Cizinec
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/545311/bmid_cizinec.png
4
2342
2342
Audiokniha Cizinec, autor Albert Camus, čte Rudolf Červenka. Nijak rozsáhlý, přesto ale nejslavnější Camusův román Cizinec proslul stejně svou záhadností, jako tím, že se brzy po vydání stal synonymem existencialismu – k autorově nelibosti. Půdorys Cizince lze přitom vystihnout málo slovy: nesmyslný život, nesmyslná vražda, cesta k nesmyslné smrti. Nejednoznačnost, kterou se kniha vyznačuje, však už po několik generací naprosto vzdoruje snahám o konečný, definitivní výklad.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2024
,
Leda
Originální název:
L'Étranger, 1942
Interpreti: Rudolf Červenka
více info...
Přidat komentář
Strhující novela hodna nobelisty.Je psaná přímočarým až strohým stylem,ve
zdánlivě jednoduchém textu jsou ale obsaženy ty nejzákladnější otázky lidské
existence týkající se vztahu člověka a světa/společnosti/ i otázka jinakosti.
Tím jiným je hlavní postava Mersault.V jeho vnitřním světě zcela chybí emoce-
neumí je vyjadřovat ani vytvářet a také ani není schopen je vnímat u ostatních.
Z pohledu dnešní psychologie jde o čítankový příklad tzv.alexithymie.To nemůže
sice omluvit vraždu,umožňuje to ale pochopit Mersaultovou chování při soudním
přelíčení i až stoický klid v předvečer smrti.Rozumíme ale i pobouření prokurátora
a většiny veřejnosti.
Dovolím si ještě malý přípodotek,možná nevhodný,ale nedá mi to:vnímám určitou
podobnost Camusova hrdiny a nedávno odsouzeného českého dvojnásobného
vraha K. /který-na rozdíl od Mersaulta-ještě ke všemu možná ani vrahem není/.
I u něj vedla počáteční absence očekávaných emocí k popuzení veřejnosti,neskrývanému nepřátelství soudkyně a k minimálně nestandartnímu procesu.Ale to jen na okraj.
Odsouzen za to, že je sám sebou. Odsouzen za to, že je příliš pravdivý a příliš ‘blízko’ bohu tím, že nemá za potřebí nosit společenskou masku. S hrůzou soudce na něj ukazuje Ježíše na kříži a modlí se za jeho duši, přičemž Mersault dobře ví, že jestli Bůh opravdu existuje a stvořil něco, co je mu podobou stejné, tak by nebyli nikdy vyhozeni z Ráje. A to, že pocit svobody jsou ženský doteky a pomíjivosti života... Camus mě dostal na kolena.
Albert Camus je výborný myslitel, schopný pronikavých úvah (pro mě zejména "Člověk revoltující"), a přesto svou prózu nezatěžuje rozvláčným teoretizováním a subtilními, jakoby do sebe uzavřenými úvahami. Jiní ano, a ještě si v tom libují a za vrchol prózy považují úmorné filosofování. Camus ale prózu respektuje a svému čtenáři nevnucuje žádné ideje. Je věcný, v jistém ohledu až strohý (ne však absolutně - jak o tom svědčí vnímavost ke krásám nebe a obyčejným radostem dne), ale právě díky tomu nás jeho Mersault oslovuje tak, jak nás rozervaní a věčně zadumaní protagonisté jiných románů nikdy neosloví. Mersault ví, že by v mnoha situacích nejspíš měl něco říci, podat "hlubší" zdůvodnění", projevit účast; jenže by tím šel sám proti sobě. Ctí svou přirozenost, což otevřeně vyjádří při závěrečné rozpravě s kaplanem - ví, kým je, a nehodlá od toho upouštět. Nepotřebuje lhát, ale ani přibarvovat. K velkým vizím je lhostejný, ale dovede se upřímně těšit z mořské pěny a z Mariiných pestrých šatů. Nechci být jako Mersault, pláč je pro mě očistný a i daleká, možná dokonce zásvětní budoucnost vyzývavá. Ale zároveň si myslím, že trocha mersaultovské bezprostřednosti i sebeprezentační syrovosti by nám všem prospěla.
