Čtenáři, vrať se: Mozek a čtení v digitálním světě
Maryanne Wolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/412263/bmid_ctenari-vrat-se-mozek-a-cteni-v-dig-zPI-412263.jpeg
4
46
46
Digitální média nejsou zlo. Ale s dávkováním raději opatrně. Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a eknihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává, jaké důsledky budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužily.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2020 , HostOriginální název:
Reader Come Home: The Reading Brain in a Digital World, 2018
více info...
Přidat komentář
Kniha je psána v sadě dopisů, tematicky rozdělených, což umožňuje zachovat systematickou strukturu a zároveň promluvit k čtenáři osobně.
Představení výzkumů, týkajících se čtení, vývoje řeči a vlivu nosičů, ze kterých čtenář čte. V mnohém popisovaném jsem se poznávala a byla to pro mě kniha, která mě přiměla se zamyslet. Závěrečné dopisy by pak měli přečíst především nastávající rodiče a rodiče malých dětí.
Na této knize jsem si mohl potvrdit skutečnost, že čtenář kladněji vnímá text, který je v souladu s jeho názory. Autorka tu popisuje řadu skutečností, které souvisejí se čtením, a které jsem jaksi vnitřně cítil i bez toho vědeckého základu. Její sdělení je náléhavě burcující, nikoliv však bez naděje.
Wolf se v téhle knize věnuje vlivu tištěného a digitálního čtení na mozek a jeho tzv. čtecí dráhy. Základním pojmem je zde tzv. hluboké čtení, které pro Wolf znamená pomalé, soustředěné čtení, při kterém jednotlivec vnímá text jako koherentní celek a chápe jeho hlubší významy a spojitosti. Tento druh čtení je podle ní zásadní pro kvalitní, kritické myšlení, které považuje za základ pro umění empatie, schopnosti zaujetí jiného úhlu pohledu a v posledku za základ samotné demokracie. Spojuje ho právě především s tištěným textem a klade si otázku, zda se vlivem digitálních textů, pro které je charakteristické rychlé přecházení z jednoho na druhé, povrchní přelétávání textu a rozptylující prvky, změní naše současné čtecí dráhy, a zda už nebudeme schopni číst složité texty, například romány (a jestli je budeme schopni takto psát). V druhé části se potom zamýšlí nad tím, jakým způsobem by rodiče a učitelé měli přistupovat k dítěti do 10 let v souvislosti se čtením tištěných knih a digitálními technologiemi (tuhle část jsem informačně oceňovala asi nejvíc).
Obecně si myslím, že Wolf prezentuje spoustu podnětných myšlenek, návrhů i oprávněných obav, a přitom oceňuju, že zároveň přijímá i pozitivní vliv digitálních technologií a že s ním dokáže pracovat tak, aby směřoval k eliminaci dopadů negativních.
Zároveň mi tu dost věcí ale vadilo nebo otravovalo, předně asi ten americký styl s důrazem na osobní příběhy s cílem „tohle na tebe má emočně zapůsobit“ – pojmenovala jsem si to jako „sentimentální vsuvky“ –, potom taky snad až nadměrné citování jiných výzkumů, kde mi místy scházely důležité informace. S tím souvisí i dle mého zbytečné opakování již řečeného. Forma dopisů mi přišla nevyužitá, protože neplnila účel, ale to je spíš drobnost. Co do obsahu mi nejvíce vadily některé generalizace týkající se mladých čtenářů (zvláště ty ve smyslu, že mladá generace vyrůstající na Twitteru není schopná ocenit Melvilla nebo Eliota, s. 101) a potom některé obavy, které mi přišly snad až příliš přehnané (např. že brzy „nerozeznáme krásu psaného slova“, s. 96), u některých jsem si zase říkala, jestli to nejsou takové ty typické generační obavy, které se historicky stále opakují (Postman se obával negativního vlivu televize a autorka sama zmiňuje obavy, které měl už Sokrates stran zapisování textu a jeho negativního vlivu na paměť).
Kniha je však rozhodně zajímavá a podnětná a stojí za pozornost, můj výsledný dojem je sice trochu rozpačitý, přečtení ale určitě nelituju a zvláště k části o dětech se třeba jednou i vrátím.
První část knihy o tom, jak čtení působí na mozek a jak ho ovlivňuje bylo fajn. Bohužel pro mě, se kniha potom hlavně zabývala dětmi, což je třeba a čekám to, ale ne v takovém rozsahu. Dalším nešvarem je americký styl, kdy autorka vytahuje vlastní příběhy, jak už to známe třeba z knih osobního rozvoje.
Není důležité jen CO čteme, ale také JAK. Nesmírně důležité téma mapující, o co v digitální době přicházíme. Hluboké čtení je při naší klipovitosti a multitaskingu, o sjíždění sociálních sítí nemluvě, pro většinu již spíše zakrnělá dávná dovednost, z generace dnešních mladých to bude nejspíš jen velmi luxusní nadstavba pro vyvolené. Uvidíme, jak se s tím lidstvo vypořádá, zda někde bude tratit, či to vykompenzuje nějakou technologií (podobně jako třeba aritmetické operace z hlavy kalkulačkou).
Najdeme zde mapování současných poznatků neurovědy o procesu čtení, návod jak přivést k četbě mladé čtenáře a spoustu dalších důležitých rozvojových podnětů.
Je bohužel znát, že autorka je z USA - forma ubírá na atraktivitě, informace jsou místy neutříděné, někdy příliš osobní.
