Dědečkové
Pavel Čech
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60500/bmid_dedeckove-yoC-60500.jpg
5
237
237
Tato knížka byla napsána na počest všech dědečků bývalých, současných i budoucích a v tomto ohledu je v rámci české literatury i českého komiksu unikátní. Autorem poetických a nápaditých komiksů je Pavel Čech – tajný člen Rychlých šípů, indián, rekordman v rozdělávání ohně třecími dřívky, bývalý hasič, otec dvou synů – a také malíř, spisovatel a jeden z nejvýraznějších domácích autorů komiksu.... celý text
Přidat komentář
Krásná kniha, kde příběhy jsou vyprávěny nádherně propracovanými obrázky Pavla Čecha.
Příběhy to jsou smutné i veselé, k zamyšlení i pro pobavení.
Slov netřeba, vše je vyjádřeno krásnými kresbami.
Myslela jsem, že Hruškového dědečka nic nepřekoná, ale pak jsem přečetla Knoflík, který na mě zapůsobil ještě více... No a Psí bojovník? Nadšení... Zpronevěřím se svému dětskému já, když řeknu, že nejvíce na mě zapůsobil Knoflík? Protože jako dítě bych hlasovala buď pro rošťáckého Hruškového dědečka, nebo Psího bojovníka. Přesto Knoflík pro mé současné já vede i nad těmito dvěma.
Přečteno v knihkupectví aneb blázen do knih se pozná okamžitě :)
Komiks od autora grafické tvorby s hlubokými myšlenkami skrytými v kresbách. Pavel tuto knihu věnuje všem dědečkům jako poctu, poděkování, že jsou zde pro nás. Vyplývá to také z osobního života , své dědy bohužel nestihl poznat, ale věděl, že jeden by ho vzal na ryby a druhý ukryval tajemství z války, které Pavel před lety objevil . Byl to sice udavač na gestapu, ale jeho tajné spojenectví nebylo nikdy dokázáno, protože dopisy s adresami nikdo nenašel.
Každý příběh s obyčejným názvem je různý a znázorňuje povahy dědečků, ale jedno mají stejné - důkaz , že lásku a druhým lidem ( těm už poměrně starším) lze vyjádřit beze slov.
Krásně napsáno... vlastně namalováno
Tak už často zabloudím i do dětského oddělení objevovat umělce, kteří nejen umí vypravovat ale hlavně vládnou štětcem. Dědečkové byla láska na první pohled, do těch obrázků bych nejradši sám naskočil. Radost mít toto doma v knihovně.
Po dlouhé době mám v rukách komiks, jehož vychvalovaný autor, navíc ověnčený cenami sliboval, že nepřijde zklamání... Zajímavá grafika... Několik dědečků, beze slov - mne oslovilo, hodně. Někteří dědečkové méně... Ale určitě každý z nich vzbudil zamyšlení mysli i srdce.
Udělejte si půlhodinku čas, nebo klidně i hodinku :), a ponořte se do příběhů beze slov. Obrázky jsou tak výmluvné, že slova nepotřebují, a přesto ve vás vyvolají tolik emocí!
Řekla bych, že je to nejlepší dílo Pavla Čecha. A možná jsem i ráda, že v knize nejsou žádná slova. Ty úžasné ilustrace mluví za vše a každý může pochopit trochu jinak. Já jsem prostě nadšená!