(SPOILER)
Je jedno zda se v živote upneme k Bohu nebo se staneme “cizincem” ve společnosti, všichni stejně zemřeme, ať se v životě rozhodneme udělat to nebo ono. Kdo je ale svobodnější? Každý má právo na víru stejně tak jako má právo se k něčemu nevyjadřovat jako hlavní hrdina (tím by se aktuálně mohlo řídit plno z nás). V knize je krásně popsána společnost, která soudí bez vyjádření dotyčného, možnost má až po odsouzení. Typická povaha postavy Salamano, který vlastní psa na kterého nadává a když se mu zaběhne tak po něm smutní. Většině Mersault připadal nesympatický, bez názoru apod. Já jsem měla opačný pocit. Přijímal život tak jak byl, vyrovnaně a hlavně byl sám sebou.
“ Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí...”
Moje srdcova knizka. Knihu jsem cetla jiz pred deseti lety na gymnaziu, ale stale si vybavuju pocity, ktere jsem pri cteni mela. Filosoficky presah knizky vnimam dodnes. Knihu si chci urcite precist znovu.
Nevím, co vás o téhle knize učili ve škole. Že je hlavní hrdina odsouzen za nedostatek citů? Že je protagonista vrah? Že je vyvržen ze společnosti, protože se nepřizpůsobil jejím normám? Že odmítá boha a vysmívá se knězi do očí? Všechno dobře. A řekli vám taky, že tahle kniha je oslavou člověka, jemuž jsou všechny konvence ukradené, všechny neochvějné jistoty směšné, podle nějž je on sám jediným měřítkem všech věcí a který umírá ve vězení šťastný, neboť po celý život nemusel jedinkrát při interakci se světem potlačit kus sebe samotného?
Zaujal mě komentář, ve kterém se čtenářka dušuje, že s něčím takovým opravdu, ale opravdu nemůže souhlasit. Protože já taky nesouhlasím. Ale taky nevím, kde nás protagonista nebo autor vybízí, abychom s ním souhlasili...
Tak mě napadlo, srovnal někdy někdo Mersaulta se Švejkem? Na první pohled to zní jako nesmysl, ve skutečnosti by to ale mohlo být velice zajímavé...
Albert Camus do svého útlého dílka vpravil nesmírnou symboliku, které snese srovnání s Kafkovým Procesem. Alžír tvoří scénu pro hlavního aktéra Mersaulta, který je všechno, jen ne sympatický. Taky to není žádná citlivka. Je ale rozhodně svůj. A tak podobně jako prokuristu Josefa K. i Mersaulta pohltí a soudí systém, který nesnese individuality, který nesoudí zločiny, ale lidi. Nemusíme Cizince milovat, ale musíme jej nenávidět? Navíc se mu nedá upřít jakákoliv absence přetvářky. Je, kdo je. Netváří se jako někdo jiný a za nikoho se neschovává. Nechápe systém. Zato systém se bojí jeho. Od počátku je zřejmé, že Marsault se řítí do propasti. Zdali padne či ne, je otázkou pár desítek stránek Camusova Cizince. Tak neváhejte.
(SPOILER) Knihu jsem přečetla za jediný den. Dej utíkal rychle a četl se velmi dobře. Člověku až občas mrazí nad netečnou povahou hlavního hrdiny. Ale myslím si, že ho myšlení a vysvětlování ho jakýmsi způsobem ospravedlnovali spíše než že by se kvůli tomu stával více vinným. Kniha na každého jistě hluboce zapůsobí a čtenář je nucen po přečtení nad ní uvažovat a připomínat si slova pronesená hlavním hrdinou.
I po přečtení knihy nevím, jestli se mi líbila či nelíbila. Hlavní postava mě občas až děsila svou bezcitností vůči druhým. Neříkám, že dílo nebylo zajímavé, ale něco tomu prostě chybělo.
