Cudzinec
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30875/bmid_cudzinec-OKn-30875.jpg
4
2389
2389
Novela Cudzinec patrí do „absurdného obdobia“ Camusovej tvorby. Zvyčajne sa interpretuje ako umelecké prenesenie filozofie absurdity obsiahnutej v Mýte o Sizyfovi, ktorý vyšiel v ten istý rok (1942). Jeho sujet je jednoduchý: spisovateľ nám predstavuje svojho románového hrdinu vo chvíli, keď ľahostajne pochováva svoju matku. Deň po pohrebe sa stretáva s pisárkou Mariou, stáva sa kamarátom pasáka, svojho suseda. Nato sa odohrá dráma: Mersault bezdôvodne zabije na pláži Araba, súdia ho a je odsúdený na smrť. V tomto na pohľad jednoduchom príbehu je zhrnuté Camusovo chápanie absurdnosti sveta. Camus navodzuje predstavu, akoby to, že Mersault zabije Araba, bolo iba dielo náhody - nezabil ho on, ale vražedné africké slnko a oslepujúce svetlo, ligot mu zatemnil zrak a zvrátil rovnováhu dňa... Udalosť sa odohrala, ale zároveň k nej nemuselo dôjsť. Akoby bol však odsúdený preto, lebo neplakal na matkinom pohrebe... Jeho postava je vyhnancom, cudzím človekom, cudzincom medzi ľuďmi. Próza Cudzinec je filozoficky spätá s esejou Mýtus o Sizyfovi: obidve diela sa vzájomne dopĺňajú a sú základnými piliermi Camusovej tvorby. Albert Camus, francúzsky existencialistický spisovateľ, esejista, románopisec, dramatik, sa narodil roku 1913 v Alžírsku, ktoré bolo v tom čase francúzskou kolóniou. V chudobnom detstve predčasne osirel, no napriek finančným ťažkostiam vyštudoval v Alžírsku filozofiu. Počas druhej svetovej vojny sa aktívne zúčastnil na protifašistickom odboji. Po roku 1945 bol šéfredaktorom časopisu Combat. Roku 1957 dostal Nobelovu cenu za literatúru. Zahynul pri automobilovej nehode roku 1960 (v Petit-Villeblevin v departemente Yonne). Jeho bohaté literárne dielo zahrňuje drámu, publicistiku, prózu, esejistiku. Diela Rub a líce (ĽEnvers et l’Endroit, 1937), Svadba (Noces, 1938), drámy Caligula (1938), Nedorozumenie (Le Malentendu, 1944), Stav obliehania (ĽEtat de siége, 1948), ale i neskoršie adaptácie majú neraz dramatickú formu. Publicistické Aktuálnosti I, II, III (Actuelles I, II, III, 1950, 1952, 1958) sú zasvätené aktuálnym politickým zápasom. Napísal prózy Šťastná smrť (La mort heureuse, 1938, vyšla až po jeho smrti 1971), Cudzinec (1942), Pád (La Chute, 1956), Vyhnanstvo a kráľovstvo (L’Éxil et le royaume, 1957), Mor (La Peste, 1947). Jeho posledný román Prvý človek (Le premier homme) vyšiel až po smrti. Vo filozofickej eseji Mýtus o Sizyfovi (Le mythe de Sisyphe, 1942, s podtitulom Pokus o absurdno) definuje absurdnosť ľudského osudu. Postoje k otázke ľudskej vzbury proti osudu historicky rozvádza vo filozofickej eseji Vzbúrený človek (ĽHomme révolté 1951).... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , Petit PressOriginální název:
L'Étranger, 1942
více info...
Přidat komentář
Trochu mě vyděsil popis „existenciální román“, ale nakonec to nebylo špatné. Děj je jednoduchý, popisy nejsou dlouhé a jsou zjednodušené, tím pádem jsou zajímavé. Kdyby to bylo naopak, tuhle knihu bych nejspíš hned odložila. S hlavní postavou se dá, jak lehce ztotožnit, tak ji velmi rychle zavrhnout, jelikož se nám doslova jeví jako cizinec, kterému můžeme ale nemusíme rozumět. Nevíme, jestli k němu cítit lítost, či odpor, jestli mu máme fandit nebo přát mu jeho konec. Ale je to jedno, našemu hrdinovi je to jedno, tak by mělo i nám.
Jak se prodlužuje doba uplynulá od přečtení, zvyšuje se v mé mysli její význam. Neleze z hlavy a neleze.
Poslechnuto jako audiokniha, kterou namluvil pan Trojan a další, takže to mělo skvělou dynamiku, nemohla jsem se od toho odtrhnout. Podle názvu jsem spíš čekala nějaké putování do cizích zemí, ale soudní proces a retrospektivní vyprávění drží posluchače/čtenáře v pozoru. Akorát mi trošku vadí, že nevím, jak to dopadlo.
