Dcera sněhu
Eowyn Ivey
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483192/bmid_dcera-snehu-8aG-483192.jpg
4
623
623
Nesmírně silný, jímavý, brilantně napsaný příběh o nevšedním osudu dvou lidí, toužícího po dítěti tak moc, až si jeho existenci přivolají. Román se odehrává v odlehlé aljašské divočině a dny jeho hrdinů - Jacka a Mabel - jsou naplněny těžkou prací. Manželé se velice milují a trápí je jen marná touha po dítěti. Když toho roku napadne první sníh, ze samé radosti postaví venku před domem sněhulačku. Následující ráno je včak sněhulačka pryč . na cestě jsou vidět drobné stopy. V příštích dnech Jack a Mabel několikrát z dálky zahlédnou blonďatou holčičku osaměle bloudící v lese - ale neodvažují se tom zmínit jeden druhému ze strachum že se jedná o přelud, podnícený dávno pohřbenými nadějemi na vlastní dítě... V tajuplné, překrásné, ale mimořádně drsné krajině se věci mohou jevit jinak než ve skutečnosti.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno:
2021
,
Fortuna Libri (ČR)
Originální název:
The Snow Child, 2012
více info...
Přidat komentář
Je to ohromne pôsobivé, má to silnú atmosféru. Dcéra snehu je príbeh o láske k divočine, nespútanosti, voľnosti a o staršom páre, ktorý začal odznova tesne pred päťdesiatkou bez toho, aby vedel, do čoho ide. Nezistili si dopredu, čo ich čaká, a to mali byť na všetko úplne sami, nezabezpečili vhodného koňa, nevyznali sa v práci na poli, boli tam vyše roka a pritom nevedeli, kde je najbližší lekár... No úžas.
Viem, že je to o žene, ktorá sa vyrovnáva so svojím žiaľom na mieste, kde nebude mať pred očami stále to, čo iní majú a o čo ona prišla, a ktorá pomaly začína znovu normálne žiť, a tiež o láske k Aljaške a zžívaní sa s krásnou a drsnou krajinou, o túžbe po slobode, ale mňa rozčuľovala tá totálna nepripravenosť na takú radikálnu zmenu života.
Obálka: "Nesmírně silný, jímavý, brilantně napsaný příběh o nevšedním osudu dvou lidí, toužících po dítěti tak moc, až si jeho existenci přivolají. V tajuplné, překrásné, ale mimořádně drsné krajině se věci mohou jevit jinak než ve skutečnosti."
Hodně často jsou obálky přehnané, lákavé a superlativně znějící PR. Pokud však tuto knihu přečtete a dáte ji šanci Vám předat své tajemno ujistíte se, že existují výjimky, co potvrzují pravidlo....
Chápu, že existují lidé (a hlavně muži - no comment :o) kteří nemají dost fantazie a pohádky, kouzla a poetičnost pro ně jsou ztráta času (na rozdíl od sci-fi, o němž se dá pochybovat zda to splňuje) a kniha se jim nebude líbit - přestože ji celou přečtou - ale možná se ochudili o něco, o co nás dnešní reálný svět obírá svým stresem, kazí a ničí naše srdce.....
Pohádka, nebo realita? A není to fuk? Krásný, zimně poetický příběh jsem si moc užila.
Další nádherná kniha, u které jsem ráda, že se mi dostala do ruky. A do srdce. S hrnkem horkého čaje v ruce, v hamakové houpačce s kožešinou a výhledem na zimní krajinu z podkroví překrásného srubu, se kniha četla jedním dechem. Na zimní dovolenou si jen těžko umím představit lepší knihu. Myslím, že odteď se na pomalu padající vločky a malé roztomilé sněhuláky v zasněžené krajině nebudu dívat stejně :-)
Krásný a jemný příběh, protkaný nití pohádkového kouzla, které zdobilo knihu stejně oslnivě, jako sříbrný třpyt kabátku pohádkové Sněguročky. Mistrné popisy scenérií aljašské přírody a především zimy mě pohltily. Divočina, drsnost, autentičnost, mísící se s tajemností, fantazií, sny, touhami a nadějemi. Nepolapitelnost, pomíjivost a zároveň stálost, hluboký cit a oddanost. Vše jsem prožívala s postavami a velice si je oblíbila. Nepídila jsem se proč a jak, nehledala nějaký hlubší smysl, význam nebo záměr autorky vyprávět tento příběh. Přijala jsem tuto knihu takovou, jakou je. Jako pohlazení po duši, jako příběh, ve kterém se mísí realita s fantazií a pohádkovostí. A tak jsem se příliš neptala na to, jestli je to nebo ono možné, či ne. V tom přeci tkví kouzlo pohádek, nebo ne? :-)
***spoiler:
Konec knihy mne vlastně nepřekvapil, protože to k němu chtě nechtě směřovalo. Nevnímám ho jako zklamání nebo důvod pro nižší hodnocení. Mně osobně tím autorka připomněla to, že člověk rád ulpívá na svých touhách a představách, upíná se na ,,teď a tady", ale jen těžko přijímá pomíjivé. Proto bych lhala, když bych tvrdila, že mi nebylo na konci smutno. I já se totiž upnula na to divoké, pohádkové stvoření...
