Čtyři lásky
C. S. Lewis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/159785/mid_ctyri-lasky-hkI-159785.jpg
4
77
77
C. S. Lewis v knize Čtyři lásky popisuje čtyři druhy lidské lásky – náklonnost, přátelství, erós a křesťanskou lásku. Jedná se o mistrovské dílo, o moudrou, jemnou, upřímnou úvahu o ctnostech a nebezpečích lásky. „Bůh je láska,“ říká sv. Jan. Když jsem se poprvé pokusil napsat tuto knihu, domníval jsem se, že mě tento výrok velice snadno provede celým tímto tématem... Nejprve jsem proto začal rozlišovat mezi láskou dávající a láskou přijímající... Těšil jsem se, že napíšu docela snadnou chvalořeč na první druh lásky a znevážím ten druhý. A mnohé z toho, co jsem se chystal říci, mi stále připadá pravdivé. Stále se domnívám, že představujeme-li si pod pojmem láska jen neovladatelnou touhu být milován, zasloužíme politování. Neřekl bych však už, že máme-li na mysli jen tuto neovladatelnou touhu, pleteme si lásku s něčím, co s ní nemá vůbec nic společného. Nyní už nemohu lásce přijímající upřít označení láska. Kdykoliv jsem se o to snažil, uvízl jsem v záhadách a protimluvech. Skutečnost je složitější, než jsem předpokládal. (Autor)... celý text
Duchovní literatura Náboženství Filozofie
Vydáno: 2013 , Návrat domůOriginální název:
The Four Loves, 1960
více info...
Přidat komentář
„Milujeme-li, jsme zranitelní. Milujte cokoliv, a vaše srdce se bude určitě trápit a nejspíš bude zlomeno. Chcete-li si být jisti tím, že si je zachováte nedotčen, nesmíte je dát nikomu, dokonce ani zvířeti. Pečlivě si své srdce obalte koníčky a drobnými požitky. Vyhněte se všem závazkům. Bezpečně je uzamkněte v klenotnici nebo v rakvi svého sobectví. Ale v té klenotnici – bezpečné, temné, nehybné, bez přístupu vzduchu – se změní. Nebude zlomeno; stane se nezlomitelným, neproniknutelným, nevykoupitelným. Jediným místem mimo Nebe, kde můžete být dokonale bezpečni před všemi nebezpečími a zmatky lásky, je peklo.“
Po delším čase jsem se zase setkal se C. S. Lewisem a byl jsem opět spokojen (možná nejvíc ze zatím čtených Lewisových knih) s tím, jak přehledně a srozumitelně přede mě předkládá témata, nad kterými není možno nepřemýšlet – protože láska to jsou vztahy a vztahy jsou život a přemýšlet nad životem je nutné, má-li to být život k žití.
Lewisovy knihy mi neodkrývají nové myšlenkové hloubky (jak to mám třeba u spisů kardinálů Ratzingera a Kaspera) ani mě nenaplňují pocitem duchovní spřízněnosti (jako myšlenky svaté Terezky nebo Romana Guardiniho), ale to nejspíš ani není jejich záměrem – svojí přísnou kategorizaci (která je ovšem dobrým sluhou, ale špatným pánem: to když našemu přemýšlení brání překračovat hranice vytvořených škatulek a pomáhá vytvářet zkostnatělé a neživotné myšlenkové konstrukce) jsou prostě dobré v tom, v čem dobré být mají: činí zmatený svět našich vztahů trochu méně zmatený a nás samotné trochu víc orientované ve vztazích které prožíváme - já jsem v každé ze čtyř (vlastně z pěti) kategorií našel jak nějaké ty dříve přehlédnuté, tak i důvěrně známé kostlivce. Ale také jsem našel místa, kde jsem se mohl s úlevou pochválit a konstatovat, že kráčím rovně a správným směrem.
