Cizinec
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/545311/bmid_cizinec.png
4
2342
2342
Audiokniha Cizinec, autor Albert Camus, čte Rudolf Červenka. Nijak rozsáhlý, přesto ale nejslavnější Camusův román Cizinec proslul stejně svou záhadností, jako tím, že se brzy po vydání stal synonymem existencialismu – k autorově nelibosti. Půdorys Cizince lze přitom vystihnout málo slovy: nesmyslný život, nesmyslná vražda, cesta k nesmyslné smrti. Nejednoznačnost, kterou se kniha vyznačuje, však už po několik generací naprosto vzdoruje snahám o konečný, definitivní výklad.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2024
,
Leda
Originální název:
L'Étranger, 1942
Interpreti: Rudolf Červenka
více info...
Přidat komentář
V první polovině knihy jsem autora silně podezříval z toho, že si udělal dobrý den ze všech, kteří tuto knihu rozebírají jako stěžejní dílo existencionalismu. Způsob psaní ve mně provokoval pocit, že autor se vysmívá tématům, kterými se tento směr zabývá. Vše způsobeno krátkými větami.
Až po čase jsem začal doceňovat stručnost těchto vět. Kniha díky nim krásně plyne, máte pocit, že děj má rychlý spád.
Druhá část knihy mě ovšem přesvědčila o tom, že je toto dílo míněno vážně. Absolutní rezignace hlavního hrdiny vyvrcholí záchvatem jakési formy vzteku - který se tímto stává krásným závěrem celé knihy.
Mám podezření, že Camus napsal humoristický román zahalený do hávu existencialismu. A pak se nejspíš smál všem, kdo knihu s vážným výrazem rozebírali a hledali v ní všemožné morální vrstvy a nejrůznější poselství. Nebo možná byla hlavní postava míněna jako mentálně postižený, což se z některých náznaků dá předpokládat. Pokud by ale ani jedna z těchto hypotéz nebyla správná, ztratila by kniha veškerou zajímavost a byla by jen a pouze ubíjející.
Moje oblíbená pasáž (rozesmála mě): "'Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.' Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jak druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli. Šéf se rázem zatvářil znechuceně, řekl, že nikdy neodpovídám na otázky přímo, že mi chybí ctižádost a to že je pro obchod pohroma. Vrátil jsem se zas ke své práci. Byl bych ho radši nedráždil, ale neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl svůj život měnit."
Ponurý příběh, který mě rozhodně nenechal chladnou. Hlavní hrdina je zvláštní. Nedává najevo emoce, necítí smutek, nezajímají ho ostatní lidé, kariéra... A to ho vyčleňuje ze společnosti, ve které se stává cizincem. Nedokáže lhát a přetvařovat se, i kdyby mu to mohlo zachránit život. A na druhé straně je tu společnost, která není ochotna přijmout jeho odlišnosti, což má nakonec tragické následky. Nebylo to úplně jednoduché čtení, ale přemýšlivému čtenáři se určitě bude kniha líbit.
Zvláštní, až zamrazí... Vše na mě dolehlo až po přečtení a hvězdu jsem přidala.
"... Tam dole, taky tam dole kolem útulku, kde životy dohasínaly, měl večer podobu tesklivého smíru. Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat..."
Kdyby nešlo o tak útlou knížečku s tak dobrým hodnocením, určitě bych ji už v první části odložila. A to by byla velká škoda.
Asi nemá smysl psát nějaký obsáhlý komentář. Ke knize byly napsány stohy odborných textů, rozborů, literárně vědeckých prací, disertací. Mnozí z těch autorů nahlíží hluboko do autorova uvažování, smyslu příběhu, motivů, mnohem hlouběji, než kdy budu já. Sám nenapíši nic objevného, přesto si dovolím shrnout své osobní dojmy. Text je právem považován za jeden z nejzásadnějších ve 20. stol. Dílko je to zvláštním způsobem podmanivé, velmi čtivé, přímočaré. Osud Meursaulta je přes svou zdánlivou jednoduchost dostatečně zajímavý, polovinu úspěchu knihy tvoří nevyřčené náznaky a odkazy. Nihilismus, stoicismus, neschopnost, nebo možná neochota, prožívat emoce jsou na první pohled hlavní premisou knihy. Při čtení jsem měl pocit jakéhosi odtržení, dutosti, izolace od příběhu a zejména hlavní postavy, jako bych od nich byl oddělen polopropustnou bariérou a vše se odehrávalo v jakémsi útlumu. Možná je to jen autosugesce, ale pokud je to skutečně práce autora (a překladatele), záměrně vyvolat dojem emoční nedostatečnosti, pak všechna čest. Jak již bylo mnohokrát poukázáno text lze snadno vnímat jako revoltu. Vzpouru proti očekávanému chování. A v reakci na vzpouru následuje tvrdý trest společnosti. Ani ne tak jako odpověď na konkrétní zločin, jako spíš právě reakce na naprosto neočekávané chování, emoční prázdnotu a pasivní prožitek, tolik nezapadající do společenských norem. Nevím, komu doporučit, přesto doporučuji, osobně jsem byl nadšen a ke knize se časem vrátím.
