Cizinec
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464115/bmid_cizinec-sHJ-464115.jpg
4
2371
2371
Jeden z nejproslulejších románů 20. století, jímž se Albert Camus stal duchovním otcem celé jedné poválečné generace, byl bezprostředně po svém vydání v r. 1942 označen vichystickou kritikou jako "ochablost ducha" a "degenerace lidství". Ve skutečnosti je příběh Meursaulta, náhodného vraha odsouzeného k smrti, protože odmítá přijmout roli v společenských hrách, působivou oslavou člověka, a to člověka revoltujícího. Podle vlastní Camusovy interpretace "cizinec" až do konce odmítá lhát a bez jediného náznaku hrdinského chování souhlasí s tím, že zemře pro pravdu, aniž by ji "těm druhým" vnucoval.... celý text
Přidat komentář
Tato kniha ve mě zanechala přesně to, co u ostatních vždy hodnotíme jako záporné - naprostou prázdnotu. A to myslím v pozitivním slova smyslu. Autor jak kdyby se o nic nesnažil, jen tak mimoděk psal, ale zároveň jasně zachytil prázdnotu lidského ducha a čistý existencionalismus. Je to opravdu zvláštní kniha, nejedenkrát jsem si vzpomněla na Kafkův Proces, kde panovala podobná, ne-li stejná absurdita.
Tuto knihu opravdu doporučuji - na to, jak je krátká, skrývá opravdu hluboké myšlenky. Hlavní postavu Mersaulta sice je třeba brát trochu s rezervou, protože jeho povaha je v rámci příběhu vyhnána až do extrému - ale právě díky tomu je kniha schopna umně poukazovat na určité společenské absurdity, které jsou bohužel aktuální i dnes.
....není co dodat, doporučuji zařadit do povinné četby a především dočíst až do úplného konce vč. doslovu v podání Evy Beránkové k vydání z r. 2005....tím považuji toto malé, ale velkolepé dílko za plně pochopené a tajuplné zároveň
Toto je zkrátka nádherná cesta čtenáře příběhem, u kterého otevírá ústa a mysl k stovce otázek nad lidmi, bytím, spravedlností, činem, aktem ... Toto je mistrovství!
Když jsem v knihovně narazila na tento titul /nové vydání/, vybavil se mi filmový přepis s M. Mastroiannim - a vzpomínky na pocity ....
Rozsáhlá písečná poušť, osamocení, nicota a pochybnost ....
Protože Mersault je cizincem sám sobě i cizincem ve světě, kterému nerozumí ....
Nejednoznačnost jednání ho přivádí do krizové situace ....
" Rozhodovalo se o mém osudu, aniž by se mne někdo zeptal na mé mínění ...."
Pochyby o smyslu života, víře v Boha i smrti .... to jej staví do pozice necitlivého člověka ....
A on je v podstatě smířený.... melancholické příměří toho, co bude následovat.... v blízkosti smrti se cítí volný a připravený prožít vše znovu ....
" A tak jsem se poprvé otevřel láskyplné netečnosti světa ....
To nebylo lehké čtení - a nevím, zda konec byl vysvobozením.
Není mi jasné, jak se mi tato kniha mohla tak dlouho "vytrácet z hledáčku". Nedlouhá novela tohoto autora se mě zasáhla, existencialismus na každém kroku.
Líbil se mi styl vyprávění, "hnal" čtenáře dál a dál, až na samý konec (doslova). Čtenář se musel zamýšlet, nad chováním hlavního hrdiny; to byl vážně tak lhostejný ke všemu, co zažil? Ani špetka lítosti? Tato skutečnost nenechá čtenáře chladným. Jednou hlavnímu hrdinovi přeje jeho osud, podruhé si zase přeje, aby litoval.
Myslím, že jsme po dlouhé době nalezl knížku, která mě zasáhla. Doporučuji, Camuse budu určitě do četby častěji zařazovat.
“Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí...mám jen tohle...ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě.”
