Cudzinec
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30875/bmid_cudzinec-OKn-30875.jpg
4
2389
2389
Novela Cudzinec patrí do „absurdného obdobia“ Camusovej tvorby. Zvyčajne sa interpretuje ako umelecké prenesenie filozofie absurdity obsiahnutej v Mýte o Sizyfovi, ktorý vyšiel v ten istý rok (1942). Jeho sujet je jednoduchý: spisovateľ nám predstavuje svojho románového hrdinu vo chvíli, keď ľahostajne pochováva svoju matku. Deň po pohrebe sa stretáva s pisárkou Mariou, stáva sa kamarátom pasáka, svojho suseda. Nato sa odohrá dráma: Mersault bezdôvodne zabije na pláži Araba, súdia ho a je odsúdený na smrť. V tomto na pohľad jednoduchom príbehu je zhrnuté Camusovo chápanie absurdnosti sveta. Camus navodzuje predstavu, akoby to, že Mersault zabije Araba, bolo iba dielo náhody - nezabil ho on, ale vražedné africké slnko a oslepujúce svetlo, ligot mu zatemnil zrak a zvrátil rovnováhu dňa... Udalosť sa odohrala, ale zároveň k nej nemuselo dôjsť. Akoby bol však odsúdený preto, lebo neplakal na matkinom pohrebe... Jeho postava je vyhnancom, cudzím človekom, cudzincom medzi ľuďmi. Próza Cudzinec je filozoficky spätá s esejou Mýtus o Sizyfovi: obidve diela sa vzájomne dopĺňajú a sú základnými piliermi Camusovej tvorby. Albert Camus, francúzsky existencialistický spisovateľ, esejista, románopisec, dramatik, sa narodil roku 1913 v Alžírsku, ktoré bolo v tom čase francúzskou kolóniou. V chudobnom detstve predčasne osirel, no napriek finančným ťažkostiam vyštudoval v Alžírsku filozofiu. Počas druhej svetovej vojny sa aktívne zúčastnil na protifašistickom odboji. Po roku 1945 bol šéfredaktorom časopisu Combat. Roku 1957 dostal Nobelovu cenu za literatúru. Zahynul pri automobilovej nehode roku 1960 (v Petit-Villeblevin v departemente Yonne). Jeho bohaté literárne dielo zahrňuje drámu, publicistiku, prózu, esejistiku. Diela Rub a líce (ĽEnvers et l’Endroit, 1937), Svadba (Noces, 1938), drámy Caligula (1938), Nedorozumenie (Le Malentendu, 1944), Stav obliehania (ĽEtat de siége, 1948), ale i neskoršie adaptácie majú neraz dramatickú formu. Publicistické Aktuálnosti I, II, III (Actuelles I, II, III, 1950, 1952, 1958) sú zasvätené aktuálnym politickým zápasom. Napísal prózy Šťastná smrť (La mort heureuse, 1938, vyšla až po jeho smrti 1971), Cudzinec (1942), Pád (La Chute, 1956), Vyhnanstvo a kráľovstvo (L’Éxil et le royaume, 1957), Mor (La Peste, 1947). Jeho posledný román Prvý človek (Le premier homme) vyšiel až po smrti. Vo filozofickej eseji Mýtus o Sizyfovi (Le mythe de Sisyphe, 1942, s podtitulom Pokus o absurdno) definuje absurdnosť ľudského osudu. Postoje k otázke ľudskej vzbury proti osudu historicky rozvádza vo filozofickej eseji Vzbúrený človek (ĽHomme révolté 1951).... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , Petit PressOriginální název:
L'Étranger, 1942
více info...
Přidat komentář
Větší část příběhu se odehrává jako klidný popis děje, ve kterém není mnoho emocí, pokud je tam lze vlastně vůbec najít. Závěrečná část dává otázku. Je Mersault fatalista, který odevzdaně přijímá události tak jak se odehrávají? Je duševně narušený a nevnímá, co se odehrává - to co udělal, to co se odehrává, ani to co jej čeká? Nebo člověk, který nastalou situaci považuje za možnost úniku ze situace, ve které se nacházel a která mu nevyhovovala? Nabízí se otázky související s vírou v Boha...v průběhu celého života i v jeho závěru. Kniha není rozsáhlá, ale jen díky tomu, že se podařilo z ní vypreparovat všechna nadbytečná slova, že se podařilo vytvořit dílo kde každá věta má svůj smysl a vede čtenáře k zamyšlení.