Když jsem se dívala, co všechno Pavel Čech napsal, tahle knížka mne mezi všemi jeho tituly úplně nezaujala a dědečkové na obálce mi přišli oškliví a ne příliš vzhlední. Když jsem zjistila, že kniha vyhrála Zlatou stuhu, tak jsem ji ze zvědavosti v knihovně objednala také, abych domů šla s přeplněným batohem Čechových knih. Dědečkové skončili v tašce přes rameno, kde jsem nesla další balík knih z Knihobotu, a tak jsem je na ukrácení jízdy ze zvědavosti vytáhla v tramvaji. Vůbec mne nerušilo handrkování mých dětí, na chvíli jsem se v knížce ztratila, abych ji pak znovu vytáhla na hřišti při čekání na nejstaršího, až přijde z tábora. Když jsem pak sledovala svoje téměř devítileté děťátko v interakci s vrstevníky, bylo mi až líto, jak se projevuje. Rozjetý byl ještě u večeře, zatímco já už jela na jiné vlně a chtěla trochu zklidnit a zvolnit. Zatímco jedl, rozevřela jsem před ním nejprve knihu O zahradě a pak Dědečky, první mu četla, druhou ukazovala. Bylo zajímavé sledovat, jak se jeho reakce měnily, kdy ze začátku světácky komentoval "tady vypadá strašidelně!", "Hm, teď levituješ a co", pak se začal usmívat, ptát se a radovat. V průběhu čtení obou knih se naprosto proměnil, jak na něj zapůsobily, přičemž mohu říct, že Dědečkové víc. I když některé příběhy nepochopil (Knoflík), bylo vidět, že ho kniha zaujala, a já dnes experiment zopakovala s mladšími sourozenci. Čtyřletého zaujaly některé obrázky a potřeboval se k nim sám vrátit, takže po dočtení si knížku vzal a listoval si v ní sám. Skoro šestiletá pak komentovala děj, smála se a měla krásné postřehy a interpretace. Oba se shodli, že by si knížku chtěli nechat a že ji mám koupit domů.
Co se mne týče, nejvíc se mi líbila Hruška a Přání. I když nevěřím tomu, že by takhle křehký dědeček zvládl lézt po příčkách po zdi, říkám si, kdo z nás by se ve shonu všedního dne vydal za šipkami, které probudily jeho zvědavost? Při třetím čtení jsem si v knize všimla nových detailů, které mi předtím unikly, a třeba teprve před pár minutami jsem objevila mladší já dědečků z obálky nad jejich barevnými portréty. Zpětně souhlasím s komentářem jadly, že mi v knize vlastně chyběla i nějaká babička. Všichni dědečkové byli osamocení, věkem zkroucení, s trčícími chlupy / vousy / vlasy a dojemní, což je mi teď zpětně trochu líto.
Nejméně mne zaujalo Moře, i když dědečka z tohoto příběhu naprosto chápu a mám to při čtení podobně jako on. Psí bojovníky jsem musela synovi vysvětlit, mladší děti je nepochopily a dívaly se jen na obrázky indiánů. Biograf mne upřímně pobavil a Ještě něco bylo velice poetické, přičemž děti zaujalo asi nejvíc a dost jsme si u obrázků povídali. Příběh Knoflík je silný posledním obrázkem (viz komentář od Mr.Elmo) a při opětovném čtení si člověk všimne věcí, kterým předtím nevěnoval pozornost a jež nyní najednou vidí zcela jinýma očima (lidé stojící u zda a čtoucí vyhlášku). I napoprvé jsem si ale kladla spoustu otázek a říkala si, jaký význam má jeden utržený knoflík, když už má člověk sbalený kufr a dalšího dne odjíždí... Co se stane se všemi těmi ostatními knoflíky v košíku?
Ke knize je docela hezký metodický list čtenářského klubu na stránkách Zlaté stuhy, ale už autorova předmluva mne přiměla zamyslet se nad vlastními dědečky. Dědeček František sice nebyl můj vlastní dědeček, ale pro mě prostě dědečkem byl a v dětství jsem s ním trávila víc času než s dědečkem Jindrou, na kterého teď v dospělosti vzpomínám víc. František se se mnou vracel do svých dětských let, která pro něj už asi byla daleko a která si přibarvoval a já mu to všechno věřila, než jsem si později uvědomila, že ne vše byla pravda a bylo mi ho trochu líto. Jindra mi jako holčičce na Lopůnce sbíral jahody a já ho vidím i babiččinýma očima, která mi později na VŠ psala, jak se seznámili a jak moc se mají rádi. Až když jsem se nad nimi zamýšlela, uvědomila jsem si, že vlastně vůbec neznám a nic nevím o tom biologickém dědečkovi, co umřel dávno předtím, než jsem se narodila, a že jsem se o něj ani nikdy pořádně nezajímala.
