Dary se přece nevracejí
Ludmila Janáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78017/dary-se-prece-nevraceji-78017.jpg
4
74
74
Podtitul: Příběh atypické pěstounské rodiny Působivé vyprávění o dvou dívkách ze sociálně slabé rodiny a jejich následné péči v rodině náhradní. Náhodné setkání s desetiletou zanedbanou dívkou přivedlo autorku do její rodiny. Matka zemřela, o Báru a o její, o osm let starší, mentálně postiženou sestru Kateřinu, se staral jejich otec, těžký alkoholik. Otřesné podmínky v rodině, kde dětem chyběly základní hygienické a stravovací návyky a citové zázemí se ani přes její roční výpomoc nepodařilo zlepšit. Snažila se dívky získat do své péče, což se jí nakonec, i přes obtížná jednání s jejich agresivním otcem, podařilo. Autorka popisuje velmi složitou a náročnou výchovu dívek - silně pasivní Kačky, která neuměla číst ani psát, a hyperaktivní, agresivní a nesoustředěné Báry. Musela čelit jejich zkratovému jednání ve stresových situacích. Přesto se snažila dát jim maximum lásky a pocit jistoty domova. Potýkala se s nedostatkem financí i nepříznivou reakcí lidí ze svého okolí, když se rozhodla vzít si děti do vlastní péče. Knihu provází ilustrace obou dívek.... celý text
Přidat komentář
Ačkoli mě autorka po lidské stránce vzala za srdce a tímto před ní smekám pomyslný klobouk a kéž by takových dobrých duší na světě více existovalo, bohužel literární stránka mě kapánek zklamala. Čekala bych alespoň zajímavý příběh a nějakou dějovou linku, avšak styl psaní připomíná spíše kazuistiku. A i ta se dá napsat nějak zajímavě. Styl psaní mě vůbec nebavil a nezaujal a po 30 stránkách, kdy jsem uvízla na mrtvém bodě, jsem knihu odložila a už se k ní nevrátila. Ale za snahu a a morální profil autorky dávám aspoň ty 3 hvězdy.
Kniha přečtená za jedno odpoledne. Neuvěřitelný a přesto pravdivý příběh o tom, koho nám náhodně život přivede do cesty a jak s tím lze naložit. Smekám autorko a přeji vám i dcerám v životě hodně šťastných společných dnů.
Četla jsem díky čtenárské výzvě, fyzická indispozice tam sice nebyla, ale dostala jsem knihu na doporučení.
Pocity z knihy bych shrnula slovy: tak to je síla. Na něco takového bych absolutně neměla a paní má můj velký obdiv.
Pro Kexina: Posílala jsem nedávno někomu odkaz, tak jsem po dlouhé době nakoukla do komentářů a viděla ten Váš. Mrzí mě samozřejmě, že Vás kniha zklamala. Ale je to moje prvotina a nepovažuji ji za nějaké literární veledílo. Co mě ale pobavilo, je ta snůška nesmyslů, která nemá žádné pouto s reálným životem. To jste se opravdu sekla. Kniha je založena na realitě. Ono se to celé takhle stalo, neni to žádná fikce. A dětství jsem pěkně neměla, což byl pravděpodobně i důvod, proč jsem měla potřebu někomu pomáhat - a to i tak, že jsem neřešila to, že sunu peníze do něčí rodiny. A ano, byla jsem na počátku tak naivní, že jsem doufala, že se otec sebere a začne se pořádně starat. Plus jsem věděla, že rodina je sociálkou sledována, takže jsem neviděla důvod ji kontaktovat. Ono to chvíli trvá, než člověk zjistí, jaká je skutečnost... Takže - ať už fraška nebo ne - ta kniha je odrazem jedné části mého života
Zaujal mě název knihy a posléze i popis, ale zklamání bylo víc než velké.
Knihu zahajuje autorka litanií na oblíbené téma psychologů "jak hrozně mi moji rodiče ublížili a všechno, co udělali, bylo úplně špatně a je div, že jsem se z toho dokázala dostat". Následuje snůška nesmyslů, která s reálným životem nemá jediné pouto.
Občas se také objevily rádoby vtipné pasáže. Např. když autorka popisuje, jak nejprve měsíce plnými hrstmi rozdávala peníze úplně cizím lidem, aby ji až poté napadlo zajímat se o roli školy a sociálky.
Možná měla kniha ambice propagovat pěstounství, ale výsledkem je trapná fraška, jejíž čtení je jen ztráta času, bohužel.
Velký respekt - z bezpečné vzdálenosti; sama bych ničeho podobného, jak to autorka popisuje, nebyla schopná. Což ale nemusí nutně znamenat, že bych nemohla být pěstounka, myslím... Hodně se mi líbí komentář karaliene; běžely mi hlavou podobné věci... (A tu další knížku si určitě přečtu, díky).