Cizinec je existencionální jízdou. Mersault má problém, a sice že žije. Neví, jak to pochytit, co si počít, postrádá city a smysl pro lidskost. A to je tím, s čím jsem celou knihou bojoval. Jaké bylo její poslání? Ukázat, že někdy je zbytečné s něčím bojovat? Mersaultova existence představena Albertem Camusem mě nemohla tolik zasáhnout, ačkoliv její přesah nelze pominout. Ale proč? Protože sám si prožívám existencionální trable a Cizinec mi nový pohled na život nepřinesl? Nejspíš.
Knihu jsem poprvé četl v roce 1995. Myslím, že tehdy jsem byl pro toto dílo v optimálním rozpoložení. Dodnes na tu noc (kdy jsem doslova hltal každé slovo Cizince) vzpomínám jako na jeden ze svých nejintenzivnějších čtenářských zážitků. Ke knize jsem se během let ještě několikrát vrátil, ale kouzlo už Bohužel pominulo. Hvězdičky samozřejmě dávám na základě původního dojmu...
"Kdo jsi?"
"No, já jsem asi já?"
"Tys' jen jedna z mnoha lží a pravd!"
"A ty jsi kurva kdo?"
Po dočítaní tejto knihy som zostal úplne obarený. Hrudník mi zalial tak zvláštny pocit, akoby som knihu sám prežil. Bol som prekvapený, s koľkými myšlienkami sa stotožňujem, ako Mersault s ľahkosťou popisuje bežné veci zo života bez zafarbenia ľudskou naučenou morálkou a úctou. Kontrastne popísané detaily, pri ktorých hrdina popisuje šťastie/alebo spíš spokojnosť (napríklad dni na pláži s Mariou) z neho nerobia plne atrocitného človeka, za akého ho považujú pri súde jeho života. Naopak, Camus tak z neho robí aspoň pre mňa sympatického človeka ktorého však zároveň ani napriek rozsudku súdu neľutujem. Táto kniha mi zostane v duši dlho. Geniálne.
U této knihy půjdu značně proti proudu. Bohužel očividně zapadám do nešťastné minority, která nedokáže vidět v knize to co většina publika. Pro ni tu zanechám svůj komentář, které dojmy kniha vyvolala ve mě.
Jak jsem nastínil, kniha mi vůbec nesedla a to z těchto subjektivních důvodů:
* Pro mě špatně čtivý styl psaní. Hlavně ta přímá a nepřímá řeč ... ta se moc nepovedla. Popravdě jsem se v půlce knihy rozhodoval, zda mi to vůbec stojí za dočtení.
-- Překadatel vydání, co jsem četl, je Miloslav Žilina
* Děj? - ani nevím jestli se o něčem takovém dá mluvit. Příběh je silně přímočarý, ale dle mě to byl úmysl a autor si na nic nehrál.
* Vedlejší postavy - elementární pojetí postav bez větší hloubky, kteří jsou stejně prostoduché jako hlavní hrdina. Vlastně jsou vedlejší postavy jen kulisy a dílo je "one man show".
* Myšlenka díla? Těžko říct. Zřejmě se autor snažil ukázat, jak by z jeho pohledu mohl zřejmě myslet člověk, který je apatický a prostě bere věci čistě racionálně tak jak jsou a, jak jsem již zmínil výše, není ani zrovna 2x bystrý.
Určitě se do mého hodnocení promítlo zklamání z nereálného očekávání. Dle hodnocení a anotace jsem očekával nějaké trochu hlubší psychologické dílo, mapující nitro hlavního hrdiny. Bohužel nic z toho jsem tam moc nenašel. Možná i proto, že se trochu zabývám psychologií a tohle mi přišlo značně povrchní. Ale je možné, že jsem dílo prostě jen nepochopil. :-)
Charles Bukowski v jedné své povídce zmiňuje tuto knihu jako dílo, které stojí za přečtení. Nevzpomenu si už na přesnou formulaci ani na konkrétní povídku. Každopádně jsem dal na jeho doporučení a knihu za dva dny přečetl. Postavy obou autorů mají jedno společné, nechají se vláčet životem, události berou tak jak přicházejí, neprojevují moc snahu cokoliv ovlivnit. V mých očích příběh srážejí nelogičnosti v jednání hlavního hrdiny. Jako ukázka toho, že se může kdokoliv z nás dostat do velkých potíží v podstatě bez vlastního přičinění, však kniha funguje dokonale.
