Dějiny čtení

27.01.2022

Konečně jsem pochopil text písně Romeo a Julietta od Sto zvířat: „Baličům doutníků předčítám už léta v balírně doutníku Romeo a Julietta…“ Dějiny čtení jsou knihou o vášni, které se oddávám od prvních ročníků základní školy, kdy jsem přečetl sám celého modrého Neználka. Alberto Manguel na čtení nahlíží z mnoha pohledů, např. rozvíjí téma čtení nahlas. Velmi zaujatě píše o fenoménu předčítání dělníkům v kubánských manufakturách na výrobu doutníků či vypráví příběh z mládí, jak chodil předčítat knihy domů k tehdy již slepému spisovateli Jorge Luisovi Borgesovi. Zajímavé myšlenky, ale také spousta inspirace do dalšího čtení.

„Staří Mezopotámci považovali ptáky za posvátné, neboť jejich kroky v mokré hlíně zanechávaly znaky připomínající klínové písmo, a představovali si, že kdyby dokázali rozluštit chaos těchto znaků, dozvěděli by se, co si myslí bohové.“

„Aby se například v desátém století nemusel velkovezír Persie Abdul Kassem Ismael při cestování rozloučit se svou sbírkou čítající 117 000 knih, nechal je vozit s sebou v karavaně čtyř set velbloudů, vycvičených tak, aby kráčeli podle abecedního pořádku.“

03.05.2021

V životě by mě nenapadlo, jak mnohými úhly se dá na čtení nazírat! Autorova láska ke knížkám a čtení, dýchající z každé stránky, konvenuje každému z nás, kdo to má stejně. Moc moc pěkné, chytré a pro knihomoly povinné.

28.10.2020

Velmi uspokojivé.

08.04.2018

Dovolím si považovat se za vášnivého čtenáře. V tomto případě pak nemohu dát jiné hodnocení. Krásná kniha o čtení nabízí vlastně jakousi formu metačtení. Za zmínku stojí i doslov pana Trávníčka, který shrnuje téma více akademickým pohledem a přehledem osobností, kteří se také věnují či věnovali dějinám čtení.

05.09.2016

BUDE TO DLOUHÝ.

Den druhý. Zatím jsem nadšená. Kdo byl od počátku lidstva čtenářem, tiché čtení, předčítání, filozofie, teologie i politologie. Témata, která bych si, vyskytující se samostatně, upřímně ani nevybrala. Ale podáno je to takovým způsobem, že mě to děsně baví. Říkám si, jaká je škoda, že tahle kniha není na seznamu doporučené literatury pro knihovníky. Hromada citací, hromada podnětů k jiným knihám a zdrojům, a to se mi taky hodně líbí. Vybavuji si část o Petrarcovi, který doporučuje číst a psát si přitom poznámky. Dnes triviální záležitost a jeden ze základů učení se vůbec. Ale starověcí učenci si nepsali nic, stavěli si v hlavě myšlenkové paláce a pomocí složitých mnemotechnických pomůcek se učili kilometry veršů a dalších textů, které si pak dokázali bez problémů vybavit a mohli v sobě i pro ostatní číst dlouhé hodiny.

Den čtvrtý. Nejenom samotné texty byste se museli naučit nazpaměť, litanie gramatických pravidel jste ze sebe museli sypat o půlnoci v bačkorách, bez nutnosti pochopit danou látkou - a různé chytré hlavy to přímo nedoporučovaly. Teprve ve středověku se někteří osvícení myslitelé začali zaobírat myšlenkou, že je důležitý i smysl textu, pochopení obsahu. Kdo měl štěstí na "přísně radostného a radostně přísného" učitele, odcházel na univerzitu výborně jazykově vybaven a navíc s rozsáhlými schopnostmi uměl překládat a interpretovat různé texty.

Den pátý. Kafka, 1904, strana 125:
"V podstatě si myslím, že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají. Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst? Aby nás mohly učinit šťastnými, jak říkáš? Dobrý Bože, stejně tak bychom byli šťastní, kdybychom neměli vůbec žádné knihy; knihy, které náš činí šťastnými, bychom si mohli, kdyby bylo nejhůř, napsat také sami. To, co potřebujeme, jsou knihy, které nás zasáhnou jako nejbolestivější rána osudu, jako smrt někoho, koho jsme milovali víc než sami sebe, které nás přimějí cítit se, jako kdyby nás někdo vyhnal do lesů, daleko od přítomnosti jakéhokoliv člověka, k sebevraždě. Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř v nás. Tomu věřím."

