Cizinec
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464115/bmid_cizinec-sHJ-464115.jpg
4
2420
2420
Jeden z nejproslulejších románů 20. století, jímž se Albert Camus stal duchovním otcem celé jedné poválečné generace, byl bezprostředně po svém vydání v r. 1942 označen vichystickou kritikou jako "ochablost ducha" a "degenerace lidství". Ve skutečnosti je příběh Meursaulta, náhodného vraha odsouzeného k smrti, protože odmítá přijmout roli v společenských hrách, působivou oslavou člověka, a to člověka revoltujícího. Podle vlastní Camusovy interpretace "cizinec" až do konce odmítá lhát a bez jediného náznaku hrdinského chování souhlasí s tím, že zemře pro pravdu, aniž by ji "těm druhým" vnucoval.... celý text
Přidat komentář
Většinou to tak nemám, ale tady mě velmi bavilo jakési upnutí se k hlavní postavě – Meursaultovi, člověku netečnému a apatickému, ale okolím vnímaný negativně zejména tím, že nepodléhá vnějším normám; nebrečení na pohřbu matky a následná návštěva biografu se tak stává hrozivější skutečností než vražda Araba "kvůli horku".
Pěkná připomínka, že hodnoty jsou velmi relativizující. A těžko cizince vnímám jako postavu zcela emočně vyprázděnou a chladnokrevnou, spíše uvědomělou ve svém chováním a jdoucí si pro svoji nehrdinskou pravdu za každou cenu.
A jasně, bez Boha se stává lidský úděl absurdním a tak. Ale zaměřil jsem se spíš na detaily – nastávající horko jako upozornění Meursaltových nesnázích (připomnělo mi to Praskliny od Kláry Vlasákové, byť v úplně jiném kontextu), výstřižky z novin a despotický, ale milující Salamon se svým nebohým psem.
Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že jí podle všeho nemiluju.
(s. 48)
Musím hodně přemýšlet, co si z tohoto příběhu vlastně vzít. Hrdina mi byl sympatický, za všech okolností zůstával sám sebou a na nic si nehrál. Soudní proces mi svou absurditou trochu připomínal Kafkův Proces. Úvahy o životě tváří v tvář smrti byly opravdu silné kafe. Zakončil to rozhovor s kaplanem jako třešnička na dortu. Krátké, hutné a svérázné nesnažící se o sympatie stejně jako sám hrdina.
Veľmi pôsobivá kniha, na prvé prečítanie môže naozaj budiť rozporuplné pocity, pretože príbeh a hlavne vystupovanie hrdinu je nekonvenčné, poburujúce, až absurdné. Hrdina je skutočným "cudzincom" v bežnom, samozrejmom svete ľudí a svojím autentickým správaním tomuto svetu nastavuje zrkadlo. Výborná kniha od jedného z najlepších existenciálnych filozofov.
Strhující novela hodna nobelisty.Je psaná přímočarým až strohým stylem,ve
zdánlivě jednoduchém textu jsou ale obsaženy ty nejzákladnější otázky lidské
existence týkající se vztahu člověka a světa/společnosti/ i otázka jinakosti.
Tím jiným je hlavní postava Mersault.V jeho vnitřním světě zcela chybí emoce-
neumí je vyjadřovat ani vytvářet a také ani není schopen je vnímat u ostatních.
Z pohledu dnešní psychologie jde o čítankový příklad tzv.alexithymie.To nemůže
sice omluvit vraždu,umožňuje to ale pochopit Mersaultovou chování při soudním
přelíčení i až stoický klid v předvečer smrti.Rozumíme ale i pobouření prokurátora
a většiny veřejnosti.
Dovolím si ještě malý přípodotek,možná nevhodný,ale nedá mi to:vnímám určitou
podobnost Camusova hrdiny a nedávno odsouzeného českého dvojnásobného
vraha K. /který-na rozdíl od Mersaulta-ještě ke všemu možná ani vrahem není/.
I u něj vedla počáteční absence očekávaných emocí k popuzení veřejnosti,neskrývanému nepřátelství soudkyně a k minimálně nestandartnímu procesu.Ale to jen na okraj.
Odsouzen za to, že je sám sebou. Odsouzen za to, že je příliš pravdivý a příliš ‘blízko’ bohu tím, že nemá za potřebí nosit společenskou masku. S hrůzou soudce na něj ukazuje Ježíše na kříži a modlí se za jeho duši, přičemž Mersault dobře ví, že jestli Bůh opravdu existuje a stvořil něco, co je mu podobou stejné, tak by nebyli nikdy vyhozeni z Ráje. A to, že pocit svobody jsou ženský doteky a pomíjivosti života... Camus mě dostal na kolena.