Tohle pro mě byla poměrně náročná kniha. Jednak hodně odborná, takže jsem se musela hodně soustředit a několikrát v textu vracet, abych se chytila. Ale pak taky hodně osobní, protože se mě hodně problémů, které jsou v knize popisovány, týká. Nemůžu se poslední dobou moc soustředit na čtení, pořád odbíhám, dělám něco jiného, prostě si přijdu jako klasická obět moderních technologií. Dobrá zpráva je, že se na tom dá pracovat.
A kapitola o čtení dětem mě ubezpečila, že mít doma hromadu knih a denně je dětem nabízet, má smysl. Protože některé výzkumy jsou opravdu znepokojující.
Není to špatná kniha, nicméně většinu z toho, co jsem tam četl, jsem už si přečetl někde jinde. Moc mě nebavila ta část, vysvětlující proces čtení tak, jak je zaznamenává a zpracovává mozek. Naopak více mě zaujal část, kde se vysvětluje souvislost mezi čtením a rozvojem osobnosti. Kniha by na můj vkus mohla být o trochu stručnější, občas mi připadalo, že se v některých chvílích autorka zbytečně rozepisuje.
Čtenář otevře knihu a po prvním dopise, který nahrazuje úvod, se dostane ke dopisu druhému. V něm se Maryanne Wolf pokouší co nejjednodušeji vysvětlit princip procesu čtení a dějů, které nastávají v mozku, když člověk čte. Výsledek je bizarní, přes snahu o zjednodušení a (příliš) četné připodobňování lze těžko odhalit, co přesně chce autorka vyjádřit, neboť vše je zahaleno metaforami a podobnými pomůckami. Nicméně, čtenář se nesmí nechat odradit. Po druhé kapitole se kniha snad jen zlepšuje: s oporou v kvantech odborných výzkumů na toto téma autorka sestavuje vlastní způsob nazírání na čtecí procesy a čtenářství, a ačkoliv se stává, že jsou na několika stranách vyjadřovány ty samé myšlenky, pouze vyvozovány z jiných poznatků, kniha tím napomáha vštěpování informací. Když se naopak v některých dopisech témata rychleji střídají, tak většinu otázek, které čtenáři při čtení vyplývají na mysl, text zanedlouho zodpovídá, což je velmi příjemné.
Vedle vědeckých poznatků a předkládání výzkumů (a vedle poněkud zbytečného častého poplácávání po zádech svých spolupracovníků) autorka do knihy zakomponovala i své osobní zpovědi či příběhy ze života, které nejenom že dobře ilustrují to, o čem jinak v knize pojednává, ale také samy dávají knize nový, osobnější rozměr.
Čtenáři, vrať se je kniha velmi aktuální a věřím, že může být i přínosná a zlepšit čtenářské návyky a schopnosti každému, kdo o to stojí. Předně však knihu doporučuji: čtenářům, kteří chtějí číst co nejlépe rodičům zejména mladších dětí, kteří je chcou vést ke zdravému myšlení, pedagogům a snad i nečtenárům, kteří se chtějí zkusit knihám oddat.
Nejsem si jistý, jestli úplně funguje formulování kapitol do podoby "dopisů" -- chápu autorku, že touto klasickou figurou chtěla poukázat na rétorickou sílu tradičního textu, ale kromě vnějších znaků (oslovení na začátku, rozloučení na konci) její výklad skutečnou mocí dopisů neoplývá. Některým pasážím není snadné porozumět. Ve výsledku je to však velmi cenný pohled na to, co se děje s našimi mozky a čtenářskými návyky v digitálním světě. Doporučuji všem, kdo chtějí, aby se o knížkách smysluplně psalo (třeba i tady na Databázi;) ještě v příštích deseti letech.
Zase si čtení a knih vážím o něco víc – je to jedinečná záležitost. Měli by si to přečíst a případně okomentovat ti, kteří se snaží přenést výuku na tablety. Spousta informací i pro učitele, kteří učí děti číst. Vadilo mi ovšem, opakování již řečeného.
"Nejhorším nepřítelem skutečně demokratické společnosti je zakrnělá schopnost rozjímání a analytického myšlení jedince, ať už z jakéhokoli důvodu, prostřednictvím jakéhokoli média a v jakémkoli věku." Knížka, která mi pomohla zase o něco více vidět svět jiným pohledem.
Autorovy knížky
| 2020 |  Čtenáři, vrať se: Mozek a čtení v digitálním světě |
„Umět v dnešní době představit různým dětem čtení není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý." (7. kapitola) Není to důvod, aby se tabulkové platy (tzv. tarify) vyučujících, jmenovitě češtinářů konečně hnuly z místa? Argumentace politiků je vždy následující: "Tady máte balík peněz na odměny. Všechny zaplatit nemůžem. Financujte pracovité, líní ať utřou hubu." Má to jeden háček: Jak ředitel rozliší takzvaně pracovité pedagogy od pedagogů takzvaně líných? Ideální podhoubí pro růst klientelismu a korupce. Nemáte-li z čeho zaplatit lidi, nemůžete čelit civilizačním výzvám (povrchnost myšlení, roztěkanost, snížená empatie, rostoucí závislost na vnějších zdrojích, jako je Facebook, Google a nyní AI). Zpět ke knize: obsah je zásadní (např. soustředění jako předpoklad učení), překlad by však vyžadoval pečlivější redakci.