Kniha o vrahovi, pane Camusi? S autorkou doslovu a sní i s částí francouzské kritiky se můžeme takhle ptát, ale stačí to k pochopení? Neocitneme se v roli vyšetřujícího soudce, advokáta, kněze, kteří se děsí Mersaulta? Jak může někdo, kdo zabil člověka říci, že by svůj život chtěl prožít beze změny znovu? Cizinec nás přinutí změnit úhel pohledu, zpochybnit vnímání sebe sama, nebo jej odložíme ve prospěch něčeho, co nás utvrdí v sebeklamech. Pokud zpochybníme předsudky, tak můžeme zahlédnout člověka, který navzdory absurditě, ničící všechny zaběhlé jistoty, objevuje krásu života a světa. Ty jsou tu všemu navzdory.
Zase jste mě dostal pane Camus. Mně je dost věcí fuk, ale tomuhle chlápkovi moje fuk nesahá ani po plíseň na nohou. Kdyby ho cestou domu sežral starej sousedův čokl, řekl by si nejspíš no a co, hlavně že ti šmakuje vole. Já bych si to třeba řek taky, jenže kolikrát o sobě člověk ani neví, tak se to nepočítá. Jeho styl života se mi líbil, jenže během pár stránek týhle útlý knížky se to celý nějak zvrtlo. Jestli to způsobily skvrny na slunci, věštba z lógru, nebo nějaký siločáry, to se můžu jenom domnívat.
Najednou to chytlo směr, jako když máš z něčeho hrůzu a stejně na tu centrifugu vlezeš. Pak se s tebou ta kabinka utrhne a tvrdě dosedne až támhle vzádu u labutí.
Furt jsem se o něj bál a říkal si ty vole, vždyť oni snad budou soudit za to, že je mu všechno u prdele, no to snad neni možný. Za to bych mu napařil leda prospěšný práce u nich před hospodou, ale kdo ví.
Tahle krátká věc na mě dobře působila a vrtala mi v hlavě.
Existenciální detektivka, v níž není ústředním bodem mezní čin sám, ale spíše motivace, jež k němu vedou pachatele. Samotnou esencí existencionalismu jsou scény, kdy hlavní hrdina v soudní síni, v níž mu hrozí hrdelní trest, netečně pozoruje okolí a středem jeho zájmu se stane až moucha narážející v horkém africkém dnu na okenní tabulku. Camus si také bere na paškál dobové společenské konvence, Francouz Mersault není odsouzen ani tak za vraždu Araba, ale za to, že neplakal své matce na pohřbu... Zajímavá a logická je i souvstažnost s dílem Dostojevského, především pak s knihou Zločin a trest, podobnost Mersaulta a Raskolnikova je přímo očividná, stejně jako jejich reflexe své vlastní pozice v rámci hierarchie společnosti a přesvědčení o své výjimečnosti...důsledek Nietzschova světa bez Boha, světa, v němž ,,Bůh je mrtev". Jedna ze zásadních knih literární historie!
Kniha se mi četla téměř sama, děj utíkal rychle, ale vyvolával mnoho otázek, mnoho emocí, ať už nechápavost vůči hlavnímu hrdinovi, tak lítost nad jeho osudem.
V díle je vidět autorova schopnost zaujmout čtenáře, vyvolat otázky, emoce...
Poslední část knihy mě opravdu dostala, velmi depresivní, ačkoli si člověk pokládá otázky typu „A zasloužil si to?”, stejně na mě kniha velmi zapůsobila.
Určitě doporučuji.
(SPOILER) Knížka, která vyvolává spoustu otázek a nedává mnoho odpovědí. Pokrytectví společnosti, která cítí nutnost se všemi prostředky zbavit jedince, jemuž nerozumí a kterým se cítí ohrožena, je odsouzeníhodné. Stejně tak je ale odsouzeníhodná vražda. Navíc vražda jakoby bez motivu, bez důvodu. Trest smrti považuji za nemorální, ale přesto..... byl hlavní hrdina psychopat? Nejspíš byl a byl tak ostatním nebezpečný. Tedy společnost měla právo ho zavřít a trestat? Spousta otázek a podnětů k přemýšlení, výborný námět k filozofické diskuzi. Další kniha, kterou měla dcera jako četbu k maturitě a smekám před její střední školou, že se nebojí podobnými těžkými tématy zabývat.
