Čtyři lásky přehled

04.12.2022

V čekárně u doktora to pěkně utíkalo.

17.03.2022

„Milujeme-li, jsme zranitelní. Milujte cokoliv, a vaše srdce se bude určitě trápit a nejspíš bude zlomeno. Chcete-li si být jisti tím, že si je zachováte nedotčen, nesmíte je dát nikomu, dokonce ani zvířeti. Pečlivě si své srdce obalte koníčky a drobnými požitky. Vyhněte se všem závazkům. Bezpečně je uzamkněte v klenotnici nebo v rakvi svého sobectví. Ale v té klenotnici – bezpečné, temné, nehybné, bez přístupu vzduchu – se změní. Nebude zlomeno; stane se nezlomitelným, neproniknutelným, nevykoupitelným. Jediným místem mimo Nebe, kde můžete být dokonale bezpečni před všemi nebezpečími a zmatky lásky, je peklo.“

Po delším čase jsem se zase setkal se C. S. Lewisem a byl jsem opět spokojen (možná nejvíc ze zatím čtených Lewisových knih) s tím, jak přehledně a srozumitelně přede mě předkládá témata, nad kterými není možno nepřemýšlet – protože láska to jsou vztahy a vztahy jsou život a přemýšlet nad životem je nutné, má-li to být život k žití.
Lewisovy knihy mi neodkrývají nové myšlenkové hloubky (jak to mám třeba u spisů kardinálů Ratzingera a Kaspera) ani mě nenaplňují pocitem duchovní spřízněnosti (jako myšlenky svaté Terezky nebo Romana Guardiniho), ale to nejspíš ani není jejich záměrem – svojí přísnou kategorizaci (která je ovšem dobrým sluhou, ale špatným pánem: to když našemu přemýšlení brání překračovat hranice vytvořených škatulek a pomáhá vytvářet zkostnatělé a neživotné myšlenkové konstrukce) jsou prostě dobré v tom, v čem dobré být mají: činí zmatený svět našich vztahů trochu méně zmatený a nás samotné trochu víc orientované ve vztazích které prožíváme - já jsem v každé ze čtyř (vlastně z pěti) kategorií našel jak nějaké ty dříve přehlédnuté, tak i důvěrně známé kostlivce. Ale také jsem našel místa, kde jsem se mohl s úlevou pochválit a konstatovat, že kráčím rovně a správným směrem.
A zvláštní radost – i když v kontextu knihy nepodstatnou – a pyšně natřesená teologická peříčka jsem měl u pasáže, kde Lewis upozorňuje na stejnou nedomyšlenost v Augustinových Vyznáních, kterou jsem u tohoto slovutného myslitele loni rozpoznal taky. :-)

„Přirozené lásky nejsou soběstačné. Něco jiného, co nejprve bylo neurčitě popsáno jako ‚slušnost a zdravý rozum‘, ale později odhaleno jako dobrota, a nakonec jako celý křesťanský život, musí přijít na pomoc pouhému citu, má-li tento cit zůstat sladký.“