Den sedmý nebo tak nějak: Nejenom že se dozvídám o autorech, knihách, čtení a učení, ale ke všemu je tolik zdrojů a podnětů na další knihy, že je to až neuvěřitelný. Hltám jednu stránku za druhou, století letí, knihtisk, o jehož vzniku jsme taky nečetla nic tak zajímavého, jak všechno se vším souvisí. Vím proč to není doporučená četba pro knihovníky, je to zaprvé docela nová věc a zároveň cokoli je doporučené, tak se nám prostě číst nechce. Teď třeba čtu o tom, kdo a jak začal knihy katalogizovat, organizovat a pořádat fond knihoven, aby byly knihy rozděleny a označeny pro snadné uložení a opět vyhledání. O tom, že knihovníci knihy násilně zařadí do kategorií, aby je čtenáři z těchto kategorií zas osvobodili.

Den osmý. Rainer Maria Rilke. Básník. Asi si půjčím nějaké jeho verše nebo překlady sonetů. Já a básničky? Tohle je geniální kniha, geniální!! A jak nemám ráda 'citáty slavných osobností', protože nikdy nevěřím tomu, že je opravdu vyslovily, tak teď si poznamenávám ze strany 331: "Zapřísahám ty, kdo mě milují, aby milovali mou samotu."

Německý vědec Alexander von Humboldt a jeho názor na překlad. Rok 1836. Strana 348. Tvrdil, že "každému jazyku je vlastní nějaký 'vnitřní jazykový tvar', vyjadřující konkrétní svět národa, který jím mluví. Z toho by plynulo, že žádné slovo určitého jazyka se zcela neshoduje se slovem jazyka jiného, čímž se překlad stává podobně nesplnitelným úkolem jako odlít do formy vítr nebo uplést provaz z písku. Překlad může existovat pouze jako pravidly nespoutaný a neformální proces porozumění prostřednictvím překladatelova jazyka, porozumění tomu, co leží nenahraditelně skryto uvnitř originálu."

Strany 374-376 a sedm knižních bláznů Geilera von Kaysersberga, 1510:

1. blázen - shromažďuje knihy, aby se s nimi mohl chlubit, jako kdyby to byl drahý nábytek
2. blázen - chce zmoudřet tím, že přečte příliš mnoho knih
3. blázen - sbírá knihy aniž by je četl, jen je prolistuje, aby upokojil svou línou zvědavost
4. blázen - miluje přepychově iluminované knihy
5. blázen - váže své knihy do drahých látek
6. blázen - vydává a píše špatně napsané knihy, aniž by předtím četl klasiky a aniž by znal pravopis, gramatiku a rétoriku
7. blázen - ten který knihami pohrdá a opovrhuje moudrostí, kterou z knih lze získat

Den desátý. Dočteno. Teda ne úplně, Trávníčkův doslov si nechám na jindy. Ale tahle kniha je pro mě objev roku. Je to neuvěřitelně pestrá mozaika všeho, co s knižní kulturou souvisí. DOPORUČUJU. A fakt to něco znamená, když píšu s caps-lockem.

Skvělá kniha na zamyšlení o tom, proč a jak číst. Přečetla jsem už stovky knih, ale takto jsem se na četku nikdy nedívala. Snad mi to pomůže k získání zápočtu!!!! Držte mi palce!

20.01.2016

Málokdy jsem se nad čtením zamýšlela tolik a z tolika aspektů, jak při čtení Dějin čtení. S mnoha myšlenkami se ztotožňuji, některé mě překvapily, u některých jsem docela dlouho setrvávala a nad některými se usmála. Řada mých osobních zkušeností čtenáře se s dějinami protnula, některé jsem poprvé zvážila důkladně ze všech stran. Oceňuji, že mě autor přiměl zamyslet se nad některými samozřejmostmi, které pro generace čtenářů přede mnou samozřejmé nebyly. A potěšilo mě, že některé předsudky jsem si vyřešila sama už dříve a teď se jen vědoucně usmála své minulé pošetilosti. Bezvýhradně obdivuhodná je fundovanost autora, jeho přímo ohromující obrovské znalosti literatury i dějin a potěšila mě česká stopa.

05.11.2013

Je to velice atypická a svým způsobem až roztomilá kniha. Ale rozhodně je to kniha půvabná,popravdě řečeno mě nejdříve uchvátila obálkou, posléze jsem si přečetla titul a maličko jsem se pousmála nad jeho zajímavostí. Titul je možná je trošku zkreslující a zavádí, podle mě by se to mohlo spíš jmenovat Filozofie čtení nebo nějak tak,ale autor to ujevně viděl jinak. V každém případě je to kniha velice sympatická a příjemná.

06.11.2012

Kniha, kterou je neskutečná radost číst. Nejen, že je napsána úžasně čtivou formou, ale navíc je celá přeplněná kvantem informací, které se na pouhé jedno čtení nedají vstřebat a nutí tak zvědavého čtenáře k návratu a znovuponoření se do dějin činnosti, kterou jako správný knihomol miluje. Občas je dobré si připomenout, jak krásné je být vášnivým čtenářem...