Tahle kniha mě dostala. Jednoduchý příběh Mersaulta v první části knihy a otázky lidské
existence v části druhé je naprosto dokonalé čtení. Přikláním se na stranu příznivců povahy hlavního hrdiny. Mé sympatie získal právě tím, že za všech okolností zůstával sám sebou (to chce odvahu, ne každý to dokáže a chápu, že to někomu může být nepříjemné). Na “stádní” a univerzální společnost působil stroze, příliš věcně, ale vnímavý čtenář zachytil jeho citlivost a vnímavost (radost z Mariiných pestrých šatů, krása mořské pěny sledování nebe...). Jen zkrátka nedával na odiv své prožívání. No a to se mu právě stalo osudným v počáteční absenci očekávaných emocí, kdy tím popudil veřejnost, získal otevřené nepřátelství soudkyně a všechno to přispělo k průběhu procesu.
Klidně bych dala víc než 5⭐️
Znepokojivé a mätúce. Literárne hrátky s absurditou vedia byť zajedno zábavné, zadruhé môžu veľmi funkčne odrážať realitu ktorá býva často plná absurdity sama o sebe. Camusov cudzinec je krajne absurdná postava, ktorú nemá zmysel posudzovať podľa všeobecne platných morálnych zákonov. Ak by ste sa o to snažili, budete ju nenávidieť od prvého do posledného riadku a o to tu vôbec nejde. Ak však autorovu hru akceptujete, čaká vás vskutku nevšedný zážitok, ktorý vám ponúkne veľa zaujímavých myšlienok a otázok týkajúcich sa najmä témy spoločnosť versus jednotlivec. Ku knihe sa určite vrátim a poobzerám sa aj po ďalších knihách z Camusovho cyklu absurdity.
Kniha popisuje krásný aspergerovský přístup k životu, lidem a vztahům. Pragmatický existencialismus, prázdnota, k ničemu v knize si nelze udělat vztah. Jen holý fakt toho, že každý zemřem, každý sám za sebe a pro svět je to zcela bezcenné.
Kniha není dlouhá, jinak bych ji nedočetla. Táhne mě to mnohem více k přesahu lidské existence.
Když přistoupíte na to, že Meursault je totálně absurdní postava a začnete hrát tuhle hru s filozofií absurdna, pak se o téhle knize dá dlouze debatovat a možná si z ní i něco odnést. Ale jinak to je jen příběh bezpáteřního parchanta a sociopata s maskou normálního člověka, který netruchlí nad smrtí své matky, ale má obavy, co si o jeho nepřítomnosti kvůli pohřbu bude myslet šéf, pak taky zabije týpka, kterej je mu vlastně úplně volnej, a to vlastně jen "kvůli slunci", a věci jako láska, povýšení v práci, přátelé atd. jsou pro něj bezvýznamné, ale protože to lidi dělaj, řekne si, proč ne.
Osobně mi Camusova filozofie není blízká, ale překvapivě mi přišlo zajímavé to číst a uvažovat nad tím. Slyšela jsem několik různých interpretací, ale mám pocit, že ani jedna není správná. Že to vlastně nikdo nechápe. Tím nechci říct, že já ano, spíš mi přijde, že Cizinec ani správně interpretovat nelze. V doslovu k vydání, které jsem četla, je řečeno, že sám Camus novelu vydával za příběh justiční vraždy, ale to se mi moc nelíbí. Meursault přece Araba opravdu zabil. A mně se fakt nezdálo, že by to bylo v obraně. Pokud bylo k Meursaultovi v něčem přistupováno nespravedlivě, pak v tom, že ho ve skutečnosti nesoudili za vraždu, ale za jeho charakter.
No, Bůh ví, jak to Camus zamýšlel... Tedy, Bůh ne, Camus Boha odmítá a život je samozřejmě absurdní, takže nejspíš nijak.
Páni... on je DOSLOVA já!
Počkat, proč se tady píše, že román Cizinec je historicky prvním popisem člověka s Aspergerovým syndromem?
Já nevím. Asi jsem čekala něco jiného, možná se můj názor ještě vytříbí, ale jsem z toho příběhu trochu rozpačitá a trochu i zklamaná.
Ecce heros! Hleďte, Camusův hrdina! Camus napsal, že Cizinec je příběh hrdiny, absurdního člověka. No, že je to příběh absurdního člověka, to by asi snad ani nebylo možno rozporovat. Co se hrdiny týká, to si záleží na pohledu čtenáře. Osobně za hrdinu hlavní postavu, jejíž jméno si nepamatuji, nepovažuji.
