení
Hmota času, lavina černého sněhu,
ve které visíme:
rudé šípky v černých větvích,
běluhy pod ledem.
Neznatelné vytrácení
během usínání a probouzení,
úbytky vášně,
zato zvýšené nároky na dávky důvěry
a v koutku bytnějící touha
po čím dál zásadnějším vyznění života,
po čím dál vznešenějším sebeuskutečnění,
s čím dál menší schopností a zájmem
to všechno vykonat.