Citově a morálně velmi působivé. Žena, která zvolila jinou cestu než tu diktovanou pudy (ve smyslu „poslat svoje geny dál“) i blízkými lidmi (ve smyslu „a co normální život? kariéra? manželství?), si získala mou uctivou pozornost i obdiv a probudila ve mně uvažování nad dvěma otázkami.
1. Opravdu by se nedalo prokazatelné zanedbávání či zneužívání dětí právně podchytit tak, aby se našel zlatý střed mezi bezmocí našich institucí a extrémem typu Barnevernet? Odpověď na to není na mně.
2. Měla bych na to? Tahle otázka mě donutila znovu si pro sebe definovat cíl mateřství: hlavní pro mě bylo, aby z mých dětí vyrostli dobří lidé, spokojení, schopní projevovat kladné city. Kdybych měla tedy vychovávat děti s tak pevně zakotvenými návyky, jež by neustále viklaly mou představou o dobrém a spokojeném člověku, při vědomí limitu své psychické síly, musím bohužel odpovědět, že ne, neměla bych na to.
Autorka ve mně probudila svým životním rozhodnutím hlubokou sebereflexi; nepamatuji, kdy naposled se mi to u nějaké knížky stalo.
Klobouk dolů, paní spisovatelko, psycholožko, pěstounko a maminko. Vaše zpověď o výchově problémových děvčat by měla být povinná literatura pro přípravu pěstounů, pro studenty psychologie, i pro dospívající děti v pěstounské péči. Jak je Váš příběh podaný lidským přístupem!
Nápravu "divokých zvířátek" a jejich proměnu v normální děvčata, která se zařadí mezi ostatní děti, jste zvládla dokonale. Je neskutečně, s jakou odvahou jste se dala do výchovy takhle velkých dětí a jak dlouho jste je napravovala. Sama mám v pěstounské péči malou holčičku, a ještě z "toho" není venku. Láska, pevné objetí a pocit bezpečí. Ano, je to za pět hvězdiček.
Výpověď pěstounské maminky přelouskaná za jednu noc...Nejednou mě napadlo, že spíš než poselství ostastním byla psaná z vnitřní potřeby historii srhnout, ukotvit, dát jí rámec...už jen proto, že příběh sám o sobě je divoký a těžko korigovatelný (pro kohokoliv z aktérů).
Z titulu mé profese by mě zajímalo ještě plno nevyřčeného a dovedu si představit propojení a popis toho, co se čtenář dozvídá mezi řádky, toho, co se vyskytuje o úroveň níž: kořeny skutečné motivace pomáhat, resp. cítit se být užitečnou; neschopnost uhlídat si své vlastní hranice včetně překračování hranic ostatním (nešlo věc nejprve řešit méně radikálně než de facto okamžitým převzetím rodičovské zodpovědnosti, obstaráváním domácnosti naproti?); souvisí s vlastní deprivací, že jakmile Barča manifestovala svou dezinhibovanou povrchní příchylnost, autorka se chytila a svůj život totálně překopala, aby svou potřebu být milována naplnila?...atd. atd.
S čím souzním a co je patrné, je to, že zrají a učí se všechny zúčastněné.
Velký respekt a úcta k autorce knihy, náhradní mámě a neskutečně odvážné bojovnici nejen za napsání této knihy, ale hlavně za to, co pro ty dvě ztracené duše dokázala udělat, a že je i přes všechna trápení, problémy a starosti dokázala zahrnout takovou spoustou lásky.
Jsem si jistá, že v dnešní době, kdy partnerství i manželství leckdy krachují na naprostých banalitách, kdy si lidé zvykli jít cestou nejmenšího odporu a potíže neřešit, nýbrž obcházet, tohle dokáže opravdu jen málokdo.
Oceňuji mimořádnou upřímnost autorky při psaní této knihy. Zcela otevřeně popisuje své chyby a přehmaty, kterých se (z neznalosti, v dobrém úmyslu) dopouštěla; situace, kdy se citová a psychická deprivace obou děvčat projevila naplno a soužití tak představovalo spíše horor; ale i chvíle naplněné vzájemnou láskou.
Tahle kniha by měla patřit mezi základní literaturu pro všechny, kdož uvažují o pěstounství či osvojení dětí, ale pro svou čtivost, pravdivost a lidskost může oslovit v podstatě každého přemýšlejícího jedince, ať už s dětmi či bez nich.
Určitě si nenechám ujít i pokračování příběhu této odvážné rodiny.
"Hledání cesty. Bylo by hezké říct, že jsem si holky rázem zamilovala a hned jsem cítila to, co člověk cítí ke svým dětem... Sama jsem si to po určitou dobu namlouvala... Ale nebyla to pravda."
