Cymbelin

23.08.2023

Nejedná se o špatnou hru a rozhodně oceňuji pozadí a historické komentáře v předmluvě od Martina Hilského a porovnání posledního dějství ve verzi od Shakespeare a G.B. Shawa. Ale, co se příběhu samotného týče, nese řadu znaků, které jsou zajímavěji zpracovány v Shakespearových minulých hrách. Nezaregistroval jsem ani změnu v trajektorii postavy v porovnání se staršími hrami (jako tomu je u příběhu pomsty v Hamletovi a Bouři, která je ze stejného období jako Cymbelín). Jako alternativu složitějším hrám lze doporučit případně pro čtenáře, kteří chtějí šťastný konec, ale ve vztahu ke Králi Learovi, Othellovi (které nejvíce připomíná) se jedná o hru nižší kvality.

04.09.2022

Čekala jsem více mrtvých. Přeci jen to je údajně tragédie a Will v tragédii vraždí ve velkém (mám Cybelína ve výběru Tragédii). Ale to se zde nestalo. A já jsem ráda. Protože je tam spousta sympatických a milých postav a já se opravdu strašně bála, že se jim něco stane. Sice to bylo místy hodně zamotané ale nakonec vše dopadlo, jak mělo.

25.03.2022

Cymbelin asi nikdy nebude patriť medzi moje najobľúbenejšie hry, avšak zároveň má spomedzi všetkých romancí azda najkošatejší a najakčnejší dej. V prvom rade tu je ústredný pastorálny, až rozprávkový motív úteku do prírody. V druhom rade sú tu tiež prvky histórie, konkrétne odboja proti Rimanom a dvorských machinácií. A v treťom rade tu vidíme vzťahovú drámu, v ktorej sa rozohrávajú viaceré rodinné či vzťahové linky. Zdá sa akoby Shakespeare túto hru zlepil zo Snehulienky (to som si nevymyslel ja, upozorňuje na to Norman Marshall a po rozprávkovej interpretácii často siahali aj anglickí režiséri), Dekameronu, Bukoliky a z niektorej svojej historickej hry. Aj preto je aj táto hra dosť šialeným žánrovým mixom, ktorý drží pokope len vďaka Shakespearovej genialite a schopnosti vytvárať významové siete a paralely, kde sa akoby navzájom v sebe odrážajú viaceré motivické línie.

Zároveň je kľúčom k súdržnosti aj významu tejto hry les, okolo ktorého sa zbiehajú všetky podstatné deje - Belarius a princovia, Imogena, bitka. Je ako magnet, ktorý drží celú hru pokope. Súčasne ukazuje význam prírody, ktorá sa u Shakespeara už tradične (pozri napr. Ako sa Vám páči) stáva priestorom bezpečia, slobody, pravdy, objavovania samého seba. Príroda je tu zrkadlom a tým pádom možnosťou zahliadnuť svoju podstatu, prirodzenosť a pravú podobu, a to v priamom kontraste k civilizácii, v ktorej je podstata zakrytá maskami a manipuláciami - tu napríklad kráľovninými či posteľovými. Stáva sa tak síce profánnym, ale pritom stále tým istým magickým miestom akým bola aj v Sne noci svätojánskej. Len bez víl a škriatkov. Ukazuje tu teda akýsi utopický svet, stratený raj, ktorý sme opustili, ale ktorého kontúry tu ešte stále sú, stále nás priťahujú a stále nám ponúkajú zakúšať život inak, plnšie, pravdivejšie.

05.03.2021

Přiznávám, že jsem se celkem nudil a nedokázal dostat se do příběhu, dokud Pisanio neodešel s Imogenou, potažmo dokud se neobjevili princové s Belariem. Pak hra dostala ten správný spád, na který jsem se konečně chytil a užil si příjemné drama s pohádkovým happyendem. Silnými dialogy a monology vládne především Belarius v hovoru s adoptivními syny. A navrátivší se Leonatus ovládaný nenávistí a přitom si schopný udržet neutralitu, byť poněkud vypočítavou. Opět, hry, které spadají do kategorie "romance" asi nepatří mezi nejvrcholnější Shakespearovy hry. A užité látky dovede bravurněji sešít dohromady. Nicméně, zjednodušený příběh o síle pomluvy, z toho plynoucích nedorozumění, a návratu ztracených dětí i tady dostatečně pobavila.

15.11.2016

No, no, na jedné straně šíleně zamotaný příběh, což je klad, ale na druhé straně příšerná sázka o čest své ženy. Prostě je to Shakespearova hra, která není úplně nejlepší, ale není taky úplně nejhorší.