Byla jsem podle recenzí zvědavá......četlo se docela hezky. Ve fázi, kdy dojdete k tomu, že holčička bude asi fakt reálná, kladete si otázku, jak přeci jen mohla v té kruté zimě přežívat v lese - i když měla kde složit hlavu? Kromě sbírání lesních plodů do košíčku si ji při některých věcech neumím nějak představit. Já jsem si ji totiž představovala jako křehnkou pětiletou blondýnku. A asi je opravdu lepší číst v lednu než v červenci. Ale jo.
Dcera sněhu má nádhernou, intenzivní a autentickou aljašskou atmosféru.
Budete doslova cítit chladné vločky na tvářích, mrazivý vítr ve vlasech a chuť losího masa na jazyku. Bavilo mě sledovat vývoj vztahu manželů, kteří nemohli mít děťátko. Líbilo se mi, když si k nim sněhová dívenka Faina našla cestu. Užila jsem si minimálně dvě třetiny knihy, závěr už tolik ne. Přesto je to jedna z nejkrásnějších knih loňského roku.
Kniha má nepochybně svou cílovou skupinu příznivců (nebo spíše příznivkyň), jak vyplývá ze zdejších komentářů či třeba z nominace knihy na Pulitzerovu cenu. Vedle prvoplánové líbivosti mne pro to ale jiný pořádný důvod nenapadá.
Název vzbuzuje očekávání, že se v knize setkáme s nějakou tajemnou postavou, která se nějak vztahuje ke sněhu. To je pravda, ale také hlavní problém knihy.
Vyprávění je napsáno předvídatelným soft pop stylem „po srsti“ a zasazeno do atraktivních kulis aljašské divočiny, ve které defilují plejády nejrůznějších divokých zvířat a rostlin, odehrává se řada dramatických dobrodružství a přírodních úkazů od sněhových bouří až po polární záři.
O čem ale příběh je? Proč ho autorka vypráví? Nabízí ještě něco jiného než hebké počtení (zavánějící tolikrát „červenou knihovnou“) pro vyplnění dlouhé chvíle? Je o nespoutanosti přírody? Je o lásce k přírodě? Je o pokoře k vlastním limitům? Je o respektu k odlišnosti druhých? Je o víře v sílu lidskosti? Je o chvále vytrvalosti?
Těžko říci. Tak trochu o všem, ale celkově o ničem.
„Sněhová dívka“ je jakýsi zmatený kočkopes stvořený z reálné postavy, která má rodiče, miluje, rodí a zabíjí a zároveň z pohádkové skřítkovské víly, která nadpřirozeně povlává divočinou, diriguje počasí a divoká zvířata.
Čtenáři, vyber si sám, kdo je to vlastně zač.
Kniha tak působí jako podivný a neuchopitelný hybrid co nejvíce autentického příběhu z divoké Aljašky a zároveň nadpřirozené sněhové pohádky (s otevřeně přiznaným autorčiným epigonstvím pohádek o Sněhurce), ale vlastně pořádně ani jedno. Příběh je jak vánoční stromeček, na který autorka pateticky věší své ozdoby „velkých“, „osudových“, “krásných“, “životních“, „dojemných“, „zajímavých“ (dle anotace dokonce jímavých) a jiných vznešených témat, kterých je tu právě tolik, aby zakryly, že pod nimi je jen seschlý, chřadnoucí a pořádně pokřivený stromek.