"Ale i když jsou krize a holky mají nějakou nepochopitelnou regresi, a nejlépe obě najednou a já nevím, co dřív, a mám pocit, že se nic nedaří - nakonec si vždycky uvědomím, že bych stejně neměnila... Všechny ty stresy a zmatky a práci navíc a práci, která často vypadá zbytečná... to všechno bych nevyměnila za svůj předešlý klid a finanční dostatek v prázdném bytě."
"Spousta lidí se možná ptá: "Stojí to za to?" Ano, stojí to opravdu za to? Stojí všechny ty investované city a práce a zklamání a ztracené iluze za to, když výsledek je více než nejistý? (...) Láska přece není o výsledcích. (...) Jsme rodina - možná atypická, možná problémová, ale taková, ve které není nouze o lásku. A to je to, na čem skutečně záleží..."
Moc krásná kniha, ve které se člověk ponoří do radostí i strastí pěstounské péče. Čtivě psané, bez nějakých příkras, prostě tak, jak si to autorka sama prožila. Musím říct, že mi dlouho chyběl takový vhled, byť jsem si to neuvědomovala, a jsem moc ráda, že jsem se ke knize díky studiu dostala. :) Opravdu před autorkou smekám, stejně jako přede všemi pěstouny.
Krásný příběh a velmi čtivě napsaný. Autorku obdivuji za to, co dokázala. Líbí se mi, že v knize nic neskrývá, popisuje radosti, ale i strasti. Každému, kdo uvažuje o pěstounství nebo se o něm chce dozvědět něco více z realistické stránky, vřele doporučuji.
Velmi užitečná knížka pro ty, kdo zvažují pěstounskou péči. Nic neskrývá, na nic si nehraje.
Dala bych i pět hvězdiček, ale bohužel jsem nepochopila PROČ?
Proč šikovná, mladá a chytrá slečna si vezme dvě zcela cizí děti? Kde bere sílu, když to nefunguje? Když vlastní rodiče jí nepodpoří?
Vím, že se autorka snaží hledat pozitiva, ale já to stejně nepobrala.
Klobouk dolů, že to s holkami nikdy nevzdala.
Velmi podrobná kniha o problematice pěstounské péče i o samotné snaze autorky "pomoci" dvěma zanedbávaným holčinám ve vyšším věku. Zhruba do poloviny jsem byla naprosto nadšená. Ve druhé půlce se věci dost opakují a řadu z nich autorka již dříve podrobně probrala. Zabývá se především mladší Bárou a spíše okrajově mentálně postiženou Kačkou. Velká poklona před ní a před tím, že vlastně holkám zasvětila svůj život a určitě je zachránila od osudu, o jehož podobě se můžeme jen dohadovat. Je zvláštní, že v otázce nefungování původní rodiny někdo již dříve něco neudělal. Je toto běžné? Čtivá kniha pro nás "pouhé čtenáře", ale důležitá kniha pro ostatní pěstouny, kteří se potýkají se stejnými problémy s dětmi. Kniha a její autorka mi malinko přijde jako taková česká Torey Hayden.
Tato kniha je na jednu stranu velmi smutná, protože vypráví o 2 holčičkách, které v ranném dětství musely zažívat opravdu ošklivé věci, jež je chtě nechtě poznamenaly do budoucího života. Ale na druhou stranu je kniha i plná naděje a opravdové bezpodmínečné lásky, kterou obě holčičky dostaly a dostávají od "nové" maminky, kterou - chce se mi napsat - jim seslalo asi samo nebe :-). Paní Janáková má můj neskutečný obdiv a jakákoli další slova jsou málo... Přečtení tohoto příběhu mě naplnilo vděčností, že mám to obrovské štěstí být maminkou dvou báječných zdravých kluků. A to že zlobí, neposlouchají a odmlouvají mi přišlo při čtení této knihy vlastně strašně malicherné!
Štítky knihy
pěstounská péče alkoholismus psi - problémové chování děti s výchovnými problémy sirotci náhradní rodinná péčeAutorovy další knížky
| 2007 |  Dary se přece nevracejí |
| 2012 | Sama bych se v nebi bála |
| 2021 | Ve stínu neviditelných draků |
Knížka mě přišla skvělá i skvěle napsaná. Obdivuji paní Janákovou, na jakou se dala dráhu, že nevzdala věčný každodenní boj s děvčaty a dokázala v nich objevit to lepší z jejich povah a snažit se je nadále rozvíjet. Moc se mi líbilo, když si holčičky uvědomily, kdo je pro ně ta teta a začaly jí říkat mami. Jdu si přečíst další knížky.