Co ti svírá hrdlo
Chimamanda Ngozi Adichie
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/514084/bmid_co-ti-svira-hrdlo-UYI-514084.jpeg
4
83
83
Povídky plné krásy i smutku mapují střet dvou kultur a touhu po jejich sjednocení. Chimamanda Ngozi Adichieová ve své povídkové sbírce upírá zrak nejen na Nigérii, ale také na Ameriku a ve dvanácti povídkách zkoumá pouta svazující muže a ženy, rodiče a děti, Afriku a Spojené státy. V povídce „Niterný prožitek“ se studentka medicíny schovává před pouličními nepokoji spolu s chudou muslimkou, jejíž důstojnost a víra ji donutí čelit strachům, jimž se doposud vyhýbala. V příběhu nazvaném „Do zítřka daleko“ žena odhalí zdrcující tajemství týkající se smrti svého bratra. Mladá matka v povídce „Napodobenina“ zjistí, že její pohodlný život ve Filadelfii je ohrožen, protože manžel si do jejich domu v nigerijském Lagosu nastěhoval milenku. A titulní povídka zachycuje dusivou osamělost mladé Nigerijky, která se přestěhuje do Ameriky a zjistí, že tato země je úplně jiná, než čekala.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno:
2023
,
Host
Originální název:
The Thing Around Your Neck, 2009
více info...
Přidat komentář
Druhá knížka po Purpurovém ibišku, kterou jsem od autorky četla. Některé povídky byly samozřejmě slabší, ale jako celek jsem si knihu velmi užila a přelouskala ji rychle. Líbí se mi autorčin styl psaní a zajímavé mi přišlo i to, jak autorka napříč povídkami volí různé vypravěčské perspektivy (od ich-formy přes er- až po čím dál tím rozšířenější - a mně z nějakého důvodu poměrně vyhovující - du-formu), sbírce to dodává na pestrosti. Pokud bych měla mezi povídkami vybrat favority, jedná se o Minulé pondělí, Do zítřka daleko, a Zprostředkovatelé sňatku. Určitě sáhnu po dalších knížkách od Adichie.
Ráda vyhledávám exotické autory, takže jsem tyto čtivě a citlivě napsané povídky přečetla se zájmem. Většinou tyto příběhy pojednávají o touhách, očekávání a strastech nigerijských emigrantů v USA, ale i o obyčejných mezilidských vztazích.
Nejsem moc nadšená z nyní tak populárních afrických autorů, kteří doma už dlouho nežijí a přitom chtějí svoji domovinu tak nějak představit i nám cizozemcům (a podsunout nám své "kosmopolitní" názory).
S nigerijskou literaturou se docela roztrhl pytel, jen od této autorky jsem četla už třetí knihu (Purpurový ibišek celkem šel, ale Amerikánu jsem nezdolala).
Na život v naprosto odlišné Nigérii jsem vždycky zvědavá, ale nedostávám většinou nic moc obsažného a objevného (např. taky byla zmíněna hned několikrát branná povinnost i pro dívky, ale nic víc - třeba na jak dlouho). Ale jakmile jsme v zahraničí, tj. v Americe, kam většina z nich legálně či ilegálně míří za lepším, moje důvěra ve vyprávění a ochota číst ty nekonečné stesky (vůbec ne po domově, ale spíš, že se v Americe žije jinak než doma ... to snad dá rozum, to dobré se nijak nekomentuje, jen to "špatné", jiné, přitom o rasismus už dávno nejde a konkrétně v těchto povídkách nikdo nijak významně ani fyzicky ani psychicky nestrádá).
Takže přes veškerou vypsanost autorky (pěkný jazykový styl, zajímavé obraty, úsporná délka, nesporná čtivost, pointy) mne nakonec zaujaly povídky dvě, které vůbec nebyly "nigerijské", ale prostě všeobecné: Do zítřka daleko (skoro thriller) a Minulé pondělí (malinké psycho).
Je to lehce aktivistické, ale není to v tomto případě naspodu. Velmi hezky vykreslené postavy, jejich vnímání světa. Povídky mě donutily přemýšlet mimo můj zajetý svět.
"Pochopila, že byť rodičom v Amerike znamená žonglovať s úzkosťami a že to súvisí s tým, že majú priveľa jedla. Sýte brucho dávalo Američanom čas na obavy, že ich dieťa by mohlo mať vzácne ochorenie, o ktorom sa práve dočítali, dávalo im pocit, že majú právo na ochranu svojho dieťaťa pred sklamaním, nedostatkom a zlyhaním. Sýte brucho dávalo Američanom a Američankám luxus toho, aby sa mohli chváliť, že sú dobrými rodičmi, ako keby bola starostlivosť o dieťa výnimkou a nie pravidlom."