Albert Camus je výborný myslitel, schopný pronikavých úvah (pro mě zejména "Člověk revoltující"), a přesto svou prózu nezatěžuje rozvláčným teoretizováním a subtilními, jakoby do sebe uzavřenými úvahami. Jiní ano, a ještě si v tom libují a za vrchol prózy považují úmorné filosofování. Camus ale prózu respektuje a svému čtenáři nevnucuje žádné ideje. Je věcný, v jistém ohledu až strohý (ne však absolutně - jak o tom svědčí vnímavost ke krásám nebe a obyčejným radostem dne), ale právě díky tomu nás jeho Mersault oslovuje tak, jak nás rozervaní a věčně zadumaní protagonisté jiných románů nikdy neosloví. Mersault ví, že by v mnoha situacích nejspíš měl něco říci, podat "hlubší" zdůvodnění", projevit účast; jenže by tím šel sám proti sobě. Ctí svou přirozenost, což otevřeně vyjádří při závěrečné rozpravě s kaplanem - ví, kým je, a nehodlá od toho upouštět. Nepotřebuje lhát, ale ani přibarvovat. K velkým vizím je lhostejný, ale dovede se upřímně těšit z mořské pěny a z Mariiných pestrých šatů. Nechci být jako Mersault, pláč je pro mě očistný a i daleká, možná dokonce zásvětní budoucnost vyzývavá. Ale zároveň si myslím, že trocha mersaultovské bezprostřednosti i sebeprezentační syrovosti by nám všem prospěla.
(SPOILER)
Je jedno zda se v živote upneme k Bohu nebo se staneme “cizincem” ve společnosti, všichni stejně zemřeme, ať se v životě rozhodneme udělat to nebo ono. Kdo je ale svobodnější? Každý má právo na víru stejně tak jako má právo se k něčemu nevyjadřovat jako hlavní hrdina (tím by se aktuálně mohlo řídit plno z nás). V knize je krásně popsána společnost, která soudí bez vyjádření dotyčného, možnost má až po odsouzení. Typická povaha postavy Salamano, který vlastní psa na kterého nadává a když se mu zaběhne tak po něm smutní. Většině Mersault připadal nesympatický, bez názoru apod. Já jsem měla opačný pocit. Přijímal život tak jak byl, vyrovnaně a hlavně byl sám sebou.
“ Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí...”
Moje srdcova knizka. Knihu jsem cetla jiz pred deseti lety na gymnaziu, ale stale si vybavuju pocity, ktere jsem pri cteni mela. Filosoficky presah knizky vnimam dodnes. Knihu si chci urcite precist znovu.
Nevím, co vás o téhle knize učili ve škole. Že je hlavní hrdina odsouzen za nedostatek citů? Že je protagonista vrah? Že je vyvržen ze společnosti, protože se nepřizpůsobil jejím normám? Že odmítá boha a vysmívá se knězi do očí? Všechno dobře. A řekli vám taky, že tahle kniha je oslavou člověka, jemuž jsou všechny konvence ukradené, všechny neochvějné jistoty směšné, podle nějž je on sám jediným měřítkem všech věcí a který umírá ve vězení šťastný, neboť po celý život nemusel jedinkrát při interakci se světem potlačit kus sebe samotného?
Zaujal mě komentář, ve kterém se čtenářka dušuje, že s něčím takovým opravdu, ale opravdu nemůže souhlasit. Protože já taky nesouhlasím. Ale taky nevím, kde nás protagonista nebo autor vybízí, abychom s ním souhlasili...
Tak mě napadlo, srovnal někdy někdo Mersaulta se Švejkem? Na první pohled to zní jako nesmysl, ve skutečnosti by to ale mohlo být velice zajímavé...
Albert Camus do svého útlého dílka vpravil nesmírnou symboliku, které snese srovnání s Kafkovým Procesem. Alžír tvoří scénu pro hlavního aktéra Mersaulta, který je všechno, jen ne sympatický. Taky to není žádná citlivka. Je ale rozhodně svůj. A tak podobně jako prokuristu Josefa K. i Mersaulta pohltí a soudí systém, který nesnese individuality, který nesoudí zločiny, ale lidi. Nemusíme Cizince milovat, ale musíme jej nenávidět? Navíc se mu nedá upřít jakákoliv absence přetvářky. Je, kdo je. Netváří se jako někdo jiný a za nikoho se neschovává. Nechápe systém. Zato systém se bojí jeho. Od počátku je zřejmé, že Marsault se řítí do propasti. Zdali padne či ne, je otázkou pár desítek stránek Camusova Cizince. Tak neváhejte.
