Dějiny Bulharska

30.09.2020

Bulhaři jsou národem, který měl svůj stát dávno před vznikem řady dnes renomovanějších zemí, ty naše nevyjímaje. Snad nejpozoruhodnější je fakt, že dcera dlouholetého komunistického „vůdce“ Todora Živkova Ludmila při své kulturní misi zejména na západ neopomínala připomenout, že Bulharsko je starší stát než samo "velké" Rusko. Starověcí Trákové se ale na rozdíl od sousedních rumunských zemí při vzniku moderního bulharského národa nijak výrazně neuplatnili. Zatímco pro středověkou Byzanc představovali Bulhaři rovnocenného soupeře, Turci je zválcovali (nakonec přes jejich území vedli všechny všechny svoje až do konce XVII. století nezastavitelné výboje) a odnesla to zejména ona vládnoucí vrstva, která zde vymizela snad ještě důkladněji, než třeba v Srbsku. Také ze zeměpisných důvodů bylo Bulharsko poslední zemí, která se dokázala osvobodit od osmanské nadvlády a zejména druhá polovina XIX. století byla s ohledem na Bulhary a jejich ambice typickou ukázkou velmocenské politiky toho nejhrubšího zrna, maskovanou už ovšem tehdy oněmi řečmi, úvahami a soudy, které leckdy trvají dodnes. Rusové „osvobozovali“ s vlastními plány na průnik do Středozemního moře a britská politika byla charakteristická momentálně vládnoucí garniturou, přičemž obraty o 180 stupňů zavisely na tom, zda byl premierem za všech okolností protiruský a tím pádem i proturecký Disraeli nebo přece jenom morálnější a empatičtější Gladstone. Poslední rozsáhlé masakry na Balkáně – právě v Bulharsku – nechávaly Disraeliho v klidu, stejně jako Západ včetně USA na přelomu tisíciletí evidoval, komentoval a především trestal zvěrstva výhradně prováděná Srby. Nicméně ty pro nás nejzajímavější a nejdůležitější dějiny Bulharska – ty nejnovější (poslední 150 až 200 let) pro mě přinesly několik momentů a především osobností, které mě v dobrém slova smyslu zaujaly. Tím prvním byl kníže Alexander Battenberg, který byl Bulharům „darován“ jako základ jejich novodobé státnosti. Byl to ovšem on, kdo se dokázal postavit jak ruskému poručníkování na straně jedné, srbské, či spíše Obrenovičově agresi nařízené Vídní na straně druhé (Rusové se rozhodli srazit Bulhary na kolena rovněž a odvolali tedy všechny své specialisty a především ruské velitele nově budované bulharské armády, takže bulharské armádě veleli a k vítězství u Slivnice ji dovedli mladí domácí velitelé v hodnostech setníků), ale také dokázal odstoupit, když se jeho osoba zejména ve vztahu k Rusům stala nepřijatelnou pro normalizaci vztahů. Tou druhou osobností bulharských dějiny byl místopředseda parlamentu v době 2. sv. války Dimitar Pešev, který na základě informace od Jákova Barucha z Kjustendilu společně s dalšími poslanci přiměl ministra vnitra Gabrovského, aby zastavil již domluvené deportace do táborů smrti. A tak bulharská židovská komunita přežila společně s dánskou jako jediná v celé, nacisty ovládané Evropě. Když si to člověk porovná s počínáním např. Slováků na straně jedné a třeba Holanďanů, mrzí ho, jak málo je tento fakt známý i přes to, že se tehdejší proněmecké vládě podařilo vydat Židy z Makedonie. Další pozoruhodnou osobností byl komunista Trajčo Kostov. Na jednu stranu se jednalo o stalinistického komunistu a pravou ruku G. Dimitrova, ale na druhou stranu, když se stal hlavním obžalovaným ve vykonstruovaném spiknutí, které organizovali na pokyn Moskvy a pod dohledem jejich poradců bulharští soudruzi v roce 1949, Kostov odmítl před soudem svoje písemné přiznání vynucené brutálním nátlakem stejně jako veškerá obvinění. Byl po této pro bulharský komunistický režim blamáži z dalšího soudního líčení vyloučen a odsouzen v nepřítomnosti a za dva dny chvatně popraven. Jeho chování v identické situaci ostře konstatovalo s tím, co předvedli třeba Lászlo Rajk nebo Rudolf Slánský a jeho „banda“. Další pozoruhodnou osobností bulharských dějin, tentokrát „komunistické“ éry byla dcera T. Živkova Ludmila, která pro bulharskou kulturu, její co nejvíce svobodný rozvoj doma a co nejširší prezentaci v zahraničí (zejména na Západě) udělala snad mnohem víc, než se v daných podmínkách dalo a mohlo. No a poslední je pro mě jeden z posledních bulharských ministerských předsedů. Proč zrovna Simeon Borisov Saksoburgotski? No, protože když se syn cara Borise III. a poslední bulharský car stal ministerským předsedou v letech 2001–2005, je to rarita. Prezidenti, kteří se prohlásil panovníky a vládci nejsou až zas tak neznámým jevem (viz. třeba Napoleon III.), ale aby se panovník stal v demokratickém státě předsedou vlády je celkem ojedinělé. Dějiny Bulharska si zaslouží pozornost stejně jako dějiny kteréhokoliv evropského státu. A jejich autor nám je otevírá dokořán, mimo jiné díky kvalitnímu literárnímu zpracování a hlavně rozsahu a vazeb nejdůležitějších událostí. A k onomu závěru – jako Češi můžeme být hrdí na to, že jsme Bulharům hodně přispěli v počátečním období jejich nezávislosti v poslední třetině XIX. století, a to v oblastech, které jsou nějak tak nejdůležitější – např. ve školství i právu (K. Jireček, Thurn-Taxis), kultuře a vědě (bratři Škorpilové), a nakonec i při budování průmyslu (bratři Proškové). A Bulharsko není v tomto směru na Balkáně jediné…