Adichie ma zaujala už svojou bichlou Amerikánka (tých cca 600 strán mi zbehlo ako nič) a aj tento poviedkový výber bol celkom podľa môjho gusta, teda natoľko, ako to už s poviedkami býva; niektoré sadnú viac, iné menej, ďalšie skoro vôbec; pri niektorých by ste boli najradšej, ak by ich autorka pretavila na dlhý román, iné sú skvelé práve v podobe kratšieho textu, niektoré pôsobia skôr ako také náčrty či štylistické cvičenia...
Tematicky je to mix toho, čo už autorka ponúkla aj v iných svojich dielach, teda kontrast života v Nigérii a Amerike, postavenie (čiernych) žien v africkej aj západnej spoločnosti, fanatické podoby viery, spoločenské výzvy v nigérijskej spoločnosti.... Postavy väčšinou na jedno kopyto, akurát majú iné mená, ale to nič. Ako celok je to príjemné, vyvážené čítanie, taká typická Chimamanda s podmanivým rozprávačským štýlom, citom pre detaily a temer reportážnym pohľadom na svet, ale, žiaľ, zároveň je to typická Chimamanda aj so svojimi "neduhmi" (v mojej optike), teda dosť z jej textov presvitá, komu v nich "fandí", podobne ako jedna z jej postáv drží palce súťažiacim v televíznych reláciách v takomto poradí: čierne ženy, čierni muži, biele ženy, bieli muži; no a nemôžem sa zbaviť dojmu, že tak je to aj u autorky, čo sa na jednej strane snažím chápať, na druhej mi však už mierne liezlo na nervy, že všetky tie jej čierne hrdinky sú pravidelne nasrdené na zmienené iné typy osôb a už len preto, že čierne ženy sú na čele autorkinhoo súkromného rebríčka, majú právo na všetko od závisti cez odúvanie sa až po nenávisť, klamstvo a (v jednom poviedkovom prípade) zabitie. Tým ma autorka štvala už pri Amerikánke (hlavná hrdinka spôsobila rozpad rodiny, no a čo, lebo veď bola hlavná hrdinka), a áno, viem, že nie so všetkým, o čom autorka píše, musí súhlasiť, ale z jej textov tak nejako cítiť, že sama je trochu nasrdená a svojimi textami ukazuje nielen realitu ľudí, o ktorých sa rozhodla písať, ale aj prostredník.
Každopádne, písať vie a aj táto jej kniha sa číta dobre, ľahko.
Kniha povídek, z nichž každá je něčím výjimečná. Dozvíme se hodně o poměrně vzdálené realitě hrdinů, kteří jsou v povídkách popsáni věrohodným a živoucím způsobem. Styl autorky je svižný a vtahující.
Možná i tím, že je sama poslední dobou píšu, začínám víc přicházet na chuť povídkám. Pokud jde ale o Chimamandu Adichie, od ní bych si asi klidně přečetla i nákupní seznam, protože pokud mohu soudit podle jejích mnou už přečtených titulů, ona prostě psát umí. I její povídkový soubor Co ti svírá hrdlo hodnotím velmi pozitivně a vřele jej doporučuji.
Adichie nepotřebuje velký prostor, aby rozehrála čtivé a emotivní drama a pěkně si se svou hrdinkou pohrála, což mívá někdy až charakter hry kočky s myší. A o hrdinkách (tedy ženách) nemluvím omylem, protože mezi dvanácti povídkami v knize je jen jedna jediná, v níž nehraje žena tak úplně prim.
I když Adichie vypráví o hrdinkách ze zcela odlišného prostředí, než v němž žiju já, daří se jí výjimečně dobře zpracovávat to, co je skoro pro všechny ženy společné – to, jak s nimi jednají muži. Právě oni většinou udávají tón a určují, kam se jejich příběh vydá. A tady nenajdete moc hrdinek, jimž by se jejich situace dala závidět
Jestli mám nějaké konkrétní povídky vypíchnout jako ty nej, pak vám doporučím hlavně Americkou ambasádu, která ve mně rozehrála celou řadu emocí, a taky Niterný požitek – ty pro mě jsou nejsilnější. Ty slabší se v souboru hledají jen těžko.
Tohle byla výborná kniha, kterou se mi Adichie zase jednou zapsala o něco hlouběji pod kůži a kterou vám moc a moc doporučuji.
Mám od této autorky raději romány. Témata povídek jsou zajímavá, ale často hodna podrobnějšímu zpracování. Poslední povídka je nejlepší, nejucelenější.