A zvláštní radost – i když v kontextu knihy nepodstatnou – a pyšně natřesená teologická peříčka jsem měl u pasáže, kde Lewis upozorňuje na stejnou nedomyšlenost v Augustinových Vyznáních, kterou jsem u tohoto slovutného myslitele loni rozpoznal taky. :-)
„Přirozené lásky nejsou soběstačné. Něco jiného, co nejprve bylo neurčitě popsáno jako ‚slušnost a zdravý rozum‘, ale později odhaleno jako dobrota, a nakonec jako celý křesťanský život, musí přijít na pomoc pouhému citu, má-li tento cit zůstat sladký.“
Jako přesvědčený ateista čtu ráda theology. Tuhle knížečku jsem si odnesla ze symposia k osobě C. S. Lewise (2018), kde jsem byla s kamarádem; trvalo sice půl roku, než jsem se k ní dostala přes horu povinné školní četby, ale tím víc jsem si ji pak vychutnala, jakmile konečně začaly prázdniny.
Oceňuji, že autor se zabývá kromě titulních čtyř lásek (storgé, fília, erós a agapé) navíc láskou k přírodě a k vlasti. V téhle části knížky mě zaujala myšlenka, že pro toho, kdo přírodu skutečně miluje, je hodnotná jako taková, ve všech svých stavech, a ne jen její zvláštní, příležitostná krása. Také hluboce souhlasím s Lewisovým názorem, že zmizí-li vlastenectví, motivací k boji se stanou ideály „humanismu", „civilisace" atd., čímž se vulgarizují. (Ono už se to už stalo; určitě do roku 1945, možná i dříve.)
Další postřeh, který mě zaujal, zní, že velká hnutí – věda, náboženství, renesance či abolicinismus – se vždy zrodila z přátelství několika mužů. I erotická láska je popsaná velmi neotřele a pro toho, kdo ji nezažil, informativně. Obecně je až překvapivě těžké najít v literatuře vysvětlení, co je milenecká láska zač; Lewisovi se myslím povedlo její podstatu poodkrýt.
Jeho styl je názorný a srozumitelný, „lidový", ale i nápaditý, plný krásných přirovnání a příkladů. Tak třeba když přirovnává storgé, tedy komorní lásku ze zvyku, k nábytku – doma vyhlíží krásně, kdežto před domem nevkusně a omšele. Samozřejmě se spoustou jeho názorů nesouhlasím (ehm, plus minus se všemi, kde figuruje bůh :D), ale i tak to pro mě byla inspirativní četba.
Pro mě snad vůbec nejinspirativnější, nejmoudřejší Lewisova kniha.
Při novém čtení dodávám:
jestliže nám tu Lewis ukazuje, co všechno a jakými všemi způsoby vlastně milujeme, a jak a proč se všechny ty lásky můžou dařit a nedařit;
a jestliže zároveň platí, že vůbec VŠECHNO, co děláme, děláme z lásky k někomu nebo něčemu (i kdyby to byla láska k vlastnímu pohodlí) –
pak tu vlastně máme stručně a jasně málem celou filosofii člověka: výklad o tom, kdo jsme, co námi hýbe, co se s námi děje, co si se sebou a se svým kouskem světa máme počít...
Velmi dobře napsaná kniha, která mi pomohla si ujasnit a pojmenovat mnoho věcí a která mi ukázala, jak důležité pro všechny moje ostatní vztahy je mít lásku k Bohu (agape) na prvním místě.
Pro mě opravdu velice obohacující kniha, která mi mimo jiné ukázala, že su UPLNĚ normální :-) A dá se číst s odstupem znova a znova.
Píšu komentář s velikým časovým odstupem po přečtení (více než rok a půl), to protože Lewis je pro mne tak výstižný autor, jehož myšlenky mi se mi tolik líbí, že cokoliv o nich chci svými slovy vždy napsat, působí polovičatě, musel bych totiž opsat celou knížku.
Teď jsem viděl na facebooku jakousi tabulku věcí, vášní, činností, které jsou označeny jako démonické dveře vedoucí někam do pekel. Jsou tam rozličné věci (věštění, voodoo, heavy metal, ale i jóga, vegetariánství a mraky dalších)
A právě v souvislostí s tím jsem si vzpomněl na tuhle knížku a její myšlenku, která mě velmi zaujala a jíž věřím. Vlastně není ani přímo Lewisova, on ji jen vysvětluje a krouží po celou dobu kolem ní.