Tak o kom si to vlastně čteme. Upřímně mi hlavní hrdina tak trochu připomínal duševně vyprahlé puberťáčky. Ale není tomu tak. Zatímco oni si snaží hrát na neemocionální, nepochopené a v nitru geniální individua, jedinečná a neopakovatelné, hlavní postava M. (Použiji tuto zkratku, omluvte mne.) je opravdu naprosto plochá, či lépe prázdná osoba. Nelze o něm tvrdit, že by neměl emoce, jen jsou utlumené a ignorované vůči „vulgárním“ tělesným potřebám. Podlehl iluzi, že jenom proto, že život skončí a nakonec nedojde žádného cíle, nemá smysl se o cokoliv snažit. On by třeba i vyjádřil jakýsi druh pocitů, ale k čemu by to bylo? Po tento bod možná naplňuje M. Camusovu představu, ale ať jsem hledal jak jsem chtěl, nenašel jsem c knize pocit vzbouření, žití života světu navzdory atd. Zdá se mi, že novela vlastně ani nenaplnila poselství Sisyfa. Jestli mne donutila nad něčím přemýšlet, rozhodně to nebyla absurdita světa, protože svět je nakonec vždy jen natolik absurdní jak absurdní si ho každý uděláme, ale o spravedlnosti.
Když už jsem u toho. M. si podle mne nezaslouží popravu. Zabil, ale zabil v sebeobraně. Možná to nebylo nutné atd., ale holt se to stalo. Otázka je, je třeba jej potrestat za to, že se citově vymyká standardu? Nevím. Myslím, že ne. To už je na lidech žijících kolem něho, zda ho sociálně vyloučí nebo nikoliv. Původně jsem chtěl napsat, že si zaslouží vězení za ty čtyři kulky, které následovaly po několika vteřinách ticha. Ale nakonec docházím k nejspíše nepopulárnímu názoru, že se od něho vlastně nic jiného nedalo čekat. Člověk, který se nestal součástí sociální hry, osoba, která nedodržuje žádná morální ani mravní pravidla, taková osoba nemá důvod, ani nejmenší důvod, dbát obecně přijímané úcty k mrtvému tělu. Stejně jako řekl Proč ne? na svatbu, řekl také Proč ne? na výstřely.
Známý je rozdíl mezi právem a morálkou. Chceme-li definovat právo co nejjednodušeji, řekneme: „Právo je systém norem chování formálně stanovených a vynucovaných státem.“. Morálka se pak od práva liší takto: „Morálka je systém pravidel chování neformálně stanovených a vynucovaných společností.“. Společnost nechť o M. rozhodne. Nikoliv soud. Ten měl soudit jen a pouze zabití v sebeobraně. (Ano, vím, že s právem i morálkou je to poněkud složitější, ale v rámci této úvahy v komentáři jsem si dovolil danou problematiku zjednodušit.)
A to je ais tak vše co bych zde chtěl poznamenat. Upřímně nejsem z knihy kdovíjak nadšen a to ani po myšlenkové, příběhové, či stylistické stránce. Camus pro mne zůstává zajímavou osobou a samozřejmě osobou symbolizující jistý dějinný zlom, ale ničím víc.
(SPOILER) Tak čím víc to čtu, tím míň vím, o čem to je. Když si to vezmu podle děje, tak hlavní hrdina byl bezcitný vrah, protože když šel po pláži, viděl tam někoho ležet a do takhle ležícího člověka začal bezdůvodně střílet. A soudce viděl, že tomu hlavnímu hrdinovi to ani není líto. A jemu bylo fakt všechno fuk, i když měl jít na popravu. Tak já nevím. Na jednu stranu to byl frajer a na druhou debil.