Od této autorky jsem za léto přečetla téměř všechny vydané knihy a ačkoliv mě její romány moc bavily, povídky mi bohužel nesedly. Chápu, že není tolik prostoru na hloubku postav, ale některé z povídek mi přišly téměř zbytečné, skoro jako by si je autorka chtěla nějakým způsobem splnit, ale ve čtenáři žádný pocit nakonec nezůstane. Lehké zklamání, nicméně ostatní knihy doporučuji!
To čo máš okolo krku
Za poskytnutie knihy v rámci spolupráce ďakujem @vydavatelstvo_absynt #spolupraca
Kniha ma zaujala obálkou, anotáciou ale taktiež aj skvelými ohlasmi. Ide o zbierku dvanástich poviedok od autorky, ktorej meno neviem nielenže vysloviť ale ani napísať bez chyby.
Každá poviedka mala svoj príbeh, svoju dušu a svoje emócie, ktoré boli veľmi realistické.
Nemala som poňatia, že ma kniha takto pohltí a ja nebudem vedieť o svete okolo seba. Toto bolo krásne ale na druhej strane nesmierne kruté čítanie.
Autorka poukázala nie len na feminizmus, rasizmus ale aj na hľadanie samého seba, hľadanie vlastného miesta v tomto obrovskom svete, a tiež aj na krutú realitu.
Všetky poviedky ma zasiahli. Nebola jedna, ktorá by sa mi nedostala pod kožu a nerezonovala vo mne ešte nejaký ten čas.
Dlho a možno ani vôbec som nečítala knihu, ktorá by v sebe niesla toľko problémov, utrpenia a strachu.
Autorka má talent na písanie. Aj nudnú scénu dokázala premeniť na časť príbehu s nesmiernou hĺbkou a emóciami až po okraj.
Ja ju môžem len odporúčať. Je to silná ale nesmierne dôležitá kniha, ktorá v sebe skrýva viac než si myslíte.
Loňská autorčina kniha Zápisky o smutku mě bavila, i když to byla sbírka esejů. Tahle kniha je zase sbírkou povídek s tematikou Nigérie: žen, domluvených sňatků, začlenění se, amerického vlivu Tohle mě upřímně tolik nebralo a netáhlo nějak číst dál. Až když jsem byla za půlkou, řekla jsem si, že to dorazím, přece jen je to útlá knížka. Některé povídky měly slušně rozjetý námět (chůva, co touží po tom stát nahá zaměstnankyni-malířce modelem, óda na rozchodové pocity, metaliterární povídka o psaní povídek), ale žádná z nich nebyla dotažená do úderného konce. Škoda. Ale možná dám autorce šanci s něčím feministickým.
Za mě nic moc. Většina povídek se mi zdála o ničem, neměly ani pořádné konce, připadalo mi, jako by autorka přestala uprostřed příběhu psát a už povídku nedokončila. Nejvíc se mi asi líbila poslední povídka Umanutá historička.
Je to moje čtvrtá přečtená kniha od této autorky, kterou jsem objevila díky loňské čtenářské výzvě.
Tato kniha se mi líbila nejméně ze všech. Přišla mi taková smutná a žádný příběh nedopadl dobře a některé dopadly nijak.
Původně jsem myslela, že každá povídka bude perla. Bohužel nebyla...
Autorka popisuje pohledy na rodinu a obecně vztahy jak pohledem Nigerijců, tak náplavových Nigerijců do Ameriky. A někde tam jsem měla problém. Protože když se čte dílo jenom z jednoho pohledu, působí to víc soumerně. A protože se jedná o sbírku věcí z různé doby, ne psanou a vydanou takhle, celou dobu mi tam chybělo...jakési sdělovací nosné téma. Jenže potom přišla povídka Umanutá historička a já věděla, že teď mohu být konečně spokojená. To nejlepší na závěr!
Napsala jsem i něco k povídám. Kdyby to (nedej!) někoho zajímalo, je to tam, kde pokaždé...
Tam tohle byla krása. Pokud se o takhle silných příbězích, které jsou plné smutku, bolesti, ale i odhodlání a bezesporu i odvahy, dá něco takového říct. I když...i ve smutku a marnosti může být jistá krása.
Každopádně kvituju autorčinu upřímnost, autentičnost, bezpozlátkovost a vlastně i brutální otevřenost, se kterou sráží romantický pohled, který na Afriku mnozí mají a ukazuje její pravou tvář. Nebo minimálně jednu z tváří, protože nikdy nic není černobílé. A o těhle povídkách to platí dvojnásob.
Chimamanda Ngozi Adichie napsala Amerikánu, kterou jsem ještě nečetla. Knížky, který by mohly patřit mezi ty srdcový si záměrně schovávám. Na někdy.