Tato kniha zřejmě není pro každého, ale pokud jste člověk, který se potýká s otázkami smyslu života, nihilismem či jinými 'hlubokými' tématy tak se skoro jistě pobavíte. A. Camus je pro mne géniem a tato kniha patří k mým nejoblíbenějším. Je hezky napsaná a děj pomalu plyne, což poměrně skvěle popisuje pocity ze života chladného protagonisty. Nechci Vám knihu přechválit abyste pak neměli velká očekávání, ale určitě bych jí všem doporučil.
S kazdou strankou, a cim blize zaveru, tim vice drazdivejsi a podnetnejsi kniha, kolem ktere se za leta vyrojilo neuveritelne mnozstvi vykladu, coz koneckoncu doklada jeji vyjimecnost a hloubku. Je Mersault pokriveny Kristus zvestujici nahou pravdu, psychopat bez emoci, mentalne postizeny ci mudrc? Tak ci onak, svym pristupem k zivotu skrze nej Camus tne do ziveho na tolika frontach, na tak malo stranach, zpusobem naprosto genialnim.
Neskutečné, co se dá nacpat do jedné útlé knihy. Tolik pocitů a vlastně žádné. Některé pasáže života našeho hrdiny jsem cítila podobně, ale kdo mě za to může soudit...
Impeccable! V myšlienkach a pocitoch, ktoré vo mne ešte doznievajú, konštatujem, že toto dielko bezodkladne zaraďujem medzi to najlepšie, s čím som sa vo svete beletrie stretol, bárs tento svet nenavštevujem tak často, ako svet Apolónsky - svet svetla a rozumu. Ako tak prechádzam komentáre, utvrdzujem sa v presvedčení, že k hlbšiemu pochopeniu Cudzinca a súčasne doceneniu, musí byť čitateľ nositeľom istej skúsenosti, ktorá sa mi zdá kľúčová. Tým nechcem povedať, že bez nej všetko podstatné čitateľa obchádza, ale esenciálne posolstvo ostáva jeho očiam skryté. Tou skúsenosťou je nepríjemný zážitok, kedy si človek zažil "súdny proces" okolia, pričom obžaloba znela: Inakosť!
Meursault, v ktorom Camus odhaľuje "ťaživý pocit bytostného odcudzenia spoločnosti", nezaplakal na pohrebe svojej matky, na druhý deň šiel do kina a noc strávil v spoločnosti Marie - správal sa hrubo v rozpore s očakávaním iných! Odvaha ukázať spoločnosti svoju úprimnosť, strhnúť masky a utiecť do náručia slobody sa ukázala ako precenená a nepochopená. Následky pokryteckých, avšak "morálne a spoločensky" spôsobilých jedincov nenechali dlho na seba čakať a ponáhľajú sa bez spytovania svedomia vrhnúť kameňom, aby bol tento "cudzinec" navždy umlčaný a nestihol sa stať precedensom.
Celý súdny proces je bravúrna metafora, ktorá dokonale zrkadlí rozmer triviálnej frašky. Meursault nebol súdený za vraždu, Meursault sa dopustil: citového chladu, non-konvenčného správania, ateizmu, nemanželského sexu, ignorácie smútku, letargie a prílišnej uvedomelosti životných absurdít. Meursault je iný, je príliš úprimný a autentický. V tejto domnienke ma utvrdzuje v prvom rade nezmyselnosť súdneho procesu - napríklad úplná ľahostajnosť sudcov pri vypočúvaní svedkov, alebo obžaloba prokurátora, namierená na hrdinovu inakosť a nie zločin. Neplakal nad telom matky, ani na pohrebe, pil kávu a fajčil v dome smútku, nedržal smútok, zabával sa a randil...och dámy a páni, Antikrist! Iracionalita súdu taktiež pozabudla na fakt, že usmrtený vytiahol na vraha nôž, čo ostalo zabudnutým faktom a možno nádejou na únik k sebaobrane, to ale nebolo pre autora podstatné, ako vlastne celé súdne dianie. Keď spoločnosť súdi "cudzincov" nepozná milosť a nepýta sa na názor obžalovaného, či dokonca úprimné vyznanie.