A v okamžiku dočtení poslední věty z něho nezůstane nic, jen úleva, že už je konec.
Pěkný poetický příběh se skvělou zimní náladou. Zima je v této knize naprosto skvěle vykreslena ,že jsem přímo cítil sněhové vločky ,jak mi přistávají na těle. Příběh až pohádkový a musím říci ,že na adventní čas ,jsem si asi vybral to pravé.
Překrásná kniha, pohádkově zasněžená...Doporučuji číst za dlouhých večerů,kdy si za oknem zima dělá co chce a pod nosem vám voní čaj..a pak možná, když budete potichu..zahlédnete i Fainu..dceru sněhu.
Začátek byl velmi slibný - aljašská nehostiná příroda, nenaplněné představy, záhada okolo Fainy. Postupně ovšem příběh přetekl do patosu, klouzal podivně po povrchu. Bez poslední části by to bylo o hvězdu více.
Ocenuji zajimavy namet knihy, mozna az lehce pohadkovy. Pribeh me bavil, postavy byly uveritelne svymi vlastnostmi i chovanim. Tim, ze jich bylo docela malo, tak jsem se v nich od zacatku bez problemu orientovala a mohla tak soustredit svou pozornost na dej.
Hezký, milý, neotřelý příběh ze zajímavého prostředí. Kniha mohla být o něco kratší, místy to bylo zdlouhavé až nudné. I mě konec zklamal.
Pohádkově poetický, dojemný příběh, ve kterém se sny zdají skutečností a skutečnost vysněným snem.
Můj zážitek je umocněný čtením v zasněžených horách a já přemýšlím, jaký je asi život v promrzlé přírodě Aljašky.
Krásné.
Nádherná citlivá kniha. Jedná z mála z Levných knih, která rozhodně stojí za to. Určitě bude mít čestné místo v mé knihovně.
Doporučujem, po dlhej dobe úžasná, skvelá, poetická, príjemne mrazivá kniha. Veľmi sa teším, že ju vlastním a môžem sa k nej kedykoľvek vrátiť...
Poetický příběh o síle lásky a žalu, o nenaplněných touhách a chybách v komunikaci, o tom, že kdo miluje, hodně získává, ale také ztrácí, když přijde nevyhnutelné. Zasazené do drsné Aljašky, ale po tomto vyprávění sníh snad i začnu mít ráda. Moc krásná kniha, takový ten typ, který vás dlouho nutí přemýšlet, co je vlastně důležité. Podle mě to není odpočinkové čtení, ale rozhodně doporučuji.
Příjemné oddychové čtení, které většinu času jen tak odplývá jako aljašské vody a pak mizí v moři zapomnění.
Nicméně obsahuje až téměř obrazové náčrty zajímavé krajiny i způsobu života. Příjemné je především to, že autorka se omezuje pouze na vyprávění a nesnaží se děj vysvětlovat. Nějak si to prostě přeberte - když budete hledat, najdete tam kouzla a hluboké emoce, když hledat nebudete, najdete tam patos.
Zajímavé je i shrnutí každé části knihy citátem z pohádky na jejím počátku.
Celkově vzato: příjemné oddychové čtení do vlaku, autorku ale vyhledávat nebudu - tak často vlakem zase nejezdím
Štítky knihy
Aljaška příroda americká literatura manželství tajemství magický realismus rodičovství sníh, vločky zima divoká zvířata
Hodnota téhle knihy nespočívá tolik až ve fatalistickém sledování pohádky o Sněguročce, jako v mistrném popisu pocitů všech hlavních postav, popisu vztahu starých bezdětných manželů, kteří jsou každý ve svém smutku sám, ale o radost se podělí. Autorka se jménem hodným elfky přímo dýchá láskou k Aljašce a tamější zimě a přírodě. Pozoruhodné je i rozlišení dialogů, kdy mezi osobami „z masa a kostí“ jsou používány uvozovky, zatímco rozhovory s Fainou, jejíž identita je do jisté míry zastřená, uvozovky chybí, což vyvolává pocit jakési halucinace. Celkově je dílo čtivé, příjemné, poklidné, bez velkých zvratů, přesto velmi působivé.