Mám hrozně ráda takový ty realistický momenty. Třeba když týpek popisoval, jak je na konci dne v jeho práci mokrej ručník u umyvadla, protože se do něj zaměstnanci utírají celej den. A nebo takový ty veselý, úplně šťastný momenty, nic se nehrotí, všechno je... tak nějak... že by to mohlo bejt depresso, a já si vždycky říkám "woe moe, to je depresso," a on vzápětí napíše, že je šťastnej... a jak se koupali v moři... a pořád si to užívali, ikdyž bydleli u moře...
A pak jak se chtěl rozplakat u soudu, a jak chtěl políbit toho hodnýho Célesta. A jak ve vězení vzpomínal na svobodu a jaký měl myšlenkový pochody o budoucí popravě. A jak mluvil o svý matce jako o mamince. A jak chtěl říct soudci, že mu je sympatický, a že mu záleželo na tom, aby mu byl sympatický taky. Ach...
Byla to taková ta kniha, co v ní vlastně není nic, co by vás teoreticky mělo zasáhnout, ale přesto vás zasáhne.
Obyčejný život obyčejného člověka, jež je sám sebou a nemá potřebu nasazovat masku, aby se zařadil do houfu nespokojených, ambiciózních, vystrašených, soudících atd. Přijetí osudu bez výhrad je pro někoho lhostejností či cynismem, pro jiného skrytou moudrostí.
Tuto knihu jsem četla již na střední škole což je skoro 20 let a kdy jsem se zabývala absurditou a existencionalismem...takže kniha je pro někoho utahaná ale pro lidi co se "hledají"byla něco úžasného a stále bude, protože má co do sebe. Je to kniha ke které se vracím a jsem ráda že jí mám v knihovně. Za mě ano:)
Meursault měl naprosto opačný náhled na svět než já, což bylo na jednu stranu zajímavé, ale taky mě to místy docela rozčilovalo, protože jsem se do něj nedokázala vžít a taky... ty jeho názory byly prostě hloupé. Jediné, co se mi u něj líbilo, je právě ta stále zmiňovaná "pravda" a upřímnost. A co se týče knihy jako celku - četla jsem už spoustu knih, nad kterými jsem ještě dlouho přemýšlela, ale tahle mezi ně bohužel nepatří.
Pri tejto knihe sa možno zamyslíme aj my nad tým ako nás ovplyvňuje spoločnosť. Správame sa tak aby nás okolie neodsudzovalo. Robíme to čo sa od nás očakáva a dosť často nekonáme podľa našich pocitov a vlastných názorov. Mersault sa ale na všetko pozerá inač. Vlastne bez hocijakého zmýšľania koná. Nemá žiadne zábrany. Názov veľmi sedí. Mersault je vlastne cudzinec v spoločnosti.
"Dobrá, tedy zemřu. Dřív než ostatní, samozřejmě. Ale každý přece ví, že život za tu námahu nestojí." Znepokojivé, vzpírající se pochopení, přitom precizní a vyrovnané. Ráda jsem si připomněla. A uvědomila si, že nebýt Stendhala, nebylo by Camuse - a nebýt Camuse, nebylo by Houellebecqa. Pozorovatel nerovná se asociál. Možná.
Ve své jednoduchosti zvláštně složité. Nutící k zamyšlení. Zpočátku to na mě působilo velice ploše, hlavní hrdina proplouval životem tak nějak samospádem, bez emocí. Napadalo mě slovo sociopat. Až mnohem později jsem ho začala víc chápat a připomínal mi svým způsobem někdy sebe. Přijetím toho co je bez nějakých dalších příkras, okolků a košatých úvah. Zajímavé.
Knihu velmi oceňuji za rovinu, ve které je psaná. Na tu dobu je to opravdu revoluční pohled. Z pozice dnešní dobou zhýčkaného čtenáře musím ale říct, že byl začátek opravdu utahaný. Byť jsem si vědom jeho role v celkovém kontextu knihy.
Kniha se mi líbila. Jedná se o novelu, má 2 části. Knihu jsem měl přečtenou poměrně rychle.
Mersault se dopouští zločinu, aniž by měl nějaký konkrétní důvod. Následně je zatčen, vyslýchán, v knize je zobrazeno líčení soudního procesu. Zajímavé byly pasáže, kdy kaplan navštívil Mersaulta ve vězení a rovněž rozmluva soudce s Mersaultem.
Mersault byl sám sebou do poslední chvíle, měl svůj názor, který si nenechal nikým vyvrátit. Možná působil jako podivín (mimo jiné také v otázce lásky), ale byl takové povahy, neměl potřebu se měnit, aby se zalíbil ostatním lidem. Lidé mu vyčítali, že se nechoval tak, jak by měl podle správnosti v určitých věcech, našli se však také lidé, kteří ho měli rádi.