Camus cítil tiež potrebu prezradiť čitateľovi svoj postoj k náboženstvu, ktorý zobrazil unikátne v dvoch situáciách: pri teatrálnom a nepríčetnom mávaní krucifixom nad jeho hlavou v podaní sudcu, ktoré slovne sprevádzal výčitkami a nepochopením nad tým, že sa obžalovaný odmieta utiekať k najvyššiemu a druhý krát, pri nanútenenej návšteve kňaza pred vykonaním rozsudku. V závere, možno odhaliť Camusovho Sizyfa v spokojnosti, ktorú Meursault pociťoval napriek absurdnosti a iracionalite svojej situácie.
Příběh člověka, který je přesvědčen, že ať bude dělat či říkat cokoliv, svůj život tím stejně nijak nezmění. Svému osudu musí vzdorovat, byť by to znamenalo smrt. Jeho odmítání začlenit se do společnosti, chovat se tak, jak to ostatní očekávají, nedodržování pravidel, pocit odcizenosti a neschopnost vysvětlit své činy z něho dělají vyvrhele a outsidera společnosti, která je ve své podstatě ráda, že se takového podivína zbaví.
Skvělá kniha jak po stránce příběhu, tak po stránce jazykové, kde autorův strohý styl výborně doplňuje obsah.
Ty hlavní myšlenky o kterých se kritika tak pochvalně vyjadřuje mi nějak minuly. Nepřišlo mi to nikterak zajímavé čtení.
Jsem během četby přemýšlela, zda je hlavní postava tak citově otupělá, že vnitřně vůbec neřeší svojí vinu a jestli by mu vysoký trest opravdu nepatřil. Z dnešního pohledu je trest smrti opravdu moc, ale opravdu moc byla i vražda, které se dopustil.
Kdyby jenom Meursault byl nevinný, retardovaný, nebo kdyby aspoň vyloupil banku nebo zabil v (nepřiměřené) sebeobraně nebo udělal něco podobně lidského, aplaudovala bych téhle novelce vestoje. Jenže Meursault provedl něco úplně jiného a svůj trest si zasluhuje, a to, že mu byl verdikt přišitej za úplně nesouvisející záležitost, na tom nic nemění, i když smutné a o naší společnosti vypovídající to bezesporu je. Jo, chápu, měl tam být jakože rozpor mezi závažností prohřešku a banalitou trestaného, ale vedle tohoto vysílá Cizinec plno dalších poselství, ze kterých se mi ježí všecky chlupy hrůzou. Takhle by podle mě prosazování individualismu vypadat nemělo.
Zajímává kniha, která v sobě skrývá problém vzájemného pohled různých kultur
(francouzská společnost vs arabská) A z toho vycházející určitá absurdnost,že spíše než za vraždu araba je hlavní postava odsouzena za neuronění slzy na pohřbu své matky (něco jako neplnění morálních konvencí).
Prvá časť príbehová nenadchne, ale ani neurazí, no druhá svojou údernosťou úplne vyrazí dych!
Krutosť, bezcitnosť a zloba si (vždy) nájde obetného baránka (často nevinnú bytosť), z ktorého urobí prekrútenými výpoveďami vinného a ešte sa tvári, akoby robila ušľachtilý a humánny čin, samozrejme posvätený. História sa opakuje...
Moc mě bavilo soudní přelíčení. Ale konec už byl nic moc. Možná proto, že jsem sama věřící nebo prostě mi přišlo, jako by knize chybělo ještě několik stran. Na konci jsem si řekla: O čem to vlastně bylo?
Nebylo to o ději, možná ani o volbě jazykových prostředků. Šlo o myšlenku, apatii a nedostatek emocí či lidskosti.
Nechápu, nerozumím. Camus zřejmě poukazoval na to, že společnost hodnotí nikoli činy, nýbrž konformitu pachatele; v případě Cizince tato konformita, jmenovitě empatie, citovost, nalezena nebyla, a proto pachatel skončil tak, jak skončil. Společnost je zlá, hrozná, tečka. Ale opravdu v tomto konkrétním případě pochybila? Cizinci schází víra, city i svědomí; nezná strach ani morálku, nic ho nedrží zpátky, lidi vraždí s klidem, který by se spíš čekal u koupě chleba. Takového jedince nechat běhat po ulici, no, nevím. Samozřejmě by ho správně měli soudit pro vraždu, ne suché oči, ale výsledek nebyl tak od věci (lepší by bylo doživotí, ale co už). Takže za mě silné téma a slabé zpracování (nehledě na úsečné věty, které se hlavně v první části nedaly skoro číst) - fakt nedokážu soucítit s někým, kdo si není ochotnej rozumem zdůvodnit, že lidi by se zabíjet neměli (když už to nedovede "pochopit" pocitově) - natož abych ještě přijala vtipnou tezi, že vlastně za to všecko může společnost, a vrah, ubožátko, padl za oběť konvencím.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracování
Skrýt reklamy
Existenciální krize v nejděsivější podobě.