Na tuhle knihu jsem dostala doporučení od své učitelky češtiny na střední. Prvně jsem si měla přečíst knihu "Kafka na pobřeží" od japonského spisovatele, a až pak "Cizince". Musím uznat, že obě knihy jsou naprosto odlišné. Kafka je tlustá kniha s velkými filozofickými myšlenkami a dlouhými popisy, když to Cizinec je krátká úzká knížka, která sice v sobě nese taky popisné pasáže, ale jsou svižné, jednoduše napsané. Přesto obě knihy mají stejný podtext, a to lidskou existenci a její význam, Kafka je k tomu fantastický realismus.
Cizinec jako existenciální dílo jsem přečetla během chvilky a nemohla jsem se odlepit. Z počátku působí jednoduše a velmi flegmaticky, pak nabírá na obrátkách a konec je třešnička na dortu. Skvěle napsáno, doporučuji! Já sama se k tomuto autorovi určitě vrátím.
Jednou člověk není smutnej, když má být podle každýho smutnej, a už je hned špatnej, a tak mu to vosolej, aby teda smutnej byl.
První dílo. které jsem od Camuse četla. Nebylo to z donucení maturitní četby, spíše z vlastní zvědavosti. Až později usuzuji, že tuto knihu nemůžu hodnotit objektivně, proto upozorňuji, že se jedná jen a pouze o můj pocit z knihy.
Hlavní postava je tak strašně fádní a obyčejná, až je něčím úžasně zvráceným jedinečná. Celkový příběh je bizardní stejně, jako jeho protagonista a o konci ani nemluvě. Každý by v tom našel prvky pomíjivosti a nedůležitosti lidského života, mě ale daleko víc zasáhla ta bezmezná pravda o naprosté kráse flegmatické mysli :). Za mě velmi povedené dílo a vypadá to, že Albert Camus mě přivedl na dlouhou cestu po krásách existencialismu.
(SPOILER)
Bravurně napsaná kniha!
I když se s autorovou filosofií ateistického existencionalismu, nebo jak ji nazvat (možná přehnaného flegmatismu :D), neztotožňuji, měla jsem při přečtení poslední věty-
"Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl
jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem
plným nenávisti."
-pocit, že skládačka do sebe zapadá, že jsem myšlenky, které se snaží Camus předat, pochopila, přestože např. právě větě zmíněné výše bych bez kontextu nejspíš neporozuměla.
Kniha je krátká, je psána svižně a její styl je úderný - na maturitu můžu doporučit.
Audiokniha skvěle namluvená Jiřím Dědečkem ještě více podtrhovala netečnost a bezcitnost Mersaulta. Trochu u poslechu tuhla krev, nicméně skvělý výkon jak autora tak vypravěče.
Knihu nebudu hodnotit hvězdičkami, protože si nemyslím, že by to aspoň zdánlivě zvládlo popsat, co si o knize myslím. Kdo chce, ať čte dále :)
Zpočátku jsem byl z knihy trochu nešťastný, ačkoliv rozumím, že jazyková plytkost a jednoduchost je použita zcela záměrně, aby podtrhla chladnost postavy, tak jsem z ní byl zkrátka nešťastný a cca polovina knihy pro mne opravdu nebyla záživným čtením.
Právě ale přibližně v půlce jsem začal mít opět rozpačitý pocit, ale tentokrát rozpačitý v tom smyslu, že mi to přijde dobré, ale neumím popsat jakým způsobem. A povedlo se mi to rozklíčovat až poté, co jsem knihu dočetl a šel jsem si napsat a lépe formulovat své myšlenky.
Došel jsem k závěru, že si myslím, že kdyby se člověk měl na knihu dívat jen ze slohové pohledu, tak se opravdu nejedná o žádné veledílo. Nečekejte žádné květnaté metafory, popisy či líčení. Ale naopak, to co dílo ztrácí v jazykové kráse, tak přesně o to více si toho nese po stránce myšlenkové a v tom shledávám krásu Cizince.
Aby tato kniha nesla ovoce, je dle mého názoru potřeba snažit se uchopit myšlenky a nadále je sám rozvíjet a přemýšlet o nich. To za čtenáře už Camus neudělal, pouze nabádá.
Doporučuji tedy číst pouze lidem, kteří jsou ochotni z vlastní vůle nad knihou přemýšlet do hloubky, pak je to kniha pro vás. Na ospalé čtení v polospánku je potřeba hledat něco jiného.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2005 |  Cizinec |
| 2006 | Mýtus o Sisyfovi |
| 1997 | Mor |
| 1968 |  Nedorozumění |
| 2015 | Pád |
Za mě je to naprosto geniální dílo o člověku, který nekoná po své vůli ani proti své vůli. Koná pouze po vůli. Čím je to dané? Vztahem rodič - dítě? Mohl jako dítě projevit svou vůli nebo jen poslouchal vůli své matky, díky ní byl poté souzen jako “člověk bez duše? Člověk, který svou vůli začínal projevovat poprvé v životě až těsně před svou smrtí?