Tato kniha určitě nutí k hlubšímu zamyšlení a vybízí k řadě otázek. Myslím si, že kniha stojí za přečtení.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Odpověděl jsem, že nevěřím v Boha. Zeptal se, jestli jsem o tom přesvědčen, a já řekl, že si tuhle otázku klást nepotřebuji: připadá mi bezvýznamná.
Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč.
Albert Camus píše ve své Předmluvě k americkému univerzitnímu vydání Cizince: Lhát neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to hlavně říkat víc než to, co je ve skutečnosti pravda.. Tak to děláme všichni a každý den, abychom si zjednodušili život...
člověk, který nemá potřebu vyjadřovat emoce tradičním způsobem a činit rozhodnutí nad banalitami, nemusí být nutně neempatický (nebo) psychopat, neznamená to, že si cit neuvědomuje
domnívám se, že velikost Camusova Cizince spočívá především v modernosti, kterou dokázal navázat na mnohasetletou tradici rozsáhlé celosvětové literární linie tematizující prožitky odsouzence k smrti
Řekl jsem, že to není vyloučené. Ale ať je to jak chce, já možná nemám jistotu o tom, co mě doopravdy zajímá, ale bezpečně jsem si jist tím, co mě nezajímá. A to, o čem mi tu vykládá, mě nezajímá.
Mám moc ráda filosofii existencialismu. Protože jsme všichni tak trochu Mersaultové a jejich Marie.
Klasika je totiž téměř vždy zárukou kvality. A ne jinak je to u Cizince. Kniha je psána přímočaře a jednoduše, bez zbytečné omáčky kolem, takže děj odcejpá a kniha se čte rychle. Nutí čtenáře zamyslet se. Je psána er formou, vypráví ji náhodný vrah, který nemá potřebu se obhajovat, ale vystupuje před společností s tím, jaký skutečně je. Bez příkras, jen jeho nahá duše. A za to je společností velice drsně odsouzen. Navíc hlavního hrdinu obestírá taková snová atmosféra, která dílu dodává určité kouzlo. Rozhodně každému doporučuji.
Kniha se mi líbila. Nebyly tam žádné zbytečné kudrlinky, které by text ozvláštňovaly, ztěžovaly a natahovaly, takže se kniha četla rychle. Ovšem po každé kapitole, především ve druhé části, jsem ji musela zavřít a zamyslet se, zrekapitulovat si, co se stalo, abych vše správně pochopila, a přesto jsem si některých věcí všimla až poté, co jsem si přečetla rozbory či jiné práce. Velmi mě zaujala myšlenka knihy: pokud se někdo nechová podle zavedených norem, je nejjednodušší se ho zbavit. Musím říct, že mě šokoval soudní proces, kterým Meursault prošel. Oni totiž neřešili vraždu, ale jeho výstřednosti a chování měsíc před vraždou. Pospojovali neškodné věci dohromady do takového obrázku, že cizinec vypadal chladnokrevně, zle a cize.
Kniha se velmi dobře čte až jsem byla překvapena. Přidáno do maturitní četby. :)
Vynikajici kniha! Jedna z mych oblibenych klasik. Camus vytvoril nejmene sympatickou, nejvice lhostejnou postavu v historii, ale zapamatovatelnou na desitky let. Mersault je cizincem.ve spolecnosti i sam sobe.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2005 |  Cizinec |
| 2006 | Mýtus o Sisyfovi |
| 1997 | Mor |
| 1968 |  Nedorozumění |
| 2015 | Pád |
Nechápu, nerozumím. Camus zřejmě poukazoval na to, že společnost hodnotí nikoli činy, nýbrž konformitu pachatele; v případě Cizince tato konformita, jmenovitě empatie, citovost, nalezena nebyla, a proto pachatel skončil tak, jak skončil. Společnost je zlá, hrozná, tečka. Ale opravdu v tomto konkrétním případě pochybila? Cizinci schází víra, city i svědomí; nezná strach ani morálku, nic ho nedrží zpátky, lidi vraždí s klidem, který by se spíš čekal u koupě chleba. Takového jedince nechat běhat po ulici, no, nevím. Samozřejmě by ho správně měli soudit pro vraždu, ne suché oči, ale výsledek nebyl tak od věci (lepší by bylo doživotí, ale co už). Takže za mě silné téma a slabé zpracování (nehledě na úsečné věty, které se hlavně v první části nedaly skoro číst) - fakt nedokážu soucítit s někým, kdo si není ochotnej rozumem zdůvodnit, že lidi by se zabíjet neměli (když už to nedovede "pochopit" pocitově) - natož abych ještě přijala vtipnou tezi, že vlastně za to všecko může společnost, a vrah, ubožátko, padl za oběť konvencím.