Jsem ráda za to, že moje děti svoje dědečky mají a ještě i jednoho pradědečka, který - budu-li upřímná - jako kdyby z některých těch příběhů Pavla Čecha na mne šibalsky mrkal, protože přesně to by byl i jeho styl.
Doplněno třetího dne: Nejmladší si knížku stále prohlíží a právě se ptal, jestli bych mohla nasbírat takové jablíčko, aby v něm uvnitř byla taky hvězdička. Říkám mu, že ty jsou v každém jablíčku, záleží na tom, jak se rozkrojí, že bych mu to ukázala, ale zrovna žádné jablko doma nemáme. "A můžeš někdy nasbírat takový jablíčko, aby byla uvnitř taky ta hvězdička a my ji taky měli doma?"
Málokdo dokáže vyprávět příběh pouze kresbami tak, že po "dočtení" člověka zamrazí, nebo do očí vhrknou slzy dojetí. Pavel Čech to dokáže a Dědečkové jsou pro mne krásnou srdeční záležitostí.
Chtěl bych zas jednou vidět
ještě ne světlo ještě ne tma
když ještě všechno bylo před náma
tehdejší slunce tehdejší mraky
sebe a tebe taky
chtěl bych zas jednou vidět
tak jako tenkrát s dědečkem na stráni
chtěl bych tě někdy vidět
být dědečkem a tvým dědečkem
chtěl bych tě vidět dětskýma očima
vlastníma očima
tvýma očima
v mých očích
.......
Knížka hladí i smutní s pokorou a láskou
to přeci dědečkové smějí
tak jako tenkrát malého ptáčka posledním přáním pustit z klícky
Knížku jsem měla v ruce 3x a přemýšlela jak ji uchopit, vždy jsem náhodně otevřela stránku a nechápala.... Až na další pokus, jsem otevřela a chtěla číst, zahleděla se do ilustrací a cítila místo, atmosféru ... byl to silný zážitek... u některých mi tekly slzy, u jiných jsem se pousmála a u toho posledního očekávala a napjatě čekala, jak to skončí....
Dědečkové.... co víc říct... dejte tomu šanci... i přes nedostatek písmen, je toho ukryto tolik... Knoflík.... Hruška .... Přání.... Moře..... a poslední stránka mi srdce zatelelila.
Nádherné a dojemné. Příběhy beze slov, kdy je potřeba se plně ponořit do krásných ilustrací a představit si například zvuk klapající hole o dlážděnou cestu, mňoukání kočky či otevírání okna... Troufnu si napsat, MISTROVSKÉ DÍLO!
Nádherná ilustrace. Velice se mi líbilo, nenapsal tam ani slovo ale přesto jsem rozuměla.
Němá, ale skvělá. Když jí otevřu jsem hned na měkko - je výborná a doporučuji nejen kvůli krásným ilustracím!
Krátké a krásné příběhy, vyprávěné beze slov. Velmi poetické, někdy dojemné. Nádherné.
Nádherné obrázky, kouzelné příběhy! Nejvíc se mi líbily Knoflík, Ještě něco, Moře a Hvězdář. Několikrát si to ještě prolistuju, nemůžu se na kresby vynadívat! Musím si od Pavla Čecha půjčit další knížku!
Víte kdy je umění, nebo text vážně dobrý? No, co dobrý... Skvělý? Když Vám jde mráz po zádech a hrnou se Vám do očí slzy. A tak to mám s panem Čechem já. A doufám, že vy také... Nebo?
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2011 |  Dědečkové |
| 2014 | Dobrodružství pavouka Čendy |
| 2012 | O zahradě |
| 2012 | Velké dobrodružství Pepíka Střechy |
| 2016 | A |
Čirá radost. Potěšení oka a srdce. Ještě několikrát si ji "přečtu", než ji budu muset vrátit do knihovny. Tohle je knížka, již sobecky toužím vlastnit.