Církev, tradice, reforma: Odkaz Druhého vatikánského koncilu
Tomáš Petráček
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/340256/mid_cirkev-tradice-reforma-odkaz-druheh-V1T-340256.png
4
17
17
Stále živé otázky a odpovědi Druhého vatikánského koncilu. Při výročí uzavření Druhého vatikánského koncilu se specialista na církevní, kulturní a sociální dějiny zamýšlí nad řadou otázek, včetně té základní, jaké je místo koncilu v dějinách církve a západní společnosti druhého milénia. Jak je to s otázkou změny, vývoje, kontinuity a diskontinuity v dějinách církve? Opravdu byl koncil „jenom“ pastorální, nikoliv doktrinální? Co znamenal program hermeneutiky kontinuity a reforma reformy přelomu první a druhé dekády třetího tisíciletí? Kdo, proč a jak připravil a uskutečnil koncil? Jak je to doopravdy s „problematickým“ učením koncilu, například náboženskou svobodou? A kde ve všech těch často velmi lidsky vedených zápasech a sporech hledat vanutí a řízení Ducha a je v možnostech historické vědy se o to pokusit? Jaká jsou měřítka a znamení „úspěšnosti“ církve či „zdravého vývoje“ a může i velká a stabilní církev odumřít a zaniknout? Diskuze o koncilu nabízí možnost dotknout se řady zásadních životních otázek existence církevního společenství a antropologicky univerzálních problémů náboženského života vůbec s přesahy do mnoha dalších disciplín a oborů.... celý text
Přidat komentář
[Čteno na zkoušku z církevních dějin u autora, doc. Petráčka.]
Žasnu: abbé Petráček tu implicitně, ale velmi zřetelně nařkl Benedikta XVI. z herese. Jeho údaje o Kněžském bratrstvu sv. Pia X. jsou zkreslující, například desinterpretuje výroky biskupa Williamsona o židovské otázce tak, aby z toho biskup vyšel podstatně hůře.
Na druhou stranu musím v zájmu spravedlnosti dodat, že některé autorovy argumenty pro liturgickou reformu jsou velmi přesvědčivé a někdy i hluboce pravdivé, například že církev není museum nebo že předkoncilní liturgický oděv byl nepraktický a nepohodlný pro své nositele.
Nemyslím si, že by autor byl špatný kněz, ale jako vědci mu nedůvěřuji. Vadí mi jeho angažovaný, nátlakový výklad, uplatňovaný ostatně i v universitních přednáškách. Pokud knihu čtou úplní laici, měli by si uvědomit, že tu páter Petráček předkládá svůj ostře vyhraněný názor, a nikoli neutrální přehled.
Druhý vatikánský koncil v opravdu širokém historickém kontextu skutečně náročnou, ale stále ještě populární a jasnou a srozumitelnou formou. Co tomuto koncilu předcházelo a co následovalo? Na co navazoval, co naopak přinesl nového a jak se podařilo jeho dekrety uvést do praxe církve? Nad těmito i mnohými dalšími otázkami lze přemýšlet spolu s autorem.
Mě zaujala např. mnohá hnutí a osobnosti v církvi, které přinášely mnohé myšlenky 2. vatikánského koncilu dávno před koncilem. Společné jim bylo mimo jiné i to, že je církev tvrdě potlačovala či potírala.
Co k této práci říci? Kvalitní souhrn a reflexe nejen samotného koncilu, ale i dlouhých let, které mu předcházely, zároveň s mnohými detaily, které svědčí o jasném vhledu do problematiky, a k tomu čtivá forma. Tuhle publikaci ocení nejen studenti teologie!