Nevzpomínám si, že bych někdy četl tak krátkou knihu, která by ve mně vyvolala tolik emocí a nutila mě přemýšlet týdny a týdny po dočtení poslední kapitoly o hlavní myšlence této knihy a vůbec filozofii Alberta Camuse a existencialismu. Existencialismus nemám rád, protože mě děsí ztráta kontroly, která s tímto směrem přichází, pro mě je to jeden z nejdepresivnějších směrů, ale Camus mi k němu otevřel dveře. Pořád "Cizince" obdivuju, protože na tak krátkém prostoru řekl autor tolik o lidské povaze, životu a vztazích. Hlavní postavy v této knize nejsou napsány tak, abyste je měli rádi, nikdo tam není sympatický (zvířata možná), ale hlavní myšlenka a přesah je to, co mě chytlo a zaujalo. Pokud vás zajímá filozofie, psychologie či antropologie (ne pouze literatura), pak vás "Cizinec" určitě zaujme. (Ano, přesně tak, z tolika oborů se na knihu dá dívat!) Nadčasová knížka!
Na knihu jsem sáhl po úspěšně složené maturitě, při které na mě stále ve filozofii vyskakovalo jméno Alberta Camuse. Vzhledem k tomu, že mi přišel velice sympatický, do Cizince jsem se prostě musel pustit.
Lze říci, že to bylo správné rozhodnutí. Prostředí Alžírska za dob francouzské kolonie bylo velkým zpestřením, které z geografického a historického pojetí díla hraje velkou roli. Mersault, tedy hlavní postava, byl naprosto skvělý. Apatický, ale ne úplně bezcitný. Pociťoval, ale nedával své prožívání najevo zhrzené společnosti.
Kniha mě na mnoha stránkách dovedla k hlubokému zamyšlení. Zamyšlení nad životem jedince a společností jako takovou. Existencionalismus na vás z díla dýchá ze všech stran. Dílo ale ani tak o té filozofii není, je hlavně o příběhu. Příběhu, jenž je podpírán filozofií existencialismu.
Rozhodně doporučuji přečíst, Cizinec je naprostou parádou!
Většinou to tak nemám, ale tady mě velmi bavilo jakési upnutí se k hlavní postavě – Meursaultovi, člověku netečnému a apatickému, ale okolím vnímaný negativně zejména tím, že nepodléhá vnějším normám; nebrečení na pohřbu matky a následná návštěva biografu se tak stává hrozivější skutečností než vražda Araba "kvůli horku".
Pěkná připomínka, že hodnoty jsou velmi relativizující. A těžko cizince vnímám jako postavu zcela emočně vyprázděnou a chladnokrevnou, spíše uvědomělou ve svém chováním a jdoucí si pro svoji nehrdinskou pravdu za každou cenu.
A jasně, bez Boha se stává lidský úděl absurdním a tak. Ale zaměřil jsem se spíš na detaily – nastávající horko jako upozornění Meursaltových nesnázích (připomnělo mi to Praskliny od Kláry Vlasákové, byť v úplně jiném kontextu), výstřižky z novin a despotický, ale milující Salamon se svým nebohým psem.
Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že jí podle všeho nemiluju.
(s. 48)
Musím hodně přemýšlet, co si z tohoto příběhu vlastně vzít. Hrdina mi byl sympatický, za všech okolností zůstával sám sebou a na nic si nehrál. Soudní proces mi svou absurditou trochu připomínal Kafkův Proces. Úvahy o životě tváří v tvář smrti byly opravdu silné kafe. Zakončil to rozhovor s kaplanem jako třešnička na dortu. Krátké, hutné a svérázné nesnažící se o sympatie stejně jako sám hrdina.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracování
Dobře napsané, ale málo čtivé. Dobře přeložené až na necitelný/necitlivý, na což jsem dost citlivá.
Dílo postrádá vše, co nás vnitřně naplňuje a živí - soucit, lásku, bolest - zkrátka emoce. Emoce však vzbuzuje. Na první dobrou bych ignoranta Meursaulta roztrhla jak hada. Záměr autora mnohé vysvětluje, ale při četbě jsem to takto nevnímala. Do jaké míry jsou naše životy dílem interpretace? Představme si svůj život a všechno, co se kolem nás děje jen jako fakt - bez jakéhokoli prožitku, úsudku, názoru a starostí a dostaneme se do úplně jiné perspektivy. V jednu chvíli zajímavé a osvobozující a hned vzápětí k uzoufání.
Závěr výborný.