Vraceli jsme se z výletu (Vlčí stezka a řeka Vydra), děti spaly v autě, zastavili jsme ve Zdíkově, manžel šel do obchodu a já využila chvilky na rozečtení nové knihy. Byl jím Cizinec od A. Camuse. Manžel byl v momentě zpátky, ale já už věděla, že jsem kápla na knihu podle mého gusta.
"Otočil jsem si židli, jak jsem to viděl u trafikanta, poněvadž mi to připadalo pohodlnější. Vykouřil jsem dvě cigarety a z pokoje jsem si přinesl kousek čokolády a snědl ji u okna. Zanedlouho se nebe zatáhlo a já čekal, že z toho bude letní bouřka. Přesto se zas pomalu vyjasnilo. Jenomže mračna, než odtáhla, spustila na dlažbu jakoby závdavek deště, a ulice tím trošku zešeřela. Díval jsem se dlouho na nebe."
(…)
"Zavřel jsem okna, a jak jsem se vracel do pokoje, zahlédl jsem v zrcadle roh stolu a na něm pod lihovou lampou leželo pár krajíčků chleba. Myslel jsem na to, že neděle je pokaždé tak ucouraná, že maminka je po smrti, že zítra jdu zas do práce a že se zkrátka a dobře nic nezměnilo."
Cizinec mě bavil z několika důvodů. 1) Věcnost, se kterou popisuje hlavní hrdina události, je neobvyklá. Takhle oproštěné vyprávění o pocity jsem nečekala. 2) Hlavní postavu je těžké si oblíbit, přesto jsem v jistých chvílích k panu Meursaultemu pociťovala pochopení. Má velmi zvláštní povahu, je mu lhostejné, co se s ním bude dít, je o něco požádán, udělá to, je lhostejný ke svému okolí, i k těm nejbližším, nepohne s ním ani smrt matky, víc řeší, jak dlouho mu potrvá cesta, své činy nepodrobuje kritice, svůj život spíše zvenčí pozoruje, než prožívá, lítost mu nic neříká, přesto pro mne není snadné ho jako člověka odsoudit. 3) Zachycení atmosféry (vedro v Alžíru, popis návštěv ve vězení, atd.)
Při čtení na mne dotírala otázka „Můžeme skutečně poznat člověka a jeho nitro podle jeho chování?“ Autor nic nepodsouvá, nemoralizuje, nechává čtenáře, ať si sám rozhodne. Spíš ukazuje, jak může být chování člověka interpretováno. Moje první setkání s existenciálním románem. A musím říct, že to bylo setkání čtenářsky velmi příjemné:-)
„Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.“ Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jak druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli. Šéf se rázem zatvářil znechuceně, řekl, že nikdy neodpovídám na otázky přímo, že mi chybí ctižádost a to že je pro obchod pohroma. Vrátil jsem se zas ke své práci. Byl bych ho radši nedráždil, ale neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl svůj život měnit."
Ke Camusovi mne nasměrovala J. C. Oates knihou Nesvaté lásky. Tímto jí děkuji a doporučuji dále:-)
PS. Nejsem příznivcem trestu smrti a nebyl jím ani A. Camus.
Zvláštní kniha. Doposlouchala jsem ji před několika dny a stále si nejsem jistá , jaký názor na ni vlastně mám. Určitě jsem ráda, že jsem se s ní setkala. Chvíli mi trvalo, než jsem se na vyprávění naladila, ale zhruba v půlce mě děj docela polhtil. Ze začátku mě trochu rozčilovaly dlouhé popisy, nakonec jsem za ně ale byla ráda. Hezky dokreslují celou atmosféru příběhu. Hlavně se mi líbil motiv slunce, který se v příběhu objevuje často.
Mersault mě zprvu svou netečností neskutečně dopaloval, ale našla jsem si cestu i k němu. Včetně pochopení a obdivu, že byl sám sebou až do konce a nepřizpůsobil se společnosti. I když by pak možná dopadl lépe...
Zvláštní příběh, který ve mně vyvolal rozporuplné pocity. A to rozhodně není na škodu.
Za sebe doporučuji! :)
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracování
Skrýt reklamy
Zvláštní kniha, která ve mně vyvolala rozporuplné pocity.