„V OKAMŽIKU, KDY SE LÁSKA STÁVÁ BOHEM, STÁVÁ SE DÉMONEM“
Tzn. když něčemu podlehneme příliš, takže vytěsníme vše ostatní okolo, začíná cesta do pekel. Láska k vlasti může přerůst k bezbřehému nacionalismu, stejně tak láska k čemukoliv nebo ke komukoliv jinému. Jediné co to vše zastřešuje a mělo by být nad tím, je láska křesťanská k Bohu a bližnímu svému. Pak je vše ok. Pokud si ale na místo ní dosadíme nějakého svého boha (a může to být třeba jinak neškodné či příznivé vegetariánství), stává se z toho posedlost a to je špatně. Tak tomu rozumím.
Jinak Lewis kromě tohoto překrásně rozebírá své 4 druhy lásek.
NÁKLONNOST (ke komukoliv, s kým se vídáme trvale, byť s ním vlastně nemáme nic moc společného – vrátný, kterého každý den potkáváme, sousedovic starý pes).
PŘÁTELSTVÍ (které spojuje dva lidi stejného zájmu („vy také? Já myslel že jsem v tom sám“), kráčí ne jako ostatní proti sobě, ale vedle sebe, může však vyčleňovat všechny, kteří do našeho kroužku nespadají)
ÉROS (asi nejbližší té poslední a nejdůležitější, protože jsme v ní schopni potlačit sami sebe, své ego)
A na závěr KŘESŤANSKÁ LÁSKA, která když je nad všemi uvedenými, umí je všechny spojit tak, aby se nestaly těmi démony.
A díky Hance Bohmové ze ten výborný citát o Augustinovi. Také mi utkvěl. Lewis ho pojmenoval (spíše než Augustinovým křesťanstvím) jeho kocovinou z pyšných antických filosofií. Vše antické obdivuji (jako druhý pilíř naší civilizace právě vedle křesťanství), ale čtu spíše historiky než filosofy, k těm mám totiž místy podobné výhrady.
Výborná kniha, úvahy, které jsem schopna bez problémů sledovat, Lewisův způsob psaní mi velmi vyhovuje. Nepřeberně námětů k reflexi vlastního života. Tisíckrát jsem si řekla - ano, to je i má zkušenost. Pro mě nádherná kapitola o přátelství. I závěrečná úvaha o křesťanské lásce mi připadá napsaná tak, že se (jak je Lewisovým zvykem - a proto ho mám tak ráda) nekřesťanovi může zdát... přinejmenším rozumná.
Malá ukázka :
Způsobem, jaký navrhuje sv. Augustin, žalu neunikneme. Ani žádným jiným. Není tu žádná bezpečná investice. Milujeme-li, jsme zranitelní. Milujte cokoli, a vaše srdce se bude určitě trápit a nejspíš bude zlomeno. Chcete-li si být jisti tím, že si je zachováte nedotčené, nesmíte je dát nikomu, dokonce ani zvířeti. Pečlivě si své srdce obalte koníčky a drobnými požitky. Vyhněte se všem závazkům. Bezpečně je uzamkněte v klenotnici nebo v rakvi svého sobectví. Ale v té klenotnici - bezpečné, temné, nehybné, bez přístupu vzduchu - se změní. Nebude zlomeno; stane se nezlomitelným, neproniknutelným, nevykoupitelným. Alternativou tragédie, nebo přinejmenším toho, že budete tragédii riskovat, je zatracení. Jediným místem mimo Nebe, kde můžete být dokonale bezpečni před všemi nebezpečími a zmatky lásky, je peklo.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1991 |  Lev, čarodějnice a skříň |
| 2008 | Rady zkušeného ďábla |
| 1993 |  Čarodějův synovec |
| 1992 | Princ Kaspian |
| 1993 | Poslední bitva |
V čekárně u doktora to pěkně utíkalo.