(SPOILER) Knihu jsem přečetla za jediný den. Dej utíkal rychle a četl se velmi dobře. Člověku až občas mrazí nad netečnou povahou hlavního hrdiny. Ale myslím si, že ho myšlení a vysvětlování ho jakýmsi způsobem ospravedlnovali spíše než že by se kvůli tomu stával více vinným. Kniha na každého jistě hluboce zapůsobí a čtenář je nucen po přečtení nad ní uvažovat a připomínat si slova pronesená hlavním hrdinou.
I po přečtení knihy nevím, jestli se mi líbila či nelíbila. Hlavní postava mě občas až děsila svou bezcitností vůči druhým. Neříkám, že dílo nebylo zajímavé, ale něco tomu prostě chybělo.
Kniha o vrahovi, pane Camusi? S autorkou doslovu a sní i s částí francouzské kritiky se můžeme takhle ptát, ale stačí to k pochopení? Neocitneme se v roli vyšetřujícího soudce, advokáta, kněze, kteří se děsí Mersaulta? Jak může někdo, kdo zabil člověka říci, že by svůj život chtěl prožít beze změny znovu? Cizinec nás přinutí změnit úhel pohledu, zpochybnit vnímání sebe sama, nebo jej odložíme ve prospěch něčeho, co nás utvrdí v sebeklamech. Pokud zpochybníme předsudky, tak můžeme zahlédnout člověka, který navzdory absurditě, ničící všechny zaběhlé jistoty, objevuje krásu života a světa. Ty jsou tu všemu navzdory.
Zase jste mě dostal pane Camus. Mně je dost věcí fuk, ale tomuhle chlápkovi moje fuk nesahá ani po plíseň na nohou. Kdyby ho cestou domu sežral starej sousedův čokl, řekl by si nejspíš no a co, hlavně že ti šmakuje vole. Já bych si to třeba řek taky, jenže kolikrát o sobě člověk ani neví, tak se to nepočítá. Jeho styl života se mi líbil, jenže během pár stránek týhle útlý knížky se to celý nějak zvrtlo. Jestli to způsobily skvrny na slunci, věštba z lógru, nebo nějaký siločáry, to se můžu jenom domnívat.
Najednou to chytlo směr, jako když máš z něčeho hrůzu a stejně na tu centrifugu vlezeš. Pak se s tebou ta kabinka utrhne a tvrdě dosedne až támhle vzádu u labutí.
Furt jsem se o něj bál a říkal si ty vole, vždyť oni snad budou soudit za to, že je mu všechno u prdele, no to snad neni možný. Za to bych mu napařil leda prospěšný práce u nich před hospodou, ale kdo ví.
Tahle krátká věc na mě dobře působila a vrtala mi v hlavě.
Existenciální detektivka, v níž není ústředním bodem mezní čin sám, ale spíše motivace, jež k němu vedou pachatele. Samotnou esencí existencionalismu jsou scény, kdy hlavní hrdina v soudní síni, v níž mu hrozí hrdelní trest, netečně pozoruje okolí a středem jeho zájmu se stane až moucha narážející v horkém africkém dnu na okenní tabulku. Camus si také bere na paškál dobové společenské konvence, Francouz Mersault není odsouzen ani tak za vraždu Araba, ale za to, že neplakal své matce na pohřbu... Zajímavá a logická je i souvstažnost s dílem Dostojevského, především pak s knihou Zločin a trest, podobnost Mersaulta a Raskolnikova je přímo očividná, stejně jako jejich reflexe své vlastní pozice v rámci hierarchie společnosti a přesvědčení o své výjimečnosti...důsledek Nietzschova světa bez Boha, světa, v němž ,,Bůh je mrtev". Jedna ze zásadních knih literární historie!
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2005 |  Cizinec |
| 2006 | Mýtus o Sisyfovi |
| 1997 | Mor |
| 1968 |  Nedorozumění |
| 2015 | Pád |
Na knihu jsem sáhl po úspěšně složené maturitě, při které na mě stále ve filozofii vyskakovalo jméno Alberta Camuse. Vzhledem k tomu, že mi přišel velice sympatický, do Cizince jsem se prostě musel pustit.
Lze říci, že to bylo správné rozhodnutí. Prostředí Alžírska za dob francouzské kolonie bylo velkým zpestřením, které z geografického a historického pojetí díla hraje velkou roli. Mersault, tedy hlavní postava, byl naprosto skvělý. Apatický, ale ne úplně bezcitný. Pociťoval, ale nedával své prožívání najevo zhrzené společnosti.
Kniha mě na mnoha stránkách dovedla k hlubokému zamyšlení. Zamyšlení nad životem jedince a společností jako takovou. Existencionalismus na vás z díla dýchá ze všech stran. Dílo ale ani tak o té filozofii není, je hlavně o příběhu. Příběhu, jenž je podpírán filozofií existencialismu.
Rozhodně doporučuji přečíst, Cizinec je naprostou parádou!