Štítky knihy
tradice teologie katolická církev papežové reformy 2. vatikánský koncil církevní dějiny, dějiny církve
„Respekt k tradici neznamená ‚adoraci vyhaslého popele‘, ale ‚udržování ohně‘, tedy autentické tvořivé rozvíjení evangelního jádra. V náboženské oblasti naprosto neplatí ‚kdo nic nedělá, nic nezkazí‘, ale právě naopak ‚kdo nic nedělá, zkazí úplně všechno‘. I chybná rozhodnutí, selhavší experimenty, jsou pro život církve důležitější než strnulá recyklace. V řadě debat byl a je šokující nezájem církevních elit o dopad doktrinálních rozhodnutí na konkrétní věřící i lidi mimo církev, mentalita typu ‚když se vám to nelíbí, tím hůř pro vás‘, jako by Kristus nevěru těchto lidí a jejich utrpení nekladl k tíži těch, kteří měli povinnost svědčit o Kristu a zpřístupňovat radostnou zvěst.“
Už první kapitola byla mimořádně zajímavá: průlet historií církve s důrazem na momenty, ve kterých neměla – pokud chtěla nějak dál v proměnlivých podmínkách dějin relevantně existovat – jinou šanci, než opustit stávající jistoty a vykročit do duchovního a intelektuálního dobrodružství své vlastní reinterpretace. Takto pojatý úvod byl nutný, protože čtenáře nutí dívat se na církev jinak, než jak jsme zvyklí. Církev v Petráčkově pojetí není strnulou institucí pyšnou na svoji neměnnost a na své postavení stranou dynamického společenského vývoje, církev je pro něj neustálým hledáním nových odpovědí na stejné otázky, neustálou aktualizací a zdokonalováním předávání evangelijní zvěsti světu.
Názorové střety v průběhu Druhého vatikánského koncilu a při výkladu závěrů koncilu tak otec Petráček nevidí jako ono obvyklé „reformátoři mění odvěkou tvář církve“, ale je to v jeho pojetí spíš „reformátoři církvi vracejí její odvěkou tvář“. A činí tak velmi přesvědčivým způsobem, naléhavě a čtivě – čte se to opravdu jako dobrodružný román. Ocenil jsem také zasazení koncilu do historické situace a popis promítnutí vlivu koncilních dokumentů na život církve v následujících desetiletích. Velmi zajímavé byly také kapitoly o myšlenkových předchůdcích koncilů (z těch mě k bližšímu prozkoumání láká nejvíce George Tyrrell) - jejich odvážný a marný boj za církevní pravdivost proti zarputilé římské kurii mě dojímal, rozčiloval, rozesmutňoval i zahanboval už v Petráčkově knize Bible a moderní kritika.
Jen na mě čas od času působil Tomáš Petráček víc jako aktivista než jako nestranný historik. Dá se to pochopit, jistě, církev je nástrojem spásy ve světě a její podoba nemůže být žádnému katolíkovi lhostejná, ale občas mě mátlo překračování čáry dělící vědeckou prací a názorový manifest (podobně jako v Tyranii Timothy Snydera, třeba) - vyváženější reflexi církve v moderních časech nabízí třeba Uvedení do víry kardinála Kaspera.
Jako vždy, když čtu o Druhém vatikánském koncilu, míchají se ve mě dva druhy emocí. Radost z toho, jak pozitivní, otevřená a tvůrčí katolická církev může být, že nemusí být jen nostalgická, nepřejícná, zahleděná sama do sebe a vlastních domnělých zlatých časů. Taková církev má neuvěřitelný potenciál, obrovskou sílu, je úžasným darem Ducha svatého světu – pro takovou církev je radost pracovat do roztrhaní těla. Jenže právě proto je pro mě tak smutné sledovat, jak je katolická církev mnohdy jiná, jak je ve svých představitelích často nelaskavá, jak se utápí v sebelítosti, malichernostech a falešné představě posledních spravedlivých Božích bojovníků v obležení nepřátelského světa.
„Církev nemá na rozdíl od minulosti, kdy mohla spoléhat na statní pomoc, jinou moc než sílu argumentů a osobního svědectví. Není zřejmé, kam se svět ubírá, na to je vývoj příliš dynamický a chaotický, ale je jisté, že žádné vysněné časy třináctého nebo šestnáctého století se určitě nevrátí. Jak může moderní svět uvěřit, že máme víru v Boha, že věříme poctivě v soulad mezi zjevením a vědou, když jsou představitelé církve tak zjevně poděšeni moderní kritikou, když se zjevně bojí světla, svobody, otevřenosti a morální odvahy?“