Každý z nás může mít někdy v životě pocit, že ho někdo nebo něco tak trochu drží kolem krku. Něco, kvůli čemu se nám občas o poznání hůř dýchá.
Tíží nás nedořešené spory, špatné rodinné vztahy, těžké osobní ztráty, svědomí ze špatného rozhodnutí. A o tom všem takhle knížka vlastně je.
O tom, jaké to je, být ženou významného muže, a přitom pocházet z podstatně horší společenské vrstvy. Jaké to je, žít v Americe, zemi možností a v luxusu, výměnou za nejistotu, možná dokonce nevěru.
O rodných kořenech, které chcete zpřetrhat, protože si vysníte vlastní budoucnost, lepší. Jenže po čase prostě zjistíte, že to nejde.
O těžké osobní ztrátě a bolesti, která rozhodně nikdy nepomine. Jen čas možná dokáže otupit ty nejostřejší a nejniternější hrany. Snášení zvídavých pohledů, nevyžádaná pomoc a snaha, která se nakonec ukáže jako úplně marná.
O postavení žen v Nigérii, jejich síle, vytrvalosti, touhách a mnohdy i ponížení. O manželství, sociálních třídách, společenském postavení i síle rodinných pout. O lásce na několik různých způsobů. A ještě mnohem víc...
Doporučuju!
Kdyby takhle knížka vyšla v českém/evropském prostředí, asi bych o povídkách řekla, že jsou takové kapku nezáživné a nic moc. Dějově práci Chimamandy Adichie moc ocenit nedokážu.
Co povídky ale činí nezapomenutelnými je syrová Nigérie a nepřikrášlené popisy hladu a samoty, společenské nerovnosti, zneužívání moci, strachu o vlastní životy, které my mít nemusíme. Kulisy příběhů jsou úžasné, postavy jsou výborně napsané a já mám rozhodně pocit, že mi kniha kapku otevřela oči, odbourala některé předsudky o Africe a vytvořila zase nové. Vcelku chápu, za co přesně je na mezinárodní scéně tak oceňovaná.
Bohužel mi strašlivě lezlo na nervy, že autorka ve většině povídek tak na půl stránky básní o kůži nějaké postavy, "čokoládově laděné s nádechem půlnoci"... za využití nesmyslných superlativů a za vlasy přitažených příměrů a přirovnání. U první povídky jsem to brala jako pochopitelnou hrdost na vlastní původ, u druhé jsem si říkala, že už to kapku přehání a pak už mi to jenom lezlo na nervy. Přišlo mi to strašlivě neautentické a tlačené na sílu.
Naprosto šílené je taky přechylování příjemní. Onyilogwuová nebo Onyilogwu? Hm? Co zní líp? Za mě tam to "ová" prostě nemá co dělat.
A ještě jednu malou výtku mám. Nakladatelství na knize dost šetřilo. Nekvalitní tisk i vazba jsou bohužel dost vidět. :(
Co ti svírá hrdlo je sbírka dvanácti krátkých povídek vyprávějících nejen o strastech a starostech nigerijských žen, ale též o životě afrických imigrantů v Americe. V rámci jednotlivých příběhů se autorka zabývá lidskými vztahy, které rozpitvává z několika úhlů. Všechny jsou důležité, neboť nabízejí vždy něco nového, co se z nich můžeme naučit.
Na psaní krátkých příběhů je nejtěžší, že musíte čtenáře okamžitě zaujmout, což se autorce podařilo. Opět dokazuje, jak neuvěřitelnou je vypravěčkou, když hravě přechází z tragédie do humoru. Každá z povídek je vyprávěna jinou formou a oceňuji, že se objevila i du-forma. Právě část v ní vyprávěná se mě dotkla nejvíce a myslím, že to tak pocítí více čtenářů*čtenářek.
Knihu vám můžu vřele doporučit. Samozřejmě se nebude jednat o čtení pro každého, neboť tento druh literatury pro všechny není. Ale pokud si chcete rozšířit své obzory a přečíst si něco, co má silný hlas, rozhodně dejte této sbírce povídek šanci.
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
| 2017 |  Amerikána |
| 2008 | Půl žlutého slunce |
| 2020 | Purpurový ibišek |
| 2018 | Feminismus je pro každého |
| 2018 | Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních |
Silné příběhy. Každý byl z jiného soudku, přitom měly všechny něco společného. Některé byly surovější a krutější než jiné, všechny ale vázala naděje. Nečetla jsem úplně všechny povídky, avšak některé z přečtených mi v hlavě